Melanie Scholtz & Brian Charette: New York ze zlaté rybky udělá žraloka
Klavírista a skladatel Brian Charette je Američan, zpěvačka a skladatelka Melanie Scholtz pochází z Jižní Afriky. Poznali se v České republice, kde po letech společného hraní postupně zjistili, že si rozumějí nejen po hudební stránce.
Brian Charette se jako hráč na hammondky umisťuje dlouhodobě na nejvyšších příčkách časopisů Down Beat a Hot House. V těchto dnech se vrací do Evropy na sérii koncertů s víceméně zaběhlými projekty, ale jeden z nich je vskutku exkluzivní. Jedná se totiž o Charettovo duo s jeho životní partnerkou, Melanie Scholtz. Program se jmenuje Homeland a můžete ho vidět 9. dubna v Divadle Husa na provázku v rámci festivalu JazzFestBrno. Více o chystaném koncertu, historii společného hraní obou muzikantů a jejich dalších projektech si přečtěte v rozhovoru, který vznikl během miniturné dua po moravských městech.
Oba máte dlouholeté zkušenosti s hraním v České republice. Jak vzpomínáte na své první koncerty u nás?
Melanie: Do Česka jsem se dostala po vydání alba Connected (2009, pozn. aut.) Můj bubeník se znal s českým basistou Lukášem Kytnarem, jemuž na mě dal kontakt. Lukáš jednou přijel na šňůru do Jihoafrické republiky a půjčil si od mého exmanžela zesilovač. Tehdy jsme se s Lukášem setkali osobně. Někdy na přelomu let 2010 a 2011 jsem s ním začala zpívat, když nám Jiří Švéda postavil šňůru. Můj bývalý manžel byl kytarista, a tak jsem absolvovala první dvě turné s jeho kapelou. Členem skupiny byl také Lukáš a bubeník Roman Vícha. Později jsem začala zpívat s klavírem, protože se lépe hodil ke stylu mé hudby.
Brian: Já jsem začal do Československa jezdit před šestadvaceti lety, zhruba dva roky po pádu berlínské zdi, ještě jako člen kapely Laca Decziho. Do té doby jsem do Evropy cestoval jen sporadicky. S Lacem jsem strávil hodně času cestováním po Německu a Československu. Bylo to divoké období, ale opravdu jsem si to užíval.
Hrál jste už v té době na hammondky?
Brian: K hammondkám jsem se dostal až později, v New Yorku, kde jsem hrál hodně bluesových koncertů. Používal jsem Hammond XP2 s malým reproduktorem Leslie. To byl tehdy nový model, takový menší bratr klasické B3. Pak mě ale zavolala jedna kapela na záskok za jejich hammondistu, takže k hammondkám jsem se dostal vlastně náhodou. Tehdy začalo moje pravidelné koncertování v New Yorku.
Melanie, vy jste vystudovala operní zpěv, proč jste nakonec skončila u jazzu?
Melanie: V Jižní Africe jsem se věnovala různým žánrům, zpívala jsem například Dvořáka nebo jazz s Metropolitan Orchestrem. Operu jsem si oblíbila hlavně pro její disciplínu, pěveckou techniku a způsob interpretace. Neumožňovala mi však dostatečně vyjádřit mou originalitu a vytvořit vlastní zvuk. To se dodnes povedlo jen hrstce zpěvaček, například Marii Callas, Leontine Price, Monserrat Caballe, jejichž hlas je snadno identifikovatelný.
Sdílí s vámi Brian stejnou vášeň pro operu? Chodíte spolu na operní představení?
S Brianem jsem ještě na klasickém koncertě nikdy nebyla, ale ráda bych ho někdy vzala na klasickou operu nebo balet do newyorské Metropolitní opery. New York je epicentrem kultury, nabízí neomezené možnosti.
Jak jste se vlastně s Brianem seznámili?
Melanie: Na jazzovém workshopu Ježkovy konzervatoře. Koncertovala jsem často s klavíristou Tomášem Jochmannem, ale protože byl zrovna zaneprázdněn, hledala jsem za něj náhradu. Lukáš Kytnar mi doporučil nějakého "BC". Netušila jsem kdo to je, ale Lukáš ho popsal jako fantastického muzikanta z New Yorku. Řekla jsem si tedy, že to s ním zkusím. Poslala jsem mu noty a on se je poctivě naučil. To jsme ještě netušili, že budeme hrát spolu na workshopu. Potkali jsme se v taxíku cestou do Reduty, kde jsme měli společnou zkoušku mého projektu. Složil komplimenty na mou hudbu a hned mě okouzlil svojí muzikálností a profesionalitou. Spřátelili jsme se a několik let jsme spolu hrávali.
Brian: Melanie učila na workshopu zpěv, já klavír a v ten večer byla na programu společná jam session instruktorů se studenty, kde mě uslyšela poprvé hrát na hammondky.
Melanie: Do toho momentu mě Brian doprovázel na workshopu jen na piano, netušila jsem, že hraje také na hammondky. Kdybych to věděla, přizpůsobila bych tomu repertoár. Hammondky miluji, ačkoli, přiznávám, že zpívat s nimi je velká výzva. Zpěv s hammondkami je náročný na koncentraci a vzájemnou komunikaci na pódiu.
Brian: Hammondky nejsou pro zpěváky zrovna ideální nástroj na doprovod, protože se od nich někdy těžko chytá tón. Mají vibráto a zvukově je to dost atypický nástroj.
V posledních letech trávíte více času v Americe než v Evropě. Proč jste se tak rozhodli?
Brian: Mezi USA a Českem jsme pendlovali rok, až nás to přestávalo bavit.
Melanie: Trávila jsem hodně času v Praze, kde jsem měla byt. Když nastal problém s obnovením víz, řekla jsem si, že se přestěhuji do New Yorku. Pro umělce je to nejdůležitější místo na světě.
Jak se vám podařilo prosadit se na dravé newyorské hudební scéně?
Melanie: Mám velké štěstí, že mám Briana, který mi dokáže poradit. Zná lidi, co mi mohou "pootevřít dveře", občas mě pozve účinkovat na svůj koncert. Mám výhodu v tom, že pocházím z Jižní Afriky, která se ve světe těší velkému respektu. Obzvláště afro-americká komunita mě vnímá jako něco nového, protože nejsem Afro-Američanka. V současnosti se věnuji workshopům pro Lincoln Center. Nezaměřuji se pouze na zpěv, ale učím také pracovat s looperem, pořádám skladatelské workshopy, dva dny v týdnu učím zpěv. Dnes už vím, že kdybych nestrávila poslední dva roky v New Yorku, nedostala bych se se svou tvorbou tam, kde jsem. New York vás změní, ze zlaté rybky udělá žraloka. Myslím, že jsem stále zlatou rybkou, ale pokud je zapotřebí, umím vycenit zuby. Ne nadarmo se říká, že když prorazíte v New Yorku, dokážete to všude na světě.
Brian: Melanie je příliš skromná, ale momentálně se připravuje v Lincoln Centre na účinkování s Wyntonem Marsalisem. Jde o velmi prestižní záležitost.
Melanie: Jedná se o hudební představení u příležitosti oslav 25. výročí svobody v Jižní Africe. Jazz at Lincoln Center je známý tím, že se zaměřuje na afro-americkou kulturu. Koneckonců, právě z ní vzešel jazz. Stejně jako existuje "zpěvník" amerických standardů, také Jižní Afrika má svůj vlastní zpěvník. Půjde o mimořádný projekt Lincoln Centra, které bude aranžovat neo-jihoafrickou hudbu. Koncert by se měl streamovat, určitě na svém facebooku zveřejním link na připojení.
Kytarová špička Gilad Hekselman: Mé začátky v New Yorku byly drsné
Izraelský kytarista Gilad Hekselman v rámci svého podzimního turné zakotvil i v pražském klubu Jazz Dock, aby zde představil své nejnovější album Ask for Chaos. Přední osobnost současné NY scény přivezla zároveň svou novou formaci ZuperOctave, v níž netradičně chybí basa. Čtěte rozhovor, který Hekselman poskytl ČRo Jazz!
Podle toho, co jste mi právě řekla, se zdá, že to s prosazením se v New Yorku není až tak nemožné.
Melanie: Myslím, že jsem dosud měla velké štěstí. Když člověk myslí pozitivně, dokáže všechno, co si zamane. Nemůže se jen tak vzdát. Brian říká, že člověk musí být jako kladivo a musí jít neustále za svým cílem. Něco na tom asi bude.
Jaký repertoár jste vybrali na koncert JazzFestu Brno?
Melanie: Brian živě programuje, do toho přidáváme looper a poezii, čímž vytváříme pestrou směs hudby z celého světa – z Argentiny, Jižní Afriky, Keni, skandinávských zemí. Koncerty, které hrajeme v tyto dny na Moravě, jsou pro nás v jistém smyslu přípravou na velký koncert na JazzFestu, který se koná 9. dubna. Vkládáním různých zvukových prvků se snažíme v lidech probudit představivost. Představení začínáme a končíme odkazem na Afriku..
Brian: Já budu hrát na hammondky, keyboard Nord Stage, drum machine, samplery a syntezátory s analogovým zvukem. Zaměřujeme se hlavně na hudbu různých zemí světa – od černošských spirituálů až po francouzské písně.
Do jaké míry jste přearanžovali původní skladby?
Melanie: Chtěli jsme aby zněly moderněji, tak jsme v některých písních změnili groove a harmonie. Snažíme se, aby takto přearanžované skladby dostaly elektronický feeling.
Brian: V současné elektronické hudbě nebývá mnoho prostoru pro improvizaci, a proto nazývám naši tvorbu improvizovanou elektronickou hudbou. Jistým způsobem používáme v improvizované elektronice jazzové prvky.
Jak přistupujete k textové složce hudby?
Melanie: Vždy jsem ráda psala básně. Než jsem začala psát texty, často jsem přemýšlela nad tím, jak z nich udělat text písně. Odjakživa jsem inklinovala k literatuře. Můj otec je učitel angličtiny a já jsem kdysi dávno také přemýšlela nad tím, že budu studovat angličtinu. Neuměla jsem se rozhodnout, jestli se naplno věnovat hudbě nebo psaní. Nakonec zvítězila hudba. S psaním poezie jsem však nikdy nepřestala. Během dlouhých cest si dělám poznámky, byť někdy jen do telefonu, zaznamenávám vše, co mě zaujme. Recitování poezie zní v naší hudbě úplně jinak než zpívaný text.
Gary Husband: U Johna McLaughlina se mi plní sen
Přinášíme exkluzivní rozhovor s bubeníkem a klávesistou Garym Husbandem, který v dubnu zahraje na JazzFestuBrno s kapelou Johna McLaughlina. O svém sólovém albu říká: „Coververze Mahavishnu Orchestru hraje hodně kapel, ale já jsem chtěl jít jinou cestou.“
Kdo je ve vašem duu hlavním autorem hudby?
Brian: Melanie je úžasná skladatelka, často rozvíjí hudební nápady, ke kterým pak přidám něco svého. I když jsme během uplynulých let spolu často hráli, až naši současnou tvorbu považuji za začátek spolupráce, již budeme dále rozvíjet.
Melanie: S Brianem se často radím o harmoniích. Je výborný učitel, někdy mi stačí jen poslouchat, jak radí jiným. Dokážu se tím naučit mnoho o teorii. Když mu předložím rozvinutý hudební nápad, dokáže ho vždy vylepšit zajímavými harmoniemi. Věřím, že se jednou propracujeme k společnému skládání, ale zatím nám to časově nijak nevychází.
Jaké jsou vaše další hudební aktivity?
Melanie: Minulý týden jsem strávila několik dnů v Berlíně s rakouským bubeníkem Andreasem Winterem. Náš společný projekt se jmenuje Cellophonix. Andreas žije napůl v Berlíně a v New Yorku a tak jsme si hudbu posílali mailem. Výsledkem jsou dvě písně s příchutí Jižní Afriky a evropské esence – Down South a The Colour of Love. V dubnu je budeme nahrávat ve studiu. Mám také rozdělanou spolupráci ve Švédsku s trumpetistou Petrem Asplundem a klavíristou Claesem Kronem. V květnu účinkuji na festivalu AnJazz v norském Hamaru.
Brian: Se skupinou SoulMates jsme vydali nové album a jedeme na turné, s Danem Šoltisem a Ondřejem Štveráčkem hraji v Space Triu. 15. dubna bude mít premiéru celovečerní program, který skládám už několik měsíců pro Jazz Dock Orchestra.
Jde o vaši první zkušenost s komponováním hudby pro big bandy?
Brian: Už v minulosti jsem složil hudbu pro sexteto, ale ještě nikdy jsem neskládal pro big band. Skládám u počítače, bez jakéhokoliv hudebního nástroje. Nástroj nepotřebuji, protože všechny akordy zapisuji tak, jak je vidím ve svých představách. Jde o časově náročný proces, při němž mi pomáhá fantastický skladatelský software Sibelius. Na skládání pro orchestr je náročná transpozice do různých tónin, protože nástroje v orchestru mají různý rozsah. Program je úžasný v tom, že když napíšu například skladbu v "C", program hudbu transponuje do různých tónin, přesně podle rozsahu konkrétního hudebního nástroje. Navíc, pokud jsou noty mimo rozsah nástroje, automaticky se zobrazí červeně. Díky tomu mám kontrolu, že zůstane zachován rozsah hudebních nástrojů.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
