Jazz v Česku 2016: Chybí nám srovnání a větší otevřenost

Bubeník Dano Šoltis se například zamýšlí nad tím, co česko-slovenské jazzové scéně chybí. „Uvítal bych intenzivnější vytrvalost, pevnější vůli a hlubší profesionalitu. Přál bych si, aby se muzikanti nespokojili s málem a neustále na sobě pracovali. Širší hudební rozhled zvukových mistrů a lepší kvalifikovanost techniků by rovněž prospěli vzájemnému pochopení. Je to cesta k dosáhnutí kvalitnějšího výsledku.“

Šoltise doplňuje kontrabasista Jiří Slavík. „Naše scéna o sobě říká, že je malá a má tudíž limity, ze kterých se nelze vymanit. Rád bych, abychom si v tomto ohledu vzali inspiraci od země jako Island, kde žije méně lidí než v samotném Brně. Jejich tvůrčí hudební produkce je přitom zcela srovnatelná s tou českou.“

Postřehy odjinud

K porovnání česko-slovenské hudební scény se zahraničními má dostatek zkušeností rovněž mladý slovenský bubeník David Hodek. O množství vynikajících muzikantů nepochybuje, nicméně skutečné potvrzení kvalit nabízí podle něho až Spojené státy. „V těchto končinách je totiž velmi lehké někam přijít a mít velká ústa. Malé země, malá konkurence. Nejlepší ‚zkouškou správnosti‘ je podle mne odejít do New Yorku na jakoukoli tamější jam session. Nikdo vás nezná a nesoudí podle toho, zda jste doma legenda nebo prodavač kebabu. Zajímá je jen to, jestli umíte hrát nebo ne. Cílem každého by mělo být dostat se na vlastní nejvyšší úroveň a naplnit své poslání.“

David Hodek|foto: Marek Janíček

„V New Yorku jsem během svého měsíčního pobytu zažil fungující multikulturní společnost, kde nikdo nikoho neposuzuje od pohledu,“ potvrzuje Hodkova slova Dušan Černák, další slovenský bubeník. „Když jsem začínal Praze, místní harcovníci si mě nedůvěřivě měřili, komentovali mé dlouhé vlasy a v lepším případě se mě ptali, jestli hraji Nirvanu. Většinou jsem radši odešel domů,“ vzpomíná.

Pianista Jan Steinsdörfer, vynikající jazzman s bohatými zkušenostmi i ze světa popu, si při práci v zahraničí všiml konzervativnosti české hudební scény, především její popové části. „Z Čech jsem zvyklý, že pokud se v produkci jen malinko pohnu od zavedených zvuků a postupů, jsou interpreti nespokojeni. To se při práci s umělcem z Londýna nemůže stát. Se svými netradiční nápady si naopak pořád připadám hodně při zdi,“ porovnává odlišné přístupy.

„Pro tamější umělce je prvořadé být autentický. Jestli se jejich hudba dostane do rádií či hitparád je spíše až sekundární. U nás mezi ‚popíkáři‘ často slýchám opak: jak to udělat, aby nás hrála rádia. A to není v pořádku. Jsem rád, že na české jazzové scéně je mnoho inovátorů a lidí, kteří ve své tvorbě kompromisy nedělají.“

O dění na alternativní scéně má pro změnu dobrý přehled pianista a skladatel Michal Nejtek. „Ne snad, že by mne to nějak zásadně trápilo, ale poslední dobou mne udivuje a zaráží to, že v Čechách vymizela hudební ‚alternativa‘, resp. se proměnila a zní v podstatě stejně jako mainstream pop music, jen má trochu jinou image a prezentaci. Jako by dnes většinu ‚alternativy‘ spolkla sféra středního proudu.“

Kontroverzní pohled Ondreje Krajňáka na stav hudební společnosti publikovaný v prosincovém rozhovoru sklidil vlnu kritiky. Současnou kulturně-hudební situaci v něm porovnával s érou totality.

„Tehdy existovala určitá hierarchie dána jednou profesionální komisí. Ale dnes? Totální anarchie! Absolutně nelze říci, že by tu fungoval nějaký systém nebo pořádek. Každý dnes hraje co chce jak chce, a podle toho to také vypadá. Inženýr hraje v baru, zedník v dechovce. Kdejaký neznámý amatér dostane za koncert vysoké finanční ohodnocení, ale klasický umělec hraje na ulici. Prostě totální chaos! Čest výjimkám a opravdovým profesionálům.“

Ondrej Krajňák|foto: Petr Vidomus

Ocenit odlišnost

„Myslím také, že každý, kdo má co do činění s uměleckou činností, by jednoznačně uvítal větší podporu státu,“ shrnuje Dano Šoltis názor asi většiny jazzmanů na financování menšinových žánrů. „Je škoda, že zájem o kvalitní kulturu je v Čechách a na Slovensku relativně malý v porovnání s Polskem, kde si toho, co na jejich scéně vzniká, váží nesrovnatelně více a bohatěji takové aktivity podporují.“

„Časy, kdy byl mezi zahraniční a česko-slovenskou scénou velký kvalitativní rozdíl jsou dávno pryč,“ pokračuje Šoltis. Je proto potřeba umět ocenit umělce a podporovat projekty a kapely, které na vysoké úrovni reprezentují kulturu v zemi, v níž žijeme. Jedině tak si udržíme vlastní identitu.“

„Nedostatek financování je nekonečným tématem, jehož řešení by však vyžadovalo zásadní systémovou změnu, která by jistě nehrála všem vlivným do karet,“ dívá se na situaci realisticky Jiří Slavík. „Myslím, že čím dříve muzikant pochopí, že nekomerčním jazzem se jednoduše živit nelze, tím lépe pro něj.“

Martina Fišerová připomíná důležitost podpory jazzu i ze strany posluchačů a muzikantů samotných. „Často nám nedochází, jak nenahraditelná a nezbytná je individuální podpora hudebníků – chození na koncerty, kupování desek – potažmo umění vůbec. Když se Vám totiž ráno nechce z postele, pustíte si hudbu. Když máte v noci depresi, podíváte se na film nebo se zanoříte do knihy. Ale to všechno musel někdo vymyslet a vyrobit. Musel mít čas, schopnosti a prostředky na to, aby to mohl vymyslet a vyrobit.“

Nelze ovšem čekat, že finanční podpora a zájem veřejnosti spadnou hudebníkům do klína samy od sebe. Michal Wróblewski: „Domlouvání turné, žádosti o granty, propagace projektů, oslovování vydavatelství nebo organizace zkoušek a dalších záležitostí tvoří nezanedbatelnou část mého času. Ze začátku to byla noční můra, ale postupem času jsem pochopil, že bez této činnosti se člověk nehne z místa.“

Michal Wróblewski|foto: Václav Haláček

Osobitost klíčem k úspěchu

Závěrem tohoto dvoudílného shrnujícího článku zmiňme ještě jednou krátce téma českého hudebního školství. Celou řadu nápadů na jeho zlepšení čerpá ještě dnes ve Skandinávii již zmíněný český saxofonista Michal Wróblewski:

„V norském hudebním školství jsem objevil jeden fenomén, který je mi sympatický a který by se mohl více akcentovat i u nás. Jedná se o důraz na rozvíjení individuality. Je jasné, že student musí být na školu přijímán na základě jisté úrovně, ovšem v případě přijetí by se měl rozvíjet konkrétní předmět jeho zájmu. Pokud jím není univerzálnost, neměl by k ní být veden. Dnes posluchače mnohem více zaujme výrazná osobnost než precizní provedení.”

Jaký názor máte na současný stav česko-slovenského jazzu vy? A především – co lze aktivně udělat do budoucna, aby se jeho kvalita stále zvyšovala? Zašlete nám svůj komentář na jazz@rozhlas.cz. Vybrané příspěvky zveřejníme.