Kevin Hays: Písničky mě provázely odjakživa

Po roce do Brna přijel na pozvání týmu JazzFestBrno spolu s beninským kytaristou Lionelem Louekem představit jejich společné album Hope. Po koncertě jsme Kevinu Haysovi položili několik otázek.

V roce 2017 jste nahrál album Hope s kytaristou Lionelem Louekem. Jak jste se vlastně dali vy dva dohromady?

Poznali jsme se přibližně před pěti lety. Viděl jsem ho hrát několikrát i dříve, v kapele Herbieho Hancocka. Jednou mě kontaktoval jeho bubeník Ferenc Németh a pak mě pozval bubeník Jeff Ballard do kapely, ve které hrál Lionel s Reidem Andersonem.

Na podiu působíte jako duo, které má spolu toho hodně odehráno. Jak se vám spolupracovalo na albu Hope?

Na dva dny jsme měli rezervované malé studio v newyorské East Village, v němž jsem měl k dispozici klavír Steinway. Lionela jsem si pamatoval především jako hráče na elektrickou kytaru, myslel jsem, že na ni bude hrát i na albu. Zpočátku to tak bylo, ale pak vytáhl akustickou kytaru a u ní už zůstal. Páni, to byl zvuk! S akustickou kytarou pak nahrál celé album.

Proč jste se s Lionelem rozhodli vydat album jen na vinylu?

Bylo to dáno nahrávací společností Newvelle. Ta vydává všechny alba pouze na vinylu. Jde o jistý druh sběratelského klubu. Ve skutečnosti jsme vlastníky masteru, ale poskytujeme Newvelle licenci. Teprve po dvou letech můžeme nahrávku vydat digitálně. Takže na další společné šňůře budeme možná nabízet taky cédéčka. Popravdě, cédéčka už dnes málokdo kupuje.

Lionel Loueke a Kevin Hays|foto: Jordan Kleinman,https://www.newvelle-records.com

Jaký repertoár s Lionelem běžně hrajete? Na dnešním koncertě mě třeba mile překvapila skvělá úprava And I Love Her od Beatles. Proč právě skladba od liverpoolské čtveřice?

Vedle vlastních skladeb hrajeme občas i standardy, přičemž vždy dost improvizujeme. Všechny aranže vznikají spontánně, protože rádi ponecháváme dostatek prostoru kreativitě. Mým velkým hudebním vzorem byl Milton Nascimento, který udělal mimo jiné i několik povedených cover verzí Beatles. Co se týče písně And I Love Her, nahrál jsem ji už v 90. letech pro Blue Note (album Andalucia, pozn. red.) v triu s Ronem Carterem a Jackem DeJohnettem.

Donedávna byly na vašich albech především instrumentální skladby. Až v roce 2015 jste nahrál album písní s názvem New Day. Co vás k tomu vedlo?

Čas od času jsem skládal písničky i dřív, už jako chlapec ve škole. Později jsem se zaměřil především na instrumentální hudbu, ale poměr zpívaných písní postupně rostl. Vždycky jsem měl rád zpěváky, možná právě to byl jeden z důvodů, proč jsem časem dospěl k písničkovému albu.

Zbožňoval jsem například Stevieho Wondera, Boba Dylana, Jamese Taylora nebo Joni Mitchell. Postupem času jsem začal poznávat jazz, poslouchal všechny velké zpěváky a zpěvačky – Franka Sinatru, Tonyho Bennetta, Raye Charlese, Billie Holiday, Sarah Vaughan. Písničky mě provázely odjakživa.

Jak posluchači reagovali na váš odklon od dosavadní, instrumentální hudby?

Upřímně řečeno, ani nevím. Zpěv je součástí mého přirozeného projevu. V poslední době se dost často pohybuji v prostředí takové hudby, často hraji v kapele Steva Gadda. Taky na mém novém albu uslyšíte zpívané skladby.

Podívejte se na klip k albu Twins:

Jistý čas jste hrál v kapele Sonnyho Rollinse. V jednom rozhovoru jste řekl, že Sonny Rollins považoval zpěv za nástroj kontroly kvality. Ovlivnily Rollinsovy názory nějak vaše pozdější rozhodnutí skládat písničky?

Než jsem začal hrát u Sonnyho Rollinse, poslal mi kazetu se všemi skladbami, které plánoval zařadit do repertoáru. Čekal jsem, že na ní budou Sonnyho instrumentální verze, ale když jsem ji pustil, byl jsem překvapen, že šlo o původní, zpívané skladby v podání různých interpretů. Ty jsme pak hráli se Sonnym jako instrumentálky.

Jak vzpomínáte na hraní s Rollinsem?

Těžko to přesně vyjádřit slovy. Sonny byl velmi spojen s hudbou, měl neuvěřitelný smysl pro melodii, to jsem věděl dříve, než jsem s ním začal hrát. Ale až během hraní s ním jsem si uvědomil, že vedle složitých rytmů a neustálé improvizace jsou pro jeho hudbu příznačné silné melodie.

Dave Douglas: Hudbou chci měnit svět k lepšímu

• Upravit
• Smazat

Hudba amerického skladatele a trumpetisty Davea Douglase vychází z jazzu, klasiky, folklóru, elektroniky a klezmeru. Od roku 1993 nahrál Douglas jako kapelník více než čtyřicet alb. Mnohá z nich také produkoval a vydal pod hlavičkou vlastního vydavatelství Greenleaf Music. Vysoce je ceněn jeho přínos improvizované hudbě.

V roce 2011 jste nahrál album duetů s pianistou Bradem Mehldauem. Prý jste se spolu poznali už ve škole. Dá se vaše album Modern Music považovat za vyústění dlouholeté známosti?

Vyrůstali jsme ve stejném státě, ale nepocházíme z téhož města. Neznali jsme se tedy od dětství, ale až někdy počátkem 90. let, kdy se Brad přestěhoval do New Yorku. Chodil do školy s Patrickem Zimmerlim, mimořádně aktivním skladatelem, aranžérem a producentem.

Zimmerli byl autorem několika skladeb na Modern Music, zároveň i jeho producentem a aranžérem. Jak se zhmotnily všechny tyto jeho role do vašeho společného díla?

Pokud jde o nahrávání s Bradem, bylo dost strukturované. Měli jsme od Patricka přesně určeno, kdy budeme hrát sólo a kdy doprovod. Měl od počátku velmi jasné představy o konkrétní formě a přesném načasování toho, co budeme kdy hrát.

Brad má na albu skladbu Unrequited a já složil Elegy. V obou jsme si původně určili jen základní harmonické postupy a melodii. Na šňůře jsme si však dopřáli mnohem otevřenější formu. Více jsme improvizovali a hráli jsme i standardy. Důležité je, že jsme na podiu vždy našli společnou hudební řeč.

Kevin Hays a Marian Pavlík|foto: Barbora Melis

Mnoho alb jste nahrál v triu. Co vám na tomto formátu vyhovuje?

Formát tria mám rád, protože poskytuje hráčům velkou svobodu. Na nahrávkách s Bradem a Lionelem si nemůžete nevšimnout, že miluji improvizaci, prostě tu možnost odrazit se od bodu nula. Skladby, které hraji často na koncertech, chci hrát pokaždé jinak, například v jiném tempu, protože rád čelím novým výzvám.

Před několika lety jste se dočasně přestěhoval z New Yorku do klidného Sante Fe, kde jste však nezůstal dlouho. Proč jste nakonec zakotvil znovu v New Yorku? Chyběl vám ruch velkoměsta s jeho hudebními kluby?

Wynton Marsalis před brněnským koncertem: Swing, blues a improvizace jsou základem jazzu

• Upravit
• Smazat

Uznávaný americký trumpetista, skladatel a obhájce americké kultury, Wynton Marsalis, má na svém kontě devět ocenění Grammy a několik desítek alb. Tvorbou v oblasti jazzu a klasické hudby se řadí mezi nejuznávanější hudebníky a skladatele planety. Wynton Marsalis se do Česka rád vrací, tentokrát otevře se svým Jazz at Lincoln Center Orchestra (JLCO) ve čtvrtek 1. února další ročník festivalu JazzFestBrno. Čtěte rozhovor, který při této příležitosti poskytl ČRo Jazz.

V Santa Fe jsem vydržel pět let. V New Yorku mi nešlo ani tak o klubovou scénu, jako o přátele a kontakty. Někdy je tam až moc husto a člověk si potřebuje na čas oddechnout. Do jisté míry potřebuji tamní komunitu a energii, ale v principu nejsem městský typ. Takže nevím, kde jednou skončím.

Mnoho hudebníků je díky současné společenské atmosféře a napětí politicky aktivních. Necítíte někdy potřebu reagovat svou tvorbou na aktuální témata?

Nepodílím se aktivně na žádném organizovaném hnutí, ale když dostanu příležitost, rád podpořím dobrou věc.

Zmínil jste přípravu dalšího písničkového alba. Jak daleko jste již pokročil?

Pracuji na něm ve studiu v Pensylvánii. Jde o vlastní tvorbu a několik coverů, například od Boba Dylana. Nahrávám s minimalistickou sestavou – hraji na piano a Fender Rhodes, zpívám hlavní vokál i doprovodné vokály. Pomáhá mi kamarád, multiinstrumentalista Tony Jarvis – zpívá a hraje na basklarinet, flétnu a saxofon. Dá se říci, že vedle svých hlavních projektů pracuji tak trochu tajně na novém albu.

Kdy spatří světlo světa?

Nevím přesně, nyní se nacházíme někde v třetině nahrávání. Koncem dubna si dám od koncertů malou pauzu a vrátím se znovu do studia. Možná složím nějaké smyčcové aranže a vokály. V nejbližších týdnech budu dost zaneprázdněn hraním se Stevem Gaddem a Jamesem Taylorem.

S Jamesem Taylorem vás čeká dlouhá letní šňůra.

Bude to náročné. Jamesovu hudbu mám velmi rád. Budu hrát i dva rozlučkové koncerty s Paulem Simonem, jeden z nich bude open air v Hyde Parku.

Jak jste se dostal k Paulu Simonovi? Přes Stevea Gadda?

Už ani nevím, ale je to pro mě úplně nový svět. Budeme hrát v obrovských arénách. Jsem velmi zvědavý. Většina kapely bude od Stevea Gadda, hrával s nimi i Larry Goldings.

Co bude pro vás tento rok největší výzvou?

Že mi bude padesát.

Chystáte u té příležitosti něco mimořádného? Trumpetista Dave Douglas, který mimochodem před měsícem koncertoval na stejném pódiu jako vy dnes večer, odehrál ke kulatému výročí padesát koncertů v padesáti státech USA.

Tak to bych já určitě nestihl (smích). Mám hodně nabitý program. Chci nadále dělat věci, které mám rád. Nechci kulatému výročí přikládat mimořádný význam, ale člověk nikdy neví. Uvědomuji si, že jde o životní milník a že s ním může taky souviset jistý psychický posun. Doufám, že osobně i hudebně zraji správným směrem.

Podobně jako jsem teď strávil dva týdny s Lionelem, chci být i nadále ve spojení s někým podobným, vychutnávat si danou chvíli, těšit se ze současnosti. Nenechat se rozptylovat nepodstatnými věcmi. Rád bych strávil více času s přáteli a blízkými.