Žijeme mezi ruinami svých minulých já, říká Elliot Galvin

Elliot Galvin se narodil v roce 1991 a na klavír začal hrát asi v šesti letech, nejprve jen tak pro zábavu u sousedů. Jako teenager se už vedle klasiky věnoval jazzu a improvizaci. Jazz nakonec studoval na londýnské Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance, kde v roce 2013 absolvoval. Dnes platí za jednu z nastupujících hvězd britského jazzu.

Hudba na pomezí dada, Lynche a Beatles

Mimořádně nadaný skladatel a klavírista má nespoutanou představivost a schopnost spojovat nesourodý svět vlivů do vlastní jedinečné hudební vize. Galvinova hudba je hravá i smrtelně vážná a čerpá z široké škály vlivů od Keitha Jarretta přes Stravinského, Ligetiho, kapely Deerhoof nebo Beatles až po filmy Davida Lynche, hnutí Dada nebo literaturu Jamese Joyce.

Pravidelně pracuje s multimédii. Třeba v roce 2014 připravil multimediální instalaci v galerii Turner Contemporary, která se skládala z živého vystoupení, interaktivních zvukových soch a filmu.

Elliot skládá i na zakázku, jeho skladby si objednala řada souborů, tanečních společností, divadelních skupin a festivalů včetně orchestru London Sinfonietta, Londýnského jazzového festivalu, tanečního festivalu Resolution!, divadelní společnosti Cut Tongues nebo Ligetiho smyčcového kvarteta. Posledně jmenovaná formace mimochodem zásadně ovlivnila zvuk vůbec první desky, kterou natočil se svou nynější ženou, trumpetistkou Laurou Jurd.

Průkopnické trio

Středobodem jeho tvůrčí činnosti bylo donedávna klavírní trio, které bylo už v roce 2014 vyhlášeno v Německu vítězem ceny pro mladé evropské jazzové umělce roku. V témže roce vydali své debutové album Dreamland, které se setkalo s nadšenými recenzemi: deník Guardian jej označil jako „dokonale troufalé“, redaktor Jez Nelson z BBC o něm prohlásil, že je to možná jeden z nejsilnějších debutů, které za dlouhou dobu slyšel od britského umělce… a pochvaloval si jeho extrémní odvážnost a progresivitu.

Zatím poslední autorský počin Elliota Galvina představuje letošní deska nazvaná The Ruin. Galvin s ní prý otevřel novou kapitolu svého hudebního života. „Dal jsem si pauzu od vydávání vlastní hudby, abych vytvořil nový přístup ovlivněný rostoucím pocitem znepokojení nad směřováním světa a vlastními životními změnami. Výsledkem je temnější zvukový svět bohatý na životní zkušenosti,“ vysvětluje.

Album pojmenoval podle starobylé anglosaské básně z 9. století o dávné slávě nejmenovaného zničeného města. „Je inspirováno pocity ze života v Anglii (země, která se podobá živoucí ruině), bezútěšnou krajinou města Medway, kde jsem vyrůstal, a je jakýmsi autoportrétem odrážejícím, jak všichni žijeme mezi ruinami svých minulých já, a to jak kolektivně, tak individuálně. Celé album je strukturováno cyklicky tak, že se postupně buduje a rozpadá, začíná a končí sólovým klavírem. Všichni hudebníci, kteří se mnou tuto hudbu nahráli, měli v průběhu let velký vliv na můj výraz,“ říká Elliot. Nejvíce jsou přitom z nahrávky slyšet basistka a zpěvačka Ruth Goller a bubeník Sebastian Rochford, kterého fanoušci britského jazzu znají třeba z kapely Polar Bear.