Jack Wyllie z Portico Quartetu: K saxofonu hledám novou cestu
Minimal-jazz, post-jazz, ambient-jazz... Nálepky se mění, Portico Quartet zůstává. Čtěte rozhovor se saxofonistou Jackem Wylliem.
Průkopníci britské indie scény se po experimentální odbočce jménem Living Fields (Ninja Tune, 2015) vracejí ke kořenům a také k původnímu názvu Portico Quartet. Na koncertech v Praze (10. 10.) a v Olomouci (11. 10.) představili své nové album Art in the Age of Automation.
Vlivný časopis Mojo jejich styl charakterizuje jako „magickou kombinaci Steve Reicha, Radio Head a severské melancholie ECM,“ jejich koncert na jazzovém podiu festivalu Glastonbury se stal senzací. Jistě za to může neotřelá kombinace nástrojů – vedle saxofonu, basy a bicí soupravy slyšíme melodický ocelový buben hang z dílny inovativních nástrojářů ze Švýcarska.
Nemenší vliv mají zkušenosti hudebníků, kteří studovali v Londýně africké nástroje i indonéský gamelan, a také kombinace příslovečného anglického hudebního novátorství, jazzové invence a tvrdohlavosti typické pro indie scénu. Za mezník ve svém vývoji hudebníci shodně označují album amerického minimalisty Steve Reicha Music For 18 Musicians, které ale vyšlo ještě před tím, než se narodili.
Vaše nové album se jmenuje Art in the Age of Automation. Co tím názvem chcete říct a jak se vztahuje k vaší hudbě?
Velká část alba staví na propojování akustických a elektronických zvuků a také na myšlence lidské interakce s elektronikou. Snažíme se ukázat, že hudbu lze dnes dělat s využitím řady technologií, i když jsme hudebníci spíše s instrumentálním zázemím.
Zároveň jsme chtěli album zasadit do moderního kontextu a při jeho vzniku jsme se dost bavili o automatizaci, o tom, jak stroje ovlivní naši budoucnost. A konečně už jen fakt, že si tady teď povídáme, znamená, že tomu albu lidé nějak rozumějí.
Lidi o tom zkrátka musí trochu přemýšlet.
Přesně tak. Ve hře bylo více věcí, ale nebylo to tak, že bychom album vytvořili na základě toho názvu. Titul přišel až posléze. Prostě jsme do názvu vnesli více impulsů.
V minulosti jste se při vymýšlení názvů často inspirovali v mimohudební oblasti, jako ve výtvarném umění a podobně. Jak je to u nového alba? Vyplývaly názvy skladeb z dané hudby, nebo jste se hudbou snažili vystihnout téma jako celek?
Řekl bych, že ani jedno z toho. V mnoha případech šlo jen o pocit, že určité slovo nebo spojení slov se bude s hudbou dobře spojovat. Nebyl tu nějaký mimohudební význam, jen hudba samotná.
Na albu je pár kratších experimentálních miniatur, jako S/2000S5 nebo Mercury Eyes. V nich není nějaký konkrétní odkaz?
To je asi jediný případ. S/200S5 je odkaz k jednomu z měsíců Jupitera, je to něco jako kódové označení.
Na něco reálně existujícího má vcelku technické označení.
Přesně tak.
A co se týče skladby Mercury Eyes?
To je spíš náhodný název. (úsměv)
Portico Quartet – Art in the Age of Automation
Novinka britské čtveřice se vrací k čistě instrumentální tvorbě. Méně zapírá původní sound kapely a nechybí jí tudíž typická vzletnost a náladotvornost.
Na albu najdeme experimentální a ambientní skladby, ale i rytmičtější kusy jako úvodní Endless. Jak natolik odlišené přístupy fungují dohromady a jaký byl vlastně proces vzniku alba?
Každé naše album a vlastně i každá skladba prochází určitým vývojem. Co se týče této desky, řadu věcí jsme společně napsali na počítači. Dalo by se říct, že většinu z nich jsme dělali společně s Duncanem (Bellamym); sedli jsme si ve studiu a společně dali dohromady kolem sta témat.
Měli jsme poměrně jasnou představu, kam bychom chtěli směřovat. Vědomě jsme pracovali s tím, co by šlo nazvat identitou Portico Quartetu. Saxofon, hang, bicí, elektronika, kombinace akustických a elektronických bicích… V tomto rámci můžete dělat poměrně dost věcí a skutečně jsme se ze začátku nechtěli moc omezovat.
Pracovali jsme jen s určitými výchozími parametry a vytvořili docela dost věcí, jak jsem říkal, kolem sta nápadů. Pak jsme z nich vybírali, něco kolem dvaceti nebo třiceti skladeb, které dobře fungovaly, dále jsme s nimi pracovali, hráli je na koncertech a ještě je dále vybrušovali v počítači.
Pokud se tohle album liší od našich předešlých nahrávek, pak je to důrazem na detail a strukturu, což je dáno právě poměrně detailní prací na počítači. Řada věcí vznikala se sluchátky a near-field monitory a mám pocit, že ty detaily jsou tam slyšet.
Taky jsem měl ten pocit, desku jsem poslouchal s poměrně velkými kvalitními sluchátky a zvuk byl skutečně velmi detailní. Při mixu jste odvedli velký kus práce.
Abych to upřesnil, začali jsme v našem malém studiu, které je sice fajn, ale kvalitativně se v něm dostanete jen na omezenou úroveň. Pak jsme pracovali asi měsíc ještě v dalších dvou studiích, natočili řadu takeů a míchali je ještě dalších pár týdnů. Takže takto jsme zhruba postupovali.
Řekl bych, že podstatnou součástí vaší hudby je témbr. Co se týče živých koncertů, jak jde dohromady akustická instrumentace, ze které vycházíte, a určité témbrové kvality a elektronické efekty, s nimiž pracujete během skládání?
Řekl bych, že při psaní o živém provedení skladeb moc nepřemýšlíme. Děláme prostě to, co dobře zní. Neřekl bych, že je tu nějaký nesoulad mezi psanými věcmi a jejich živým provedením, jen je občas dost těžké ty skladby živě předvést.
Portico Quartet – Portico Quartet (2012)
Populární britští Portico Quartet vydávají tento týden své třetí album. Jmenuje se výmluvně „Portico Quartet“ a kapela je představí i na dvou koncertech v Česku. Jaké je?
Živě se snažíme hrát co nejvíc věcí. Někdy to ale není možné, protože na desce používáme spoustu efektů a syntezátorů. Pokud nechceme použít jiný synťák, musíme jej prostě nasamplovat a na pódiu patřičný zvuk přehrát. Někdy použijeme reverb a vytváříme určité předivo na pozadí.
Mám z toho takový dojem, že nejprve vystavíte kompozici se vším všudy a ničím se neomezujete. A teprve posléze řešíte otázku živého provedení a problémy s tím spojené.
Přesně tak, což je taky důvod, proč s sebou taháme tolik techniky. Vždyť používáme snad šestadvacet kanálů.
To je dost.
K tomu řada efektů, takže vybavení s sebou bereme celkem hodně.
Jakkoli to zní komplikovaně, s aranžováním, smícháním a načasováním všech součástí musí být docela legrace.
Jo, je to zábava, jako bychom si brali na šňůru celé studio.
Když nahlédneme do vaší diskografie, najdeme v ní řadu vlivů. Máme tu album Knee Deep in the North Sea (2007), které je hodně akustické, někdo by řekl jazzové. Pak jsou tu různé zvukové koláže, které jsou zase zajímavé kompozičně. Směřovala vaše alba k nalezení vašeho současného zvuku, nebo je každá deska pouze zastávkou na nekončící hudební cestě?
Britská post-jazzová vlna opláchne Česko
Chystají se koncerty hned tří britských kapel, představujících osvěžující současný pohled na (nejen) jazzovou inspiraci. V říjnu a listopadu budou před pražskými a olomouckými posluchači defilovat GoGo Penguin, Portico Quartet a Hidden Orchestra.
Pořád se to mění a jsem tomu rád. Vždy, když nahráváme desku, máme pocit, že „takhle teď zníme“, ale vždycky byste si měli zachovat prostor pro změnu. Můžete samozřejmě dělat jen drobné změny, ale to mě tolik nebaví; rád si pohrávám s něčím větším.
Mám pocit, že naše předchozí deska Living Fields byla skutečně zásadní změna, bylo to něco velkého a možná jsme ji měli více oddělit od naší další tvorby. Možná i jiným názvem projektu, nejen odstraněním přívlastku „quartet“ v názvu. Možná bylo těžší té desce porozumět v kontextu vývoje Portica a některé lidi to odradilo. Nicméně v linii kvartetu se zvuk neustále mění a jsem rád, že se měníme s každým albem.
Nové skladby a zvuk vám zkrátka dodávají energii.
Určitě, hlavně na turné je fajn dělat něco nového.
Během vaší kariéry jste měnili zvuk i labely. Jaký to mělo dopad na kapelu a na vás osobně?
Hodně těch změn vycházelo z proměn samotné hudby; snažili jsme se pracovat s labely, které nejlépe ztělesňovaly náš zvuk. A o to samé se snaží labely: chtějí s vámi podepsat smlouvu tehdy, pokud dobře vystihujete jejich vlastní identitu. Takže změna labelu šla ruku v ruce se změnou hudby.
Čtěte takéPortico Quartet: Poprvé jsme experimentovali s elektronickými zvuky.
Nebylo dost dobře možné, aby deska Living Fields vyšla u Real World Records, to by byl jasný kočkopes. Podobně nesmyslné by bylo vydávat první desku Knee Deep u Ninja Tune. Krom toho Milo a Key teď mají děti a musí to skloubit s kapelou. Takže já a Duncan teď dost píšeme, ale taky je to hodně ovlivněno našimi časovými možnostmi.
Co se týče mě, při práci na Living Fields jsem mnohem víc hrál na klávesy a podobně, což mělo dopad i na mou práci se saxofonem. Nicméně návrat k němu na poslední desce si užívám, měl jsem dost času přemýšlet o své roli saxofonisty a v tomhle kontextu se cítím mnohem lépe. Se saxofonem je to ale těžké ‒ jako nástroj je natolik spjat s jazzem, že se tomu spojení občas těžko vymaňujete.
Jste zkrátka spojován s jazzem, protože je s ním spojován ten nástroj.
Tak nějak. A taky jsem běloch z londýnské střední vrstvy, z čehož pramení zase jiné věci. Poslouchal jsem spoustu jazzových nahrávek, ale když se nad tím tak zamýšlím, elektronika mě naplňuje, s jiným projektem jsem dělal i techno. Na druhé straně můj návrat k saxofonu v Porticu i v jiných kapelách si hodně užívám. Je to jako píšťalka, se kterou si rád hrajete.
Je to prostředek vašeho sebevyjádření.
Přesně tak, tak trochu ujetý nástroj, na který můžete nalepit spoustu efektů, pokud chcete a umíte s nimi pracovat. Se saxofonem je spjata řada konotací, takže je někdy těžké se s tím vyrovnat, ale snad se mi to daří.
Ten nástroj má prostě nějaký svůj jazyk, máte pocit, že byste jím měl promlouvat, ale nikdo vám vlastně neřekne jak.
Ano, věděl jsem to už dřív, ale než jsem si to v hlavě srovnal, trochu mi to trvalo. Takže když se vrátím k vaší otázce, ty proměny labelů, zvuku či spoluhráčů do značné míry ovlivnily i mě jako hudebníka.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka