Brian Charette představuje své hudební vzory od Ravela po Beatles

Brian Charette je varhaník a pianista působící v New Yorku, který se zaměřuje na moderní jazz. Vedle jazzového tria se věnuje také komponování pro velké ansámbly a spolupracuje například s Jazz Dock Orchestra v Praze a Modern Art Orchestra v Budapešti.

V jazzové oblasti pravidelně spolupracuje s širokou škálou hudebníků. Během své kariéry vystupoval s umělci jako Joni Mitchell, Chaka Khan, Paul Simon, Cyndi Lauper, Vinnie Colaiuta a John Patitucci. Aktuálně vydal album You Don't Know Jack!, věnované odkazu varhaníka Jacka McDuffa. Níže rozmlouvá o albech, na kterých vyrostl:

1. Emerson String Quartet: Debussy/Ravel String Quartets (1989)

Miluji francouzskou hudbu, zvláště z období Belle Époque. Mnohé z bohatších rozšířených akordů, které tito skladatelé zkoumali, se později staly stavebními kameny moderní harmonie 20. století. Řada skladatelů v těchto letech posouvala hranice harmonie, ale podle mě jsou tito dva nejlepší. Oba napsali pouze jeden smyčcový kvartet, což je zajímavé. Debussyho kvartet vznikl o deset let dříve než Ravelův a jistě měl na něj hluboký vliv.

2. Zakir Hussain & Ustad Alla Rakha – Memorable Tabla Duet (1991)

Když jsem poprvé slyšel tabla, úplně mě to ohromilo. Nikdy předtím jsem neslyšel tak komplexní rytmiku v takto starobylém hudebním kontextu. Toto album je úžasné z několika důvodů – otec a syn jsou fenomenální a jejich vystoupení jsou plná inspirace. Navíc má album i částečně instruktážní charakter, protože se v průběhu performance opakuje melodie, která posluchači pomáhá orientovat se v zajímavých metrických modulacích. Zakir dokonce na začátku koncertu dává přednášku o různých formách skladeb a rytmických vzorcích v hindustánské hudbě. Pro mě je hra na hindustánská tabla tím nejlepším, co lze poslouchat, pokud chcete pracovat s různými rytmickými proporcemi v rámci hudební formy

3. Jimmy Smith – Organ Grinder Swing (1965)

Miluji Jimmyho Smithe, ale občas na mě může působí až příliš intenzivně. Na tomto albu se mu to podle mě ale dokonale podařilo vyvážit. Měl jsem štěstí, že jsem poznal Gradyho Tatea, když jsem se učil hrát na varhany v Harlemu – byl neuvěřitelně talentovaný. Obzvláště obdivuji Jimmyho sólo v Blues for Jay. Ačkoli byl jeho repertoár silně ovlivněn blues, Smith ve svých improvizacích používal mnoho moderních technik. Jeho skladby z tohoto období mají symetricky dimenzovanou strukturu a harmonicky se vyvíjejí podobně jako hudba Johna Coltranea – to je srovnání, které se v jazzových kruzích často neslyší.

4. Jaco Pastorius – Jaco Pastorius (1976)

Jak vizionářské album! Jaco Pastorius předvádí virtuózní hru na basu a aranžmá jsou doslova z jiného světa. Toto je také moje nejoblíbenější nahrávka s Herbiem Hancockem. Jaco svou lyrikou a kompozičním stylem významně ovlivnil mě i celou generaci hudebníků. Jeho nádherné melodie hladce splývají s jemnými posuny v harmonii a nesou v sobě funky lehkost, která jako by mu byla vrozená.

5. The Beatles – Rubber Soul (1965)

Fantastická čtveřice – pravděpodobně nejdůležitější hudební skupina minulého století. Tito hudebníci definovali moderní písňovou tvorbu, instrumentaci, nahrávání, konceptuální alba – na cokoli si vzpomenete, oni to udělali jako první. The Beatles používali pokročilé hudební prvky – plynulé změny rytmů, neobvyklé akordy a spoustu dalších zajímavých věcí. Poslechněte si baladu Michelle a pochopíte, jak krásně se jejich hlasy i nástroje doplňují. Podle mě je to největší superkapela historie.