Uloveno na síti: Kontrasty aprílového jazzového počasí

Vijay Iyer & Wadada Leo Smith – Defiant Life

Jemnost a ticho nemusí znamenat neaktuálnost a idylu. Naopak. Generačně vzdálení, ale duchovně blízcí virtuózní improvizátoři se vrátili ke spolupráci v duu pod tíhou okolností. Odtud ony znervózňující tóny v komunikaci mistrovské Smithovy trubky a podkresů Iyerova klavíru, elektrického piana a elektroniky.

„Frekvence pro album Defiant Life ovlivnil náš pokračující zármutek a pobouření nad dalším rokem krutosti. Ale také naděje a víra v humanitu,“ svěřil se Vijay Iyer.

Chris Gall – Impressionists Improvised

Naproti tomu respektovaný německý pianista Chris Gall na novém sólovém albu, věnovanému „150 letům impresionismu“, zklidňuje a konejší. Jako předlohu si vybral práce impresionistů, ovšem nepřehrává jen motivy, co složili Erik Satie, Claude Debussy a Maurice Ravel, s trochou jazzových improvizačních vstupů. Jejich kompozice značně přetransformoval, případně v duchu impresionistů napsal kusy zcela vlastní.

Ono konejšení neznamená, že nemůže dojít na vzruch. Gall decentně preparuje piano, minimalisticky graduje, ale na pomoc si vzal i inspirace rockové. Viz vtipně pojmenovaná skladbička Satiesfaction, spojující Satieho jazyk s inspirací rebelským evergreenem Rolling Stones.

stef.in – Icterus II

Pokud by nás Gall uchlácholil k usnutí (což není míněno negativně, ale kladně vzhledem k nakažlivě snivé náladě), můžeme se nechat vyburcovat druhým titulem kanadské kapely stef.in. Její leader, bubeník a skladatel Stefan Hegerat uvádí jako inspiraci jedním dechem jazzrockového Milese Davise, Mahavishnu Orchestra či Jamese „Blood“ Ulmera, ale také death metalovou kapelu Massacre.

Hudba stef.in je skutečně vše jiné než rozmělňování fúze 70. let. Zpracovává totiž pozdější vývoj nejen jazzový, ale i rockový, včetně výbojů math rocku (komplikované formy virtuózního rocku s častým využitím atypických rytmů, změnami tempa i nezvyklými harmoniemi). Jde prostě o jazzrock počátku 21. století.

Nels Cline – Consentrik Quartet

Americký kytarový eklektik Nels Cline při svém putování mezi žánrovými světy zase jednou zakotvil na jazzovém pobřeží a pod hlavičkou Blue Note představuje nové kvarteto s německou saxofonistkou Ingrid Laubrock (též Mary Halvorson, Kris Davis), kontrabasistou Chrisem Lightcapem (Craig Taborn, Regina Carter) a Ingridiným manželem, bubeníkem Tomem Raineym (Tim Berne, Mary Halvorson, Ralph Alessi).

Pochopitelně si ovšem vzal svoje indie rockové a noise rockové zkušenosti s sebou i do jazzové party. K dobru věci.

Ensemble C / Claire Cope – Every Journey

Zasněnou a zklidňující hudbu lze samozřejmě hrát nejen komorně, ale i s větší ansámblem. Britská kapelnice, pianistka a skladatelka Claire Cope komponovala pro jedenáctičlennou sestavu. A s dosažením sféričnosti a nostalgie dálek jí křehkým a zároveň jistým vokálem pomohla Brigitte Beraha.

Jako motto si Claire zvolila orientální přísloví: „I cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krůčkem.“ A stejně jako se autorka pustila prvním krůčkem do rozsáhlého koncepčního díla, oslavuje i plnění snů svých inspirátorů. Odtud skladba That Nabongo Feeling, věnovaná ugandsko-americké cestovatelce a bloggerce Jessice Nabongo, jež jako první afroamerická žena navštívila všech 195 zemí planety.

Broodmen – Liminality

Na závěr něco energického na vzpružení z jarní únavy. Srbské trio Broodmen vzbudilo pozornost už debutem Secondary Emotions (2017), ovšem recept na originalitu spojením výrazných groovů, dravé jazzrockové kytary a balkánsky teskného akordeonu se nevyčerpal. Naopak, Broodmen svůj sound stále vybrušují.