Jazz v Česku 2016: Úroveň stoupá, honoráře pokulhávají
Již téměř dva roky v seriálu „Na čem dělá“ přinášíme vhled do dění na české jazzové scéně. Jaké závěry lze vyvodit z pořízených devětačtyřiceti rozhovorů? Čtěte první část výběru těch nejzajímavějších odpovědí – jubilejní padesátý díl!
Ne každý zpovídaný využil prostor pro komentář obecnějších témat, ovšem mezi těmi, kdo tak učinili, jasně převládaly tři hlavní oblasti – kvalita české scény, financování jazzu a úroveň našeho hudebního školství. Hlavní závěr: skvělí muzikanti, dobré školy, ale málo peněz.
Jak se tedy dnes v Česku jazzu vede? Jací jsou čeští muzikanti v porovnání se zahraničními? A jaká jsou místa, kde se hraje? Situaci shrnuje saxofonista Jakub Doležal. „Naše hudební scéna se stále zlepšuje, tedy hlavně její klubová část, na které se nejvíce pohybuji. Muzikanti, kterým je kolem dvaceti, hrají skvěle. Dobrý zvukař přestává být výjimkou či abstraktním pojmem. V Praze hrají kapely muziku, která překračuje žánry a má vysokou profesionální úroveň. Na brněnské JAMU studují vynikající muzikanti.“ Doležalovo tvrzení sdílí téměř každý, kdo na naší jazzové scéně něco znamená.
Ondřej Štveráček je kritičtější: „Trápí mě mimo jiné pseudo-jazzové kapely, jejichž hráči zkoušejí vytvořit něco originálního bez toho, aby měli vůbec zvládnuté řemeslo a základy. Někdy je v tom dokonce podporují i jejich vyučující na hudebních školách, aniž by si všímali triviálních nedostatků. Spousta českých jazzových kapel je bez energie,“ hodnotí situaci saxofonista.
Jazzové kluby a obraz jazzu na veřejnosti
Pro rozkvět hudby jsou pochopitelně důležitá i místa ke hraní. Jak jsou na tom české kluby a jazzové publikum? „Mám obrovskou radost z toho, že máme v Praze tolik jazzových klubů,“ říká Josef Fečo. „Když nás navštíví kolegové z jiných zemí, vždycky je to mile překvapí.“ Podobně vidí situaci i Marta Töpferová. „Myslím, že Čechy jsou celkem kulturní. Na malou zemi je tu spousta míst kde hrát a lidé jsou docela zvědaví na hudbu z jiných krajů nebo na novou hudbu.“
Situace je sice o něco horší mimo metropoli, ale jinak množství míst ke hraní v Česku nikdo negativně nekomentuje. Ani organizátoři koncertů nejsou obvykle terčem kritiky. „Moc se o tom nemluví, ale za absolutně nedoceněnou pokládám práci majitelů, provozovatelů a dramaturgů malých klubů, které fungují často bez sebemenších dotací. Jsem rád, že je kde a komu hrát,“ říká třeba kontrabasista Petr Tichý.
Rozhovor měsíce: Pořádání jazzových koncertů v Praze a v Brně
Tématem březnového Rozhovoru měsíce je tentokrát pořádání jazzových koncertů. Našimi hosty jsou Jakub Zitko, hudebník a dramaturg pražského klubu Jazz Dock, a Jiří Švéda, který organizuje koncertní cykly Jazz Jaro a Jazz Brno v klubu Stará Pekárna v Brně a také koncertní turné pod hlavičkou Jazz do regionů. Pořad vysíláme v pátek 4. března na ČRo Jazz (14:00, repr. 22:00).
Řadě jazzmanů se nicméně zdá, že jejich žánr je veřejností přijímán chladně. Někteří kritizují i jeho prezentaci v médiích. Rosťa Fraš: „Jazz by si zasloužil větší pozornost veřejnosti. Společnost by měla zahodit předsudky a otevřít se mu. Bohužel, většinový hudební (ne)vkus je nastaven jinak. Ale jsem optimista a věřím, že se to u nás zlepší.“
„Jazz si u českého publika pomalu vydobývá svou hodnotu, ale je to ještě dlouhá cesta k tomu, aby byl brán stejně vážně jako například klasická muzika,“ odhaduje Vít Křišťan. „Nicméně pokroky jsou stále vidět a to je pozitivní. Když člověk jezdí po Čechách, uvědomí si, kolik vděčných posluchačů u nás existuje. A to je skvělé.“
Financování jazzu
Konkrétnějším a často vyzdvihovaným tématem je pak otázka financování jazzu, ať už jde o honoráře za vystoupení či státní příspěvky kulturním akcím. I zde však panují odlišné názory.
„Vadí mi, že i kdybych hrál obden U Malého Glena, stejně asi skončím na ulici, protože z honoráře sedm set korun, který se tam vyplácí už aspoň patnáct let, dnes málokdo vyžije,“ nešetří kritikou Jiří Šimek. Obdobně vidí tuto záležitost také Bharata Rajnošek. „Mrzí mě, že všichni pořadatelé koncertů jsou stále začarováni magickou formulí honoráře ve výši tisíc korun na osobu. Již dvacet let. A dost se stydím, když já jezdím za normální honoráře do zahraničí, že svým kolegům nemohu nabídnout odpovídající odměnu u nás. To je myslím velká ostuda.“
„To je samozřejmě jen jeden příklad za všechny,“ pokračuje Šimek. „Jde o problém většiny klubů. Zmizely i dotace na kulturu, respektive jich je hrozně málo. Připadá mi jako by si provozovatelé neuvědomovali, že muzikanti se také potřebují nějak živit a že pokud mají dělat dobře to, co dělají, musí se tomu věnovat na plný úvazek a ne ještě chodit do jiné práce, aby si alespoň něco vydělali."
Onou „jinou prací“ je často výuka hry na nástroj. Chvályhodná činnost, kterou by však hudebník neměl být nucen dělat z existenčních důvodů. Tak to alespoň vidí Josef Fečo. „Mám přátele ze zahraničí, kteří vyučují na obdobách našich základních uměleckých škol. Mají tam tak dobré podmínky, že nejsou nuceni hrát po restauracích a můžou si vybírat klubová hraní, festivaly nebo koncerty. Škoda, že u nás nefunguje školství tak, aby nám například plný úvazek na ZUŠ pokryl náklady na standardní život.“
Rozhovor měsíce: Management jazzových umělců po česku
Do červnového Rozhovoru měsíce jsme si pozvali dvě manažerky (nejen) jazzových hudebníků. Petra Burthey spolupracuje se skupinou Clarinet Factory a s Beatou Hlavenkovou, Dominika Janigová domlouvá přes oceán české aktivity Ondřeje Pivce.
Nezbytnou součásti muzikantské profese je dnes více než kdy dříve manažerská práce, jak správně připomíná Rosťa Fraš. Někdy může dokonce zabírat více času než hudba samotná. „V menšinovém žánru, kterým jazz bohužel je, se do role manažera na plný úvazek totiž nikdo moc nehrne. Sami muzikanti pak musí trávit hodně času telefonováním či psaním mailů, což je nutí být neustále online a podstatně ubírá čas na samotnou hudební činnost.“
Smířlivěji se na situaci honorářů dívá například Matej Benko. „Pořád sice není možné docílit toho, aby muzikanti byli za svoji energii náležitě finančně oceněni, ale to je celosvětový problém. Jazz asi zůstane menšinovým žánrem a nadále bude potřebovat mnoho podpory a osvěty.“
Je opravdu tak zle?
Nezanedbatelná skupina hudebníku situaci u nás ovšem vidí pozitivně. A asi není náhoda, že mají jeden společný znak – žili a působili dlouhou dobu v zahraničí. „Možná mám zkreslený dojem, ale jsem ráda, že města a obce se pořád ještě snaží uchovat si i v kritičtější době rozpočty na koncerty nejen pro slavné interprety nebo ověřený žánr,“ hodnotí například situaci Marta Töpferová.
Pohled Marka Novotného je podobný. „Stát by u nás jistě mohl kulturu podporovat daleko více, ale dospěl jsem k závěru že jsme na tom lépe, než hudebníci ve Spojených státech, s nimiž se v oblasti jazzu často porovnáváme. Naše síť divadel, festivalů, kulturních domů a klubů dostávajících granty a dotace je pro Američany něco jako pro nás situace v Norsku. Myslím, že můžeme být rádi za to, co máme.“
Beata Hlavenková připouští, že profese hudebníka není lehká, ale skepsi rozhodně nepropadá. „Je třeba nenechat se odradit různými nezdary, častou finanční nejistotou, cestováním, špatnými podmínkami, či občasnou nedůvěrou těch, kdo tvrdí, že hudbou se nedá živit a že být muzikantem není legitimní povolání. V neposlední řadě je třeba si taky umět říci o honorář, protože jinak opravdu vymřeme,“ říká pianistka a skladatelka s úsměvem.
Sympatický je i názor Viléma Spilky, kytaristy, pedagoga, uměleckého ředitele JazzFestu Brno a také jednoho z mála lidí, kteří za zlepšení postavení jazzu a jazzových akcí v Česku aktivně bojují. „Asi bych se měl rozplakat nad nedostatkem financí ve školství a v kultuře, ale vzhledem k tomu, kolik v našich profesích potkávám srdcařů, se o budoucnost obojího neobávám. Se spřátelenými promotéry jsme navíc nedávno založili Českou asociaci festivalů, sdružující přední české hudební festivaly napříč žánry. Posláním asociace je sjednocení zásadních požadavků svých členů i dalších zainteresovaných promotérů vůči nejrůznějším institucím a následné prosazování potřebných legislativních, systémových a ekonomických změn.“
Rozhovor měsíce: Vydávání jazzu v Česku
Jak se žije jazzovým vydavatelům v tak malé zemi jako je Česko? Na toto téma jsme se zaměřili v dalším Rozhovoru měsíce na Euro Jazzu. Hosty pořadu (premiéra v pátek 6.4. ve 14:00 na Euro Jazzu) budou tentokrát zástupci dvou hlavních českých jazzových vydavatelství – Jan Hála (Arta Records) a Petr Ostrouchov (Animal Music)
Hudební školství
V dotazech na úroveň českého školství se většina zpovídaných shoduje: kvalita každým rokem stoupá, ať už díky Konzervatoři Jaroslava Ježka a přidružené VOŠ nebo pražské HAMU a brněnské JAMU. „Například na Slovensku ani zdaleka nemají jazzoví muzikanti tolik příležitostí, přitom hrají úžasně,“ podotýká Ondřej Kabrna.
Matej Benko se právě na tento fakt dívá kriticky. „Na to, jak jsme malá země, je tady jazzových škol poněkud mnoho, ovšem talentovaných lidí zas tak moc není. Rok co rok tak produkujeme absolventy značně rozličných kvalit. Narůstá nám také zbytečná byrokratická práce místo toho, aby se podařilo zapojit do pracovního života technologie, které všude jinde používáme se samozřejmostí,“ kritizuje nemodernost českého vzdělávacího systému.
Zjednodušení administrativy spojené s prací pedagoga by si přál i Vilém Spilka, ač možná opačným způsobem. „Jako vedoucí Katedry jazzové interpretace na JAMU se topím v přebytku administrativy. Spravování informačního systému je nutné zlo, ale musím říct, že v dnešní digitalizované době často sním o papírových indexech a kouzlu jednoduchosti.“
Zvukový smog
Posledním často zmiňovaným problémem je devalvace jazzu, případně hudby obecně. Muzika se na nás dnes valí odevšad a prakticky zdarma, což pro její tvůrce není pokaždé přínosné. Posluchači si hudby dostatečně neváží, a tudíž ani situace kolem autorských honorářů není zrovna příznivá.
„Muzika je dnes něco, co se rozdává na velkých náměstích, stahuje zadarmo a co ztratilo svoji původní hodnotu,“ říká Marcel Flemr, bluesman, který však českou klubovou scénu rovněž dobře zná. „Je vnímána jako intelektuálně méně hodnotná než film, kniha, nebo divadlo.“
Přidává se k němu i klavírista Ondřej Kabrna. „Upřímně mi vadí každodenní útok zvukového smogu, kterému jsme všude vystaveni. Tento fenomén považuji za největší problém, který se týká veškeré hudby. Většina současné populace už teď vnímá hudbu jen jako kulisu. To je do budoucna hodně zlé,“ nastiňuje situaci. „Bojujme za dobrou hudbu, dokud ještě nějací posluchači zbyli.“
Své komentáře k situaci jazzu v Česku můžete posílat na jazz@rozhlas.cz.
Související
-
Jazz v Česku 2016: Chybí nám srovnání a větší otevřenost
V seriálu „Na čem dělá“ přinášíme rozhovory s českými a slovenskými jazzmany již téměř dva roky. Jaký pohled mají na společná témata naší scény?
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
