Chci si s Marcusem zahrát na jednom pódiu, sní Juraj Griglák

02674476.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02674476.jpeg

Své nové album From the Bottom přišel do Rozhovoru měsíce představit přední slovenský basista Juraj Griglák. Vedle tuzemských jazzmanů na album jako hosta pozval také amerického bubeníka Poogieho Bella, s nímž dlouhodobě spolupracuje.

V první části rozhovoru Griglák vysvětluje, že svá alba nevnímá jako koncepční celky, ale spíše jako časosběrnou záležitost. „Většinou si postupně nahrávám na mobil nápady, a potom, když mi například někdo zajistí grant na album, snažím se je rozvinout a dokomponovat k nim další části,“ popisuje svůj způsob práce. Podobným způsobem ostatně vznikla i novinka From the Bottom, na jejímž počátku byla také úspěšná snaha vydavatelství Real Music House zajistit financování: 

„To byl impuls. My muzikanti potřebujeme termíny. Vzal jsem tedy některé starší nápady, vybral z nich to nejlepší a dokončil je.“ Robert Pospiš a Martin Sillay z vydavatelství Real Music House se o album From the Bottom starali po zvukové stránce. Měli na starosti náběr zvuku, mix i mastering nahrávky. Griglák si spolupráci pochvaluje: „Nahráli ten materiál vynikajícím způsobem. Výborný byl zvuk basy i bicích.“ 

Do úvodní skladby alba, nazvané Get Into It, si Griglák pozvala jako host amerického bubeníka Poogieho Bella, s níž spolupracuje od roku 2012. V té době pracoval na albu Time to Fly a snil o tom, že by mu na desce jako host bubnoval právě Bell, kterého znal ze skupiny svého oblíbeného Marcuse Millera. Griglák Poogieho Bella kontaktoval přes Facebook s dotazem, jestli by byl ochotný na albu spolupracovat: 

„Poslal jsem mu demo a on mi odpověděl, že mi tam bicí nahraje, ale chtěl za to hodně velkou částku. Přemýšlel jsem, jestli za pouhé dvě skladby obětovat tolik peněz. Byl jsem z toho nejprve nešťastný, ale pak jsem se rozhodl, že mu to pošlu. Že se to třeba bude v budoucnu hodit. To byl prosinec. V lednu mi zatelefonoval manažer Poogie Bell Bandu, že potřebují na záskok basistu do Londýna a ještě na jeden koncert v Rakousku. Tehdy jsem si uvědomil, že to byla opravdu dobrá investice.“ 

Juraj Griglák se pohybuje ve vodách jazzu, jazzrocku i rocku, ale živí se také jako klasický kontrabasista v symfonickém orchestru. I když se snaží hudbu nedělit na žánry („Všude platí stejné zákonitosti, všude je melodie, harmonie a rytmus“), přiznává, že u vážné hudby mu chybí rozměr improvizace, kterou poskytuje jazz. 

Před klasikou se klaní

„V orchestru člověk potřebuje disciplínu, je třeba zapřít svoje já. Musí sloužit celku, je jen jedním kolečkem v obrovském stroji. Je to velká škola do života. Ale v klasické hudbě jsou to, co zkomponovali ti nejlepší autoři, skutečné architektonické skvosty. Před Beethovenem nebo Šostakovičem se s úctou klaním,“ říká. 

Na otázku, zda dokáže dovednosti získané při studiu a interpretaci klasické hudby využít i v jazzu, Griglák odpovídá: „Myslím, že toho nevyužívám vědomě. Ale určitě jsem tím, že celý život hraji klasiku, poznamenaný. Kompoziční postupy klasické hudby ani neznám, proto je přímo nepoužívám, ale určitě tím jsem ovlivněný.“ 

V závěru rozhovoru slovenský basista hovoří o svých snech a o tom, že některé se mu již splnily. Mezi zatím nesplněná přání patří touha potkat se na jednom pódiu se svým oblíbeným Marcusem Millerem. „On by hrál se svou současnou kapelou a já bych tam byl s jeho bývalým spoluhráčem Poogiem Bellem,“ přeje si Juraj Griglák. 

Spustit audio

Související