Jazzoví publicisté hodnotí: jaké je album roku 2019?

Jaromír Honzák

Přinášíme druhou část ankety jazzových publicistů a promotérů o nejlepší české jazzové album roku 2019.

Osloveným osobnostem jsme položili zdánlivě jednoduchou otázku: jaké je podle vás nejlepší české jazzové album roku 2019? Oslovení měli nominovat nejlépe tři alba. 

Ondřej Bezr (Lidové noviny, UNI) 

Beata Hlavenková & Oskar Török – Sně (Animal Music)

Je to jazz? Není to jazz? Při takové náloži invence, křehkosti a poezie je to přece úplně jedno.

Muff – Fatalust (Polí5)

Současnost i budoucnost patří dobrému nápadu, autenticitě a nadhledu. Takovýchhle muffů na rozdávání nemáme.

Vertigo – Daleko (Animal Music)

Každý rok, kdy vyjde nové Vertigo, je prostě silný. Ve všech žánrech jsou kapely, které prostě chybu neudělají. Protože to asi neumějí.

Bonus: Alba, i ta nejlepší, se můžou oposlouchat. Také jimi může být člověk momentálně okouzlen a do roka a do dne mu spadnou šupiny z očí. Co má ale věčnou hodnotu a kvůli čemu si budeme rok 2019 pamatovat jednou provždy, je – z jazzového hlediska – kupodivu

kniha Tomáše Dvořáka a Marka Rejhona Bohemian Jazz Guitars Tribute. Velkoformátovou publikaci seznamující se zásadní linií historie výroby jazzových lubových kytar na našem území (přiložené CD je „soundtrackem“ četby a prohlížení) si můžete dát do knihovny vedle monografií největších výtvarných umělců. Je totiž také plná překrásných věcí.

Václav Vraný (Český rozhlas Vltava)

Vilém Spilka Quartet – Čekání na Toma

Vlídný hudební vánek čeřící vody české jazzové scény, který svou tematikou a hloubkou zpracování zasáhne asi nejvíc rodiče. Tato hudba míří chtěně nebo náhodou přímo na

komoru. Je skvěle vymyšlená i zahraná, nese se na nové vlně zvláštního intuitivního charizmatu či sdíleného pocitu.

 Vertigo – Daleko

Typický rukopis psychologického teroru vůči posluchači, ovšem stvořený s o několik let pokročilejším nadhledem, se na nové desce projevuje vytříbeným cynickým smyslem pro humor. Chcete žasnout nebo se smát tomu, jak je vám rváno srdce z těla? Vyžaduje to odvahu, ale toto „trierovsko-lynchovsko-tarantinovské“ i česky zemité hudební drama plné barev takřka symfonických má, světe div se, svůj happyend. A ne jeden! Happyendem každé noty je třeba úžasná hra a invence všech členů Vertiga.

 Jaromír Honzák – Hard to Understand

Deska rozvíjející osvědčený koncept předchozího alba s názvem zbytečně skromným – anebo takovým, jehož pochopení je určeno jenom zasvěceným. Ke staré hudbě se Jaromír Honzák obrací už podruhé a upevňuje pilíře své hudební katedrály někdy mystické, jindy intimní, která jakoby tu stála vždycky a je samozřejmostí. Samozřejmost to ale není. Stojí za ní dokonale soustředěný tah nejlepších českých jazzových hudebníků. To nemá každý.

Tomáš Katschner (Jazzinec) 

U málokoho se stane, že jej poprvé slyšíte v pubertě a nadchne vás, a stejně blízké vám

jsou jeho hudební příběhy i po několika desetiletích. Já to tak mám u ASPM a Jana Spáleného. Má můj nesmírný obdiv a jsem rád, že je také spojen se značkou Český rozhlas. Deska Nemůžu popadnou tvůj dech je stále silným příběhem obyčejného člověčenství a pábitelství, víry v dobro, slušnost a  život bez velkých gest.

Jazzový debut mladé pianistky Nikol Bókové mě potěšil trochu jiným rukopisem, než na jaký jsme jinak v Česku zvyklí. Zajímavý příslib do budoucna.

A pak je tu několik alb, která stojí za víc než jen poslech – určitě „dětská“ deska Čekání na Toma od Quartetu Viléma Spilky a pak dlouho očekávané další desky matadorů Muff a Vertigo. A jistě i řada dalších, které se ke mně ještě nedostaly.

Maxmilian Wittmann ml. (Český rozhlas Brno)

Roman Pokorný, David Restivo: Favourite Colours

Nikol Bóková: Inner Spaces

Alf Carlsson, Jiří Kotača: Journeys

Jedná se o alba natočená v malých sestavách, která dovedou v dnešní neklidné době přivést posluchače k zamyšlení či dokonce jakési (přiměřené) vnitřní meditaci. Jsou důkazem sofistikovaného a pokorného přístupu. A je dobře, že kromě zralých jazzmanů můžeme takovýto přístup zaznamenat i u těch mladších.