Za poklady jazzových sběratelů: Gusto Petra Rákosníka
Sběratelství je možná posedlost, ale krásná posedlost. Zvláště když nekumulujete „mrtvé“ sbírkové položky, ale kocháte se hudbou. Navíc co člověk, to jiné gusto, jiná kritéria. Pana Petra Rákosníka baví například produkce labelů Impulse, Verve nebo lahůdková rarita jménem Candid. Navíc provozuje bazar s hudebními nosiči, tudíž nabídne i pohled profesionála.
Jak dlouho se vlastně zabýváte sbíráním jazzových titulů, co bylo tím prvním impulsem? Dostal jste se k jazzu přes jiné žánry, nebo naopak?
Za první impuls se určitě dá považovat koupě mé první desky. Konkrétně Hard Rain od Boba Dylana, kdysi v prodejně Supraphonu v České Třebové. (Licence tohoto Dylanova koncertního titulu vyšla u nás v roce 1977, pozn. aut.) K jazzu to byla ještě dlouhá cesta. Nicméně jazzové i jazzrockové kapely zde hrály. Na mojí cestě k jazzu byl například i koncert SBB v Karlíně, tuším v roce 1977, který nebyl špatný.
Čím je pro vás půvabný formát vinylové desky?
Pustit si gramofonovou desku byl a dodnes je vlastně takový obřad. Vyndáte desku z obalu, položíte na gramofon, spustíte jehlu, sednete si a v klidu si na těch zhruba dvacet minut odpočinete a poté otočíte na druhou stranu. Čas jedné strany je tak akorát, kdy jste schopen věnovat hudbě plnou pozornost a naplno si ji vychutnat.
Sbíráte hudbu i v jiných formátech? CD, originální audio kazety?
Co se týče CD, určitě by se našlo několik vzácných kousků, které mám. Kazety, byť dnes v určitých směrech a žánrech zažívají svoji renesanci, již nadále nekompletuji.
A co memorabilie ‒ plakáty, fotografie, backstage passy?
Je to podobné jako s deskami či CD. Někdo vám nabídne něco, co vás osloví... Z těch jazzových věcí mám třeba tiskoviny Jazzové sekce. Ale nespecializuji se na to. A když mi někdo nabídne rock nebo pop, pěkný poster v dobrém stavu, také mě to zajímá, ale nemusím to brát jako osobní trofej.
Jaké tituly považujete za největší „poklady“ svojí sbírky?
Co má hodnotu pro mě, nemusí mít hodnotu pro někoho jiného. A je jedno, jestli ta deska stojí deset korun, nebo tisíc. Kupuji si desky, které mě baví a které mě oslovuji. Baví mě například produkce labelů Impuls, Verve, Prestige či Riverside.
Nebo label, který existoval pouze půl roku a jmenoval se Candid. Vydával velikány moderního jazzu, jako jsou například Charles Mingus, Max Roach a Steve Lacy. (Původní americký Candid existoval v letech 1960 a 1961 a vydal kolem třiceti LP. V roce 1989 značku obnovil londýnský vydavatel a dodnes jde o malou, ale uznávanou „fajnšmekrovskou“ britskou firmičku, pozn. aut.)
Jakou desku nebo její konkrétní vydání byste rád do sbírky zařadil, ale pořád se nedaří ji sehnat?
Nehledám skoro žádné konkrétní věci. Ale jsem rád, když náhodou někde narazím na něco, co neznám. Nebo si naopak vzpomenu, že se mi o tom náhodně objeveném titulu někdo pochvalně zmínil.
Provozujete také bazar s hudebními nosiči. Obměňuje sbírku, nebo většina titulů patří mezi ty, na které se „prostě nesahá“ a neprodal byste je za žádnou cenu?
Sbírku obměňuji i doplňuji. Je to vlastně zábavný, nekonečný proces.
Co říkáte na dnešní snahu labelů jako Blue Note vydávat reprinty starých alb na kvalitním vinylu?
Říkám ano. Ale stará deska je stará deska. K vinylu praskot občas prostě patří.
Patříte ke sběratelům, kteří kompletují celé diskografie oblíbeného hudebníka, včetně jeho úpadkových titulů, nebo vybíráte jen nahrávky podle svého vkusu?
Patřím spíše ke sběratelům, kteří si vybírají jen ty nejlepší věci od daného hudebníka. Ke konkrétní desce většinou člověka dovede nějaký cit, případně doporučení. Něco jiného než moje sbírka je ale pochopitelně obchod. Když někdo prodává sbírku a má tam od daného hudebníka dobré i špatné kousky a já je nemám v obchodě, není důvod je nevykoupit. Každá deska má svého kupce.
Jako obchodníka s alby různých žánrů se nemohu nezeptat: jak si mezi sběrateli stojí právě jazz nebo funk? Víc se asi prodávají rockové rarity, že?
Přesně tak. Co do množství prodaných titulů, rock je určitě na prvním místě.
Z nakupování vinylů se stává opět móda, čehož někteří prodejci mohou také zneužívat. Co je dnes takovým nešvarem, na co bychom si měli dát pozor?
Podobně jako u cédéček jsou to nelegální kopie vinylů. Ty si teď s trochou nadsázky může vylisovat skoro každý. Nemám teď na mysli bootlegy, tedy pirátsky pořízené záznamy, ale neoficiální vydání originálních alb. Byl jsem teď nakupovat v Holandsku a tam na ně občas narazíte a jsou prakticky k nerozeznání od originálu, i když určité poznávací znaky jsou.
Čtěte takéSouhvězdí Capricornus: Luboš Andršt v prvním dílu Vinyl Story
Je to pochopitelně riziko je nakupovat, zvláště pokud vám na originálu opravdu záleží. Na druhé straně zvukově je od originálu nerozpoznáte. Určitým vodítkem může být cena: když vám někdo nabízí „originál“ Black Sabbath za tři stovky a víte, že normálně stojí třeba třináct set, je něco v nepořádku.
Předpokládám, že vinyly nakupujete hlavně v Holandsku.
Nejen tam, všude, kde to jde. U nás to z historických důvodů moc nejde. Lidi nám do obchodu nosí nejčastěji alba česká, nebo české licence zahraničních alb.
Nelitoval jste nikdy investovaného času a finančních prostředků vložených do budování sbírky, jejíž všechny položky si člověk už obvykle ani nestihne poslechnout víckrát?
Nikdy.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
