Dave Douglas: Hudbou chci měnit svět k lepšímu

Mezi jeho aktuální formace patří i kvinteto Sound Prints, kvarteto Riverside nebo High Risk. Douglas se do Česka vrací rád, do Brna přijel se svým spoluhráčem, klavíristou Uri Cainem, se kterým vystoupil v brněnském Besedním domě v rámci série Filharmonie Brno.

Před několika dny jste účinkoval v newyorském Jazz at Lincoln Center (JALC), a to v projektu s názvem Dizzy Atmosphere, inspirovaném hudbou Dizzyho Gillespieho. Do jaké míry splnil koncert vaše očekávání?

Hrál jsem s kapelou snů – s trumpetistou Ambrosem Akinmusirem, kytaristou Billem Frisellem, basistkou Lindou Oh, pianistou Geraldem Claytonem a bubeníkem Joeyem Baronem. Kapela je věkově pestrá, každý z jejích členů má za sebou různou historii a svůj osobitý vztah ke Gillespieho hudbě. Snažili jsme se dosáhnout naplnění podtitulu projektu ‒ Dizzy at Zero Gravity.

K Dizzyho hudebním motivům jsem přistupoval absolutně bez zábran, stavěl jsem na Dizzyho feelingu, lidskosti a humoru. Dizzy patřil k nejvýznamnějším hudebníkům minulého století a k absolutním virtuozům ve hře na trubku. Nechtěl jsem hrát jeho skladby přesně tak, jak je hrával on, naopak, hned od začátku jsem měl v hlavě volné aranže. Program tvořily z poloviny mé autorské skladby a z poloviny Dizzyho kompozice.

Šlo o jednorázový projekt, nebo s ním plánujete v budoucnu vyrazit také na turné?

Určitě bych si to někdy rád zopakoval, ale asi by se mi nepodařilo dát tuto partu hudebníků dohromady ve stejnou dobu na stejném místě.

Jaký máte vztah k instituci JALC, kde jste s Dizzyho programem koncertoval?

Jde o mimořádně důležitou instituci. Musím však přiznat, že ne vždy jsem v ní byl vítaným hostem. Naše estetické ideály se dost rozcházejí, ale nemyslím si, že je to v současnosti až natolik důležité. U srdce mě hřeje pocit, že jsem se konečně poznal a spřátelil s Wyntonem Marsalisem. Wynton byl vždy známý tím, že vše, co dělá, dělá pro hudbu. Možná se o nás dvou kdysi říkalo, že jsme nepřáteli, ale nebyla to pravda.

Podívejte se na klip k novému albu formace Sound Prints:

V dubnu vychází druhé album vaší a Lovanovy formace Sound Prints, jejíž inspirací je hudba Waynea Shortera. Pro první album Sound Prints složil Shorter dvě skladby. V bookletu se uvádí, že vám dodal hudbu napsanou do posledního detailu. To mě trochu překvapilo, spíše bych tipoval, že vám dá jen hrubý náčrt, základ pro improvizaci, podobně, ​​jak to dělával kdysi Miles Davis.

Wayne skládá komplexně, všechny jeho kompozice jsou vždy detailně rozepsány. Při jejich poslechu to lze jen těžko postřehnout, protože zní velmi svobodně. Jde o názorný příklad důsledného propojení osobnosti skladatele s improvizátorem.

Když nám pan Shorter rozdal notový zápis, celý jej s námi detailně prošel a nakonec dodal: „Chlapi, tady máte noty, naložte s nimi jak uznáte za vhodné.“ Rozhodli jsme se, že je budeme hrát přesně tak, jak je napsal. Museli jsme se akorát vypořádat s tím, jak do Wayneovy hudby dostat naše volné hraní.

Rozhovor měsíce: Všestranný trumpetista Dave Douglas

• Upravit
• Smazat

Hostem lednového Rozhovoru měsíce na Euro Jazzu bude americký trumpetista a skladatel Dave Douglas. V interview promluví o vizi svého elektronického projektu Keystone, spolupráci s Joe Lovanem v kvintetu Sound Prints i nejnovějším albu Be Still.

Před dvěma lety jste pro soubor Monash Art Ensemble složil a nahrál suitu Fabliaux. Bylo snadné spojit hudbu črtnáctého století se současnou? Existuje mezi těmito dvěma světy vůbec nějaká paralela?

Fabliaux je projekt, jaký jsem chtěl dělat už hodně dlouho. Právě při Monash Art Ensemble jsem měl pocit, že jde o soubor, který je schopen zrealizovat mé představy. Paul Grabowsky, pianista a dirigent souboru, je mimořádně vzdělaný a erudovaný muzikant.

Vždy jsem měl velmi rád Guillauma de Machauta (francouzský středověký básník a skladatel, pozn. red.). Takže bylo jen otázkou času, kdy si oblíbím jednotlivé nuance a složky této hudby a najdu způsob, jak je přenést do současnosti. Tím lze zároveň vysvětlit, proč jsou nadčasoví umělci, jako například Booker Little, Mary Lou Williams a Wayne Shorter pro dnešek tak důležití.

Před třinácti lety jste založil vydavatelství Greenleaf Music. Podařilo se vám zachovat jeho původní záměr, nebo jste jej museli vzhledem k vývoji hudebního průmyslu postupně korigovat?

V Greenleaf Music se neustále přizpůsobujeme a měníme. Jsem velmi vděčný za to, že se nám daří neustále pokračovat v práci, kterou máme všichni v Greenleafu tak rádi.

Dave Douglas ve spojení s dechovou formací The Westerlies:

Na vašem posledním albu Little Giant Still Life účinkuje formace The Westerlies. Zdá se, že váš zájem o dechové soubory přetrvává, podobně jako tomu bylo na albu Brass Ecstasy.

Ze všeho nejdůležitější jsou vždy hudebníci. Dokud jsem album nedokončil, neuvědomoval jsem si, že jde o další z dechových projektů. Rád skládám pro jiné hudebníky. Všichni muzikanti v The Westerlies oplývají speciálními schopnostmi a zkušenostmi. Skladatel tak stojí před výzvou, jak dosáhnout jejich kombinací něčeho nového.

Album Little Giant mi dalo šanci zamyslet se nad spojením hudby s obrazy, přehodnotit možnosti kombinace různých nástrojů a vytvoření nových forem a struktur. Naše zvuková vize se dovršila, když se k nám přidal na bicí Anwar Marshall. Všichni jsme se spřátelili, přátelství je totiž velmi důležitou součástí celého procesu.

Z naprosto odlišného soudku je váš projekt High Risk a album Dark Territory.

Jde o mou nejnovější elektro-akustickou formaci. Vždy, než se mi podaří dát dohromady další nový elektronický projekt, technologie stihne projít velkou revolucí. V High Risku jsme hráli zcela svobodně, novým způsobem, s citlivým přístupem k tempu, hutnosti, výrazu, stejně jako k melodii, harmonii a rytmu.

Skladby jsou velmi otevřené ‒ při nahrávání v studiu jsme v každé nejprve půl hodiny improvizovali. Teprve potom jsme nahráli finální verzi. Jeden můj známý poznamenal, že mu to připomínalo Tea Macera. Těžko si lze jen představit, co by dnes dokázal Teo Macero udělat, kdyby se mu do rukou dostala technika, jaká je k dispozici v současnosti.

V kvartetu Riverside hraje taky basista Steve Swallow. Na albu The New National Anthem se třemi skladbami podílela Swallowova partnerka, uznávaná skladatelka, klavíristka a kapelnice Carla Bley. Do jaké míry vás inspirovala?

Carla Bley je v americké hudbě mimořádným zjevením. Její dílo je v jazzové historii absolutním unikátem. Hraním s Carlou a Stevem se mi splnil jeden z hudebních snů. Na podzim jsme spolu dali dohromady novou hudbu a doufáme, že ji časem i nahrajeme.

Podívejte se na klip k albu Riverside z loňského roku:

V Brně jste hrál v duu s pianistou Uri Cainem. Bylo zajímavé pozorovat vaši pódiovou interakci.

Uriho doslova miluji, je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Patří k mým nejstálejším hudebním partnerům. Poznali jsme se krátce poté, co jsem se v roce 1984 přistěhoval do New Yorku.

Dodnes jsme udělali řadu společných projektů – jeho, mých či projektů s jinými hudebníky, takže dokážeme navzájem citlivě sdílet společnou řeč. Uri má mimořádně vyvinutý smysl pro konkrétní témata. Vycházíme se společných zdrojů a metod.

Na svých webových stránkách věnujete poměrně hodně prostoru hnutí UPLIFT, které se zaměřuje na různá společenská témata. Únorovým tématem byla majetková spravedlnost ve společnosti. Myslíte si, že je vůbec ve světě tržní ekonomiky, konkurence a zisku dosažitelná?

Nastala situace, kdy musí všichni lidé povstat a vybudovat lepší, spravedlivější a rozumnější společnost. Každý z nás musí svou částí nějak přispět. UPLIFT je projekt, ve kterém upozorňuji na komplexní a zásadní témata a zaměřuji se na lidi a organizace, usilující o zlepšení situace.

Co se týče majetkové spravedlnosti a rovnosti, jde o velmi složité téma, někde je však třeba začít. Doufám, že posluchači se k nám přidají jako předplatitelé a budou s námi sdílet své myšlenky a činy, týkající se tohoto tématu. Na hudbu UPLIFTu a jeho odkaz jsem hrdý.

Wynton Marsalis před brněnským koncertem: Swing, blues a improvizace jsou základem jazzu

• Upravit
• Smazat

Uznávaný americký trumpetista, skladatel a obhájce americké kultury, Wynton Marsalis, má na svém kontě devět ocenění Grammy a několik desítek alb. Tvorbou v oblasti jazzu a klasické hudby se řadí mezi nejuznávanější hudebníky a skladatele planety. Wynton Marsalis se do Česka rád vrací, tentokrát otevře se svým Jazz at Lincoln Center Orchestra (JLCO) ve čtvrtek 1. února další ročník festivalu JazzFestBrno. Čtěte rozhovor, který při této příležitosti poskytl ČRo Jazz.

Musejí umělci v současnosti apelovat na veřejnost v USA ještě více, než v minulosti?

V UPLIFTu se setkávají mé vlastní představy o angažovanosti s představami o jednotlivých skladbách a jejich hraní. Byl bych rád, kdyby toto všechno bylo z UPLIFTu slyšet, ale zároveň si myslím, že hudba našeho hnutí obstojí i sama o sobě. Doufám, že listopadové volby v USA přinesou znatelnou změnu.

U příležitosti vaší padesátky jste si naplánoval turné po padesáti amerických státech. Šedesátiny jsou ještě daleko, ale máte alespoň přibližnou představu o tom, co výjimečného byste při té příležitosti chtěl podniknout?

Hahaa! Nad tím jsem zatím vůbec nepřemýšlel. Možná jen zůstanu doma a něco dobrého si uvařím.

Zeptám se tedy na blízkou budoucnost. Co pro vás letos bude tou největší výzvou?

Bez pochyb Donald Trump. V UPLIFTu věnujeme každý měsíc jednu skladbu konkrétnímu sociálnímu problému, k němuž cítíme potřebu se veřejně vyjádřit. A pokud se nám podaří v listopadu změnit složení vlády, bude to také tím, že pro to všichni děláme maximum. Nestavím se do role strážce sociální spravedlnosti, jsem jen muzikant. Ale pokud mohu svou hudbou přispět k lepšímu, budu se o to velmi snažit.