Chci si s Marcusem zahrát na jednom pódiu, sní Juraj Griglák

V první části rozhovoru Griglák vysvětluje, že svá alba nevnímá jako koncepční celky, ale spíše jako časosběrnou záležitost. „Většinou si postupně nahrávám na mobil nápady, a potom, když mi například někdo zajistí grant na album, snažím se je rozvinout a dokomponovat k nim další části,“ popisuje svůj způsob práce. Podobným způsobem ostatně vznikla i novinka From the Bottom, na jejímž počátku byla také úspěšná snaha vydavatelství Real Music House zajistit financování: 

„To byl impuls. My muzikanti potřebujeme termíny. Vzal jsem tedy některé starší nápady, vybral z nich to nejlepší a dokončil je.“ Robert Pospiš a Martin Sillay z vydavatelství Real Music House se o album From the Bottom starali po zvukové stránce. Měli na starosti náběr zvuku, mix i mastering nahrávky. Griglák si spolupráci pochvaluje: „Nahráli ten materiál vynikajícím způsobem. Výborný byl zvuk basy i bicích.“ 

Do úvodní skladby alba, nazvané Get Into It, si Griglák pozvala jako host amerického bubeníka Poogieho Bella, s níž spolupracuje od roku 2012. V té době pracoval na albu Time to Fly a snil o tom, že by mu na desce jako host bubnoval právě Bell, kterého znal ze skupiny svého oblíbeného Marcuse Millera. Griglák Poogieho Bella kontaktoval přes Facebook s dotazem, jestli by byl ochotný na albu spolupracovat: 

„Poslal jsem mu demo a on mi odpověděl, že mi tam bicí nahraje, ale chtěl za to hodně velkou částku. Přemýšlel jsem, jestli za pouhé dvě skladby obětovat tolik peněz. Byl jsem z toho nejprve nešťastný, ale pak jsem se rozhodl, že mu to pošlu. Že se to třeba bude v budoucnu hodit. To byl prosinec. V lednu mi zatelefonoval manažer Poogie Bell Bandu, že potřebují na záskok basistu do Londýna a ještě na jeden koncert v Rakousku. Tehdy jsem si uvědomil, že to byla opravdu dobrá investice.“ 

Juraj Griglák se pohybuje ve vodách jazzu, jazzrocku i rocku, ale živí se také jako klasický kontrabasista v symfonickém orchestru. I když se snaží hudbu nedělit na žánry („Všude platí stejné zákonitosti, všude je melodie, harmonie a rytmus“), přiznává, že u vážné hudby mu chybí rozměr improvizace, kterou poskytuje jazz. 

Před klasikou se klaní

„V orchestru člověk potřebuje disciplínu, je třeba zapřít svoje já. Musí sloužit celku, je jen jedním kolečkem v obrovském stroji. Je to velká škola do života. Ale v klasické hudbě jsou to, co zkomponovali ti nejlepší autoři, skutečné architektonické skvosty. Před Beethovenem nebo Šostakovičem se s úctou klaním,“ říká. 

Na otázku, zda dokáže dovednosti získané při studiu a interpretaci klasické hudby využít i v jazzu, Griglák odpovídá: „Myslím, že toho nevyužívám vědomě. Ale určitě jsem tím, že celý život hraji klasiku, poznamenaný. Kompoziční postupy klasické hudby ani neznám, proto je přímo nepoužívám, ale určitě tím jsem ovlivněný.“ 

V závěru rozhovoru slovenský basista hovoří o svých snech a o tom, že některé se mu již splnily. Mezi zatím nesplněná přání patří touha potkat se na jednom pódiu se svým oblíbeným Marcusem Millerem. „On by hrál se svou současnou kapelou a já bych tam byl s jeho bývalým spoluhráčem Poogiem Bellem,“ přeje si Juraj Griglák.