Vincent Peirani & Émile Parisien: Slovo jazz nemá dobrou pověst

03735762.jpeg

Ve středu 26. října se v Besedním domě Filharmonie Brno konal další koncert abonentní řady Jazz & World Music. Cyklus šesti vystoupení otevřelo francouzské duo Belle Epoque ‒ Vincent Peirani (akordeon) a Émile Parisien (sopránsaxofon). Čtěte exkluzivní rozhovor, který nám před koncertem poskytli.

Kombinace klasického i jazzového vzdělání, které Peirani s Parisienem absolvovali, jim umožňuje pojit tradici s inovativním hudebním myšlením. Vedle hraní v duu se oba věnují i svým vlastním projektům. Před necelým měsícem vydal kvintet Émila Parisiena album Sfumato. Nezahálel ani Vincent Peirani, který před dvěma týdny představil své nové album Tandem, kde společně s ním hraje i pianista Michael Wollny.

Váš brněnský koncert je součástí cyklu Jazz & World Music, pojícím jazz, klasiku a world music. Oba máte za sebou studium jazzu i klasiky. Jak se ve vaší hudbě tyto světy prolínají?

Emile: Studoval jsem hlavně jazz, ovlivnila mě především hudba saxofonistů ‒ Johna Coltranea, Waynea Shortera a Ornetta Colemana. Co se týče klasické hudby, po studiu jazzu jsem ji studoval na konzervatoři, s cílem zlepšovat se v technice hry. Právě na konzervatoři jsem se seznámil s hudbou Stravinského, Ligetiho a Bacha, která mě uchvátila.

Vincent: Já jsem začal s klasickou hrou na akordeon a klarinet. Zamiloval jsem si akordeon, přestože není pro klasickou hudbu typickým nástrojem. Dodnes hraji komorní a orchestrální klasiku. Plavu někde mezi světem klasiky a jazzu. S jazzem jsem začal až později, když mi bylo dvacet. Začínal jsem poslechem pianisty Billa Evanse, především jeho posledního alba Turn Out the Stars. Nevěnuji se pouze těmto dvěma žánrům, protože poslouchám a hraji mnoho další hudby. Hrál jsem hodně i africkou hudbu, flamenco, hiphop a world music. Naše hudba absorbuje různé hudební vlivy.

Emile: Bavíme se tady o jazzu a klasice, ale ty pocházejí odevšad.

Belle Epoque – Vincent Peirani a Émile Parisien

Jak vnímáte spojení saxofonu a akordeonu? Přijde vám přirozené?

Vincent: Teď mi přijde až směšné, když si vzpomenu na minulost. Kdybyste mi kdysi řekl, že budu hrát v duu se saxofonistou, asi se vám vysměju. Saxofon nepatřil k mým oblíbeným nástrojům, popravdě, nebylo to nic pro mě. Totéž by určitě řekl Émile o hraní s akordeonistou. Přesto všechno jsme se poznali. A přestože každý z nás pochází z jiného hudebního prostředí, zjistili jsme, že toho máme hodně společného. V prvé řadě neustálou zvědavost a touhu objevovat v hudbě něco nového.

Émile: Jazz, klasika, africká hudba, to vše na nás ovlivňuje. Jejich smysl pro melodii je to, v čem jsme si blízcí.

Zmiňovali jste, že kdysi dávno vás ovlivnili průkopníci fúzí různých hudebních stylů – např. kapela Weather Report. Co všechno se ve vaší hudbě spojuje?

Vincent: Každý jazz je dnes svým způsobem fúzí množství hudebních stylů. Pochází sice z Ameriky, ale my jsme hudebníci z Evropy, což nás nijak neomezuje. Jsme otevření každé hudbě, ovlivňuje nás jak evropský jazz, tak klasika. Znám několik francouzských publicistů, kteří naší hudbu lidem doporučují jako jeden z příkladů jazzu. Při vyslovení slova jazz se totiž často potýkají s velmi rezervovanou reakcí posluchačů.

V takovém případě jim doporučují jít se podívat na náš koncert a neodsuzovat jazz a priori, aniž by ho vyzkoušeli osobně. V repertoáru máme odevšud něco ‒ od vlastních, moderních skladeb až po starou hudbu, například Sidneyho Becheta a Dukea Ellingtona.

Émile: Všude se mluví o tom, že jazz pochází z Ameriky. Ale my jsme Francouzi, a jak víte, všude v Evropě je mnoho hudebníků, kteří se věnují jazzu. My se cítíme být jejich součástí, jelikož se navzájem ovlivňujeme. Můžeme mluvit o tradici evropského jazzu, který je ovlivňován i klasickou hudbou.

Vincent Peirani – Living Being

03320487.jpeg

Na všech frontách oceňovaný francouzský akordeonista Peirani je opravdu unikátní osobnost. Disponuje přirozenou muzikalitou, jakou bychom čekali od běžného lidového akordeonisty, avšak je navíc vybaven harmonickou a melodickou sofistikovaností jazzmana, technikou klasického hudebníka a stylem člověka, jehož hudební vkus se formoval v dnešní eklektické době. Jeho novinku volíme Albem týdne.

Dnes je mezi jazzovými muzikanty „in“ hrát v New Yorku. Mnozí se tam stěhují, v přesvědčení, že bez působení v New Yorku nemají šanci prorazit jinde ve světě. Myslíte, že to platí také o francouzských muzikantech? Jsou v tomto směru větší patrioti?

Émile: New York je ideálním místem pro ty, kteří chtějí hrát dobrý bebop, hard bop, post-bop, které vzešly z USA. Nejen ve Francii, ale i v Rakousku nebo v Německu je silná tradice evropského jazzu, ve kterém má významnou roli improvizace.

Obsahuje francouzská hudba nějaké specifické prvky, které se nevyskytují jinde?

Émile: Neomezujme záběr pouze na francouzskou hudbu.

Vincent: Možná nejsme ti praví, kteří znají odpověď. Jsme sice Francouzi, ale žijeme v globálním světě. Jelikož ve velké míře improvizujeme, jsme řazeni do jazzové škatulky. Díváme se na to tak, že hrajeme hudbu jako takovou a jsme otevření všem možným vlivům. Žijeme přece v Evropě bez hranic.

Émile: Ovlivňuje nás hudba odevšad. Více než polovinu našich koncertů odehrajeme mimo Francii, a tak máme možnost setkávat se s lidmi z různých zemí, kteří nás neustále ovlivňují.

Oba jste rovnocennými členy dua. Jak se navzájem podílíte na komponování?

Émile: Samotný hudební nápad pochází vždycky od jednoho z nás. Pak nad ním společně diskutujeme a následně trávíme spoustu času společným aranžováním. Teď mluvím o procesu komponování v našem duu. Vedle něj máme každý i několik vlastních projektů. Se svým kvartetem trávím hodně času zkoušením a hledáním nových hudebních nápadů.

Émile, ve srovnání s Vincentem směřuje vaše vlastní tvorba více k free jazzu. S jakou odezvou se free jazz setkává u publika?

Émile: Jaký je váš osobní názor na free jazz?

Jsem přesvědčen, že vyžaduje značnou míru koncentrace a také připravenosti posluchače. Zřejmě je třeba mít jazz i naposlouchán. V případě free jazzu jde i o to, kde ho posloucháte. Já ho poslouchám reprodukovaně jen ojediněle. Živě se mu však vůbec nebráním.

Émile: Naprostý souhlas. Záleží na vkusu lidí, i na místě, kde si mohou jazz poslechnout. Pokud jdou na koncert do prostor filharmonie, zřejmě nebudou očekávat free jazz. Je však stále hodně míst, kde se s free jazzem nebo současnou hudbou můžete potkat. Vhodnější pojmenování pro tuto kategorii bude zřejmě současná hudba. Ono je to podobně jako s výtvarným uměním. Ne každý je připraven akceptovat moderní výtvarné umění.

Kromě dua se oba věnujete i svým vlastním projektům. Který z nich vás časově vytěžuje nejvíc?

Bezesporu naše duo. Jsme na sebe už za ta léta zvyklí a taky se v této sestavě jednoduše cestuje. Je to zároveň nejvýhodnější, jelikož honorář je stejný, nehledě na to, jestli jsme dva nebo je nás šest (smích).

Mnoho záznamů vašich koncertů lze nalézt na YouTube. Jaký je váš názor na tento způsob šíření hudby? Vincente, vy jste hrál také s Richardem Bonou. O něm je známo, že YouTube nemá moc rád. Jak jste na tom vy?

Vincent: Je bezesporu, že YouTube může nabídnout přibližnou představu o koncertu. Tedy pokud jde o profesionální záznam. Pokud ale záznam není ve slušné kvalitě, může potencionální zájemce o koncert také odradit. Já osobně preferuji klasický způsob – pokud mě něco na YouTube zaujme, často je to pro mě ten správný impuls k pořízení nahrávky na CD.

Émile: Naprosto s Vincentem souhlasím. Za určitých podmínek může YouTube sloužit jako zdroj hodnotných informací.

Poslechněte si ukázku z nové desky Tandem, kterou Peirani natočil pro změnu s klavíristou Michaelem Wollnym:

Prozradíte nám něco o svých hudebních nástrojích? Jde o nějaké vzácné kousky?

Vincent: Mám chromatický akordeon, úžasný nástroj. Hraju na něj už dvacet let a i po tolika letech funguje perfektně. Dokonce nevyžaduje žádnou speciální údržbu. Byl jsem s ním v lednu u „doktora“ a on se nestačil divit nad tím, že po dvaceti letech jsem v servisu poprvé. Akordeon pořád fungoval.

Objevil jste za tu dobu všechny jeho technické možnosti?

Vincent: No, to bych asi s jistotou netvrdil. Stává se občas, že mě překvapí.

Émile, a vy? Hrajete výhradně na sopránsaxofon?

Émile: Nejen na sopránsaxofon, ale přibližně v devadesáti procentech je to sopránsaxofon. Nemohu říct, že bych měl k němu nějaký mimořádný vztah. Jde jenom o nástroj, který potřebuji k tomu, abych se hudebně vyjádřil.

Řeknete nám něco o svých nejnovějších projektech?

Vincent: Možná víte, že jsme nedávno oba vydali vlastní alba. Émile to své nahrál s kvintetem, hraje na něm i klavírista Joachim Kühn.

Émile: V souvislosti s Weather Report, jejž jste v úvodu zmínil, mohu říci tolik, že připravujeme s Vincentem turné, které bude poctou jednomu ze zakladatelů Weather Reportu – Joeovi Zawinulovi.