Jazzová válka podle Petra Harmáčka

18. září 2020
Jazz na druhou: Jazzotéka
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Harmáček

Zářijová Jazzotéka pojednává „hodně o trumpetách“. Vždyť svůj hudební vkus tu odhaluje trumpetista Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma, Jazz Dock Orchestra, host na deskách Lanugo či Ondřeje Rumla i šéf kapely Top Dream Company.

Právě skladba funk-soulové „společnosti snů“ Top Dream Company, nazvaná Latin Dream a obsažená na albu Keep On Movin‘ (2010), poslouží jako úvodní vizitka hosta.

Autor skladby Petr Harmáček prozradí i zajímavé pozadí vzniku kompozice: „Pomáhal mi s ní Milan Svoboda. Když jsem u něj kdysi studoval skladbu, tak mi na tuhle věc hodil kritické oko.“

Vystoupení Top Dream Company na festivalu Mladí ladí jazz: 

Při mnohem hlubších vzpomínkách na první muzikantské krůčky pak dojde i na trumpetistův vztah ke klasice. Harmáček už se sice nevěnuje její interpretaci jako v dobách ZUŠ a studentských interpretačních soutěží, kde získal důležité „body“, a rozhodně ji nezavrhl:

„Věnuji se klasice ze studijních důvodů, ono to pomáhá i na jiné věci, metodicky, na nátisk… Ale určitě nejsem hráč typu Wyntona Marsalise, který otočí klíčkem a je schopen hrát to i to. Zaměřuji se spíše na energičtější skladby a aranžmá.“

S klasickou průpravou se Petr Harmáček přihlásil na „Ježkárnu“: „Přijali mě, a jak říká Laco Déczi, začala jazzová válka“.

Fialová pusa, červená hlava, a nápady nikde!

Petr Harmáček v pořadu také popisuje, jak se dostal k bigbandové muzice. „Moje první velká kapela byla dechovka v Chebu. Strašně mě bavil ten ohromný zvuk nástrojů, když to spínalo. Když jsem pak v jazzu slyšel big bandy, šlo o moje naprosté favority, ať už šlo o orchestry Bennyho Goodmana, Dukea Ellingtona nebo Counta Basieho. Ale asi nejraději jsem měl Ellingtona. I co se týče vývoje, ta kapela udělala ohromnou práci.“

Petr Harmáček

Podle očekávání následuje nahrávka Ellingtonova orchestru, konkrétně Diminuendo And Crescendo In Blue v koncertní verzi z Newport Jazz Festivalu, 1956.

„Mně se na těch živácích big bandů líbí, že někdo hraje sólo, někdo další v pozadí vykřikne ‚jééé‘ a ještě toho sólistu nakopne. Všichni se vzájemně hecují, zatímco v těch malých partách je to trochu usedlejší,“ vysvětluje host důvod výběru právě téhle živé nahrávky.

Ale samozřejmě s humorem, další důležitý důvod tkví v něčem jiném:

„Uprostřed je brutální sólo na 64 dvanáctitaktových forem. A to je strašně těžké hrát. Já jsem si to doma zkoušel, ale už u dvacáté formy jsem nevěděl, co mám dělat. Měl jsem fialovou pusu, červenou hlavu a nápady nikde! A tady hraje Paul Gonsalves neuvěřitelně celých čtyřiašedesát chorusů a přitom si vystačí s blues, nikam nezatáčí, nejde o žádné mimotonální hraní. Jen si hraje s motivem a pořád to má nějaký vývoj.“

Doplňme jen pro přesnost, že saxofonista Paul Gonsalves těch až šedesát chorusů hrával až v pozdějších provedeních skladby. Na legendárním vystoupení v Newportu jich odehrál (i tak úctyhodných) sedmadvacet, což stačilo k uvedení publika do varu a zlatému zápisu do jazzových memoárů.

Nevyzraďme ale vše zajímavé a zábavné. Kompletní pořad si můžete poslechnout ze záznamu výše. 

Spustit audio