Hejnicovo americké trio potěší nejen tradicionalisty

Pro posluchače je příjemné, že se Otto Hejnic při komponování držel jasné koncepce a inspirace přesně popisuje. Stejně jako v případě předchozího autorského alba Beringia (2022, zdůrazňujeme autorského, v roce 2023 vydal s projektem Organism i kolekci standardů) barvitě líčil svoje představy o dění v době ledové na pevninské šíji v místě dnešního Beringova průlivu.

Nabízí tak určitý návod k poslechu, „napojení“ představ posluchačových na vlastní fantazii. V případě Forms Of Happines ale vlastně ani vysvětlivky uvádět nemusel. Z prvních tónů je jasné, že během návštěvy New Yorku na začátku roku 2024, kde koncertoval v Bohemia Hall a točil desku, i předtím během skládání, prožíval bubeník „různé podoby štěstí“.

Při psaní Hope se prostě snažil vyjádřit pocit naděje. Forgotten Bag navzdory názvu nesmutní nad zapomenutým batohem, ale oslavuje „jeho následné nalezení“. Náladu nekomplikované písničky Children’s Joy vyjadřuje už název. Jako byste koukali na pískoviště nebo caparta v dětském koutku cukrárny.

Brooklynský genius loci

Na Forms Of Happines navazuje Hejnic na spolupráci s varhaníkem Brianem Charettem, navíc se připojil newyorský kytarista Peter Bernstein (Dr. Lonnie Smith, Larry Goldings, Melvin Rhyne, mimochodem, v kytarovém duu s Jessem van Rullerem zahraje 10. března 2025 v Praze). Kdo rád škatulkuje, určitě ho už v souvislosti se sestavou napadne jistě správné spojení se souljazzem. Ale neberme to doslova.

Jistě, řadu skladeb táhnou bluesové a rhythm-and-bluesové groovy a nese gospelová vzletnost, což k souljazzu bytostně patří. Jenže zrovna tak si Hejnic s chutí hraje s rytmickou rozvolněností v Hope, ohlédne se za bopem v Celebration nebo si střihne latinu Contemplative Citizen. Právě tato balada má navíc i ambice de facto popové písničky. Mezi autorské kusy zařadil Hejnic i jeden standard, I’ve Never Been In Love Before původně z Loesserova broadwayského muzikálu Guys And Dolls (1950). I jeho nálada čerstvé zamilovanosti do „radostné koncepce“ hladce zapadne.

Čtěte také

Hra světla a stínu na novém albu Otto Hejnice

Dnes už sice není tak neobvyklý fakt, že zdejší muzikant natočí album v New Yorku s tamními muzikanty, ale o běžnou praxi také rozhodně nejde. Brooklynského genia loci berme jako další pozitivum. Deska vznikla sympaticky poctivým, starosvětským stylem živě ve studiu, bez postprodukčních příkras. Podle Hejnice za pouhých pět hodin. Nerozmělněná, prvotní energie je z nahrávky opravdu cítit. A že naprostí profesionálové jako Bernstein a Charette točí brilantně na první dobrou není pochyb, vždyť to mají v popisu práce.

Další „příjemností“ Hejnicových nahrávek zůstává chytlavost a posluchačská přístupnost. Ani přitom nevadí, že třeba téma Celebration, ale i pár dalších motivů vzbuzuje pocit „kde já už jsem to slyšel“. Ono není lehké vymyslet líbivou a zároveň „novou“ melodii v době, kdy už byly snad všechny kombinace mockrát vyzkoušeny. Příjemná a pozitivní deska, která jistě rozveselí nejen tradicionalisty.