Cécile McLorin Salvant: Barokní hudba mě naučila respektovat písňový text

Na začátku vaší hudební dráhy stály dvě osoby, které vás nasměrovaly k jazzu. Jednou z nich byla vaše matka…  

Ano, své matce opravdu hodně dlužím. To ona mě přihlásila do hodin piana a povzbuzovala mě, abych se naplno věnovala hudbě. Byla to ona, kdo mě „popostrčil“, abych se na konzervatoři ve Francii věnovala jazzu. A opět ona mi poradila, abych se přihlásila do Soutěže Thelonia Monka, díky níž jsem o sobě dala vědět ve Spojených státech. Byla to tedy moje matka, kdo stál po celou dobu při mně, fandil mi a povzbuzoval mě, a to i v momentech, kdy jsem sama váhala, co dál dělat. A je mi stále velkou oporou.

Tím druhým důležitým člověkem byl váš francouzský učitel jazzu, saxofonista Jean-François Bonnel. Jste s ním v kontaktu i poté, co jste ukončila studia v Aix-en-Provence a vrátila se do Spojených států?

Je pravda, že jsem s ním už dlouho nemluvila, ale stále se snažím s ním být v kontaktu. Když mám například koncert ve Francii, pozvu jej, on se přijde podívat a někdy si s námi i zahraje. I když tedy nejsme v častém kontaktu, stále jej vnímám jako velmi blízkého člověka. Jako člena rodiny.

Čeho z toho, co vás ve Francii naučil, si dnes nejvíce považujete?

Nevím, jestli dokážu vybrat jednu věc, ale obecně bych řekla, že mě naučil vnitřní disciplíně. Díky němu jsem byla schopna se učit úplně sama, což mi velmi pomohlo. Také mě hodně povzbuzoval, abych se zajímala o historii hudby a nebála se jít hodně hluboko do minulosti. Díky němu jsem si uvědomila, že jestliže mám ráda nějakou zpěvačku nebo hudebníka, měla bych vědět, kdo ji nebo jej ovlivnil a kdo zase ovlivnil ty, kdo je ovlivnili. Takto se člověk dostane do starších vrstev hudby, k hudebním „předkům“, a to jsem se naučila právě díky němu. 

Jak hluboko do hudební historie jste se při těchto „cestách za předky“ dostala?

V poslední době se čím dál víc zajímám o americkou lidovou hudbu, o vaudeville, o americkou populární hudbu 19. století. Zajímá mě tradiční hudba amerických otroků, ale důležité jsou pro mne také kořeny evropské hudby. Začala jsem klasickým zpěvem, zajímaly mě velké árie oper z 19. století a postupně jsem se nořila do minulosti, až jsem se dostala k barokní hudbě, k hudbě 17. a 18. století, k hudbě, která se hrála na francouzském královském dvoře, ke kantátám. Momentálně chodím na hodiny loutny. To všechno podle mě souvisí se základními otázkami, odkud přicházíme, jak jsme se sem dostali, jak všechny tyto informace integrovat do svého umění a jak je potom využít v budoucnosti.        

Dokážete vlivy barokní hudby použít v tom, čemu se sama věnujete přímo, nebo jsou to spíše nepřímé vlivy?  

Myslím, že ten vliv je spíše nepřímý. Ale při studiu barokní hudby jsem si například uvědomila, jak moc je u písní důležitý text. V barokních písních slouží hudba především k tomu, aby text podpořila. I rytmus tak v první řadě podporuje porozumění textu. To jsem se naučila ve škole v Aix-en-Provence. Kromě toho je v barokní hudbě důležitá práce s improvizací. Rytmická proměnlivost, s níž se v baroku pracovalo, je velmi podobná způsobu práce v jazzu, zatímco z evropské klasické hudby se později vytratila. A právě tato práce s rytmem je dnes pro mne velmi důležitá.

Vedle zpěvu jste se učila také hrát na klavír. Bylo to pro vás užitečné?

Ano, pomáhá mi to především při skládání nových písní. Myslím, že díky tomu, že umím hrát na klavír, mohu lépe rozumět hudebníkům, kteří mě doprovázejí. V opačném případě by spolupráce byla náročnější. Klavír mi otevírá obzory, jsem schopna převést své myšlenky do řeči konkrétních hudebních nástrojů. Nehraji na klavír nijak zvlášť dobře, ale ten základ je důležitý.

Nejnovější album The Window jste natočila v duu s pianistou Sullivanem Fortnerem, na předchozích nahrávkách vás doprovázejí větší sestavy. Je to pro vás hodně jiné, zpívat pouze s doprovodem klavíru?

Když hraji s více hráči, je většinou jasně předepsané aranžmá, od kterého se nemůžeme příliš odklonit. Ve dvou si můžeme dovolit více svobody a zároveň se nám může podařit nabídnout tak bohatou škálu možností, jako by nás na pódiu bylo mnohem víc. Když vystupuji s bigbandem, snažím se, abych s ním spolupracovala, jako by to byl jeden jediný hráč, tedy jako bych zpívala v duu. A naopak ve dvojici se ke svému spoluhráči snažím přistupovat, jako by to bylo třeba deset hlasů. Pokouším se to tedy takto ve své představivosti vyvažovat.          

V necelých třiceti letech máte na svém kontě tři Grammy, a jste tak vlastně nejúspěšnější jazzovou zpěvačkou posledních několika let. Které z těchto ocenění vás nejvíc překvapilo?

Na to je těžké odpovědět. Nejvíc jsem ale byla překvapena ze své první nominace, kdy jsem ještě cenu nezískala. Poprvé jsem vydala album jinak než vlastním nákladem, a hned jsem byla nominována společně například s Gregorym Porterem. Bylo mi něco málo přes dvacet a byla jsem úplně šokovaná. I když jsem tehdy nevyhrála, bylo to něco, co jsem opravdu, ale opravdu vůbec nečekala. I potom, když jsem ceny získala, to bylo vždy překvapení. Ale ta první nominace, to byl skutečně obrovský šok.