Kneebody se vrací. Co si pustit před pražským koncertem?
Americká formace Kneebody, která se od studentských jamů v Los Angeles vypracovala v jednu z nejvlivnějších kapel své generace, přiveze 28. října na ČRo Jazz Fest do Jazz Docku ukázku nejnovější etapy svého neustále proměnlivého hudebního příběhu. Připomeňte si s námi klíčové momenty jejich diskografie – od syrových začátků až po čerstvé album Reach.
Kneebody (2005)
Pětice kamarádů ze studií vtrhla na scénu v roce 2001 a brzy si vybudovala osobitý, expresivní sound, který bezesporu ovlivnil dění na tehdejší „mladé“ jazzové scéně. Sound značně eklektický, ve kterém pětice jazz/funkových hudebníků zúročila svoje zkušenosti hip hopových, rockových i popových sidemenů. Zachycuje ho už první studiové album (sic), nazvané prostě Kneebody.
Novotvar Kneebody, vymyšlený přítelkyní saxofonisty Bena Wendela a využitý i jako název alba, nese navzdory zdánlivé „nesmyslnosti“ jasný význam. Vyjadřuje, že kapelu „nevede žádný leader“, a také „absenci jediného určitého hudebního zaměření“.
Wendel (2002)
Proč ono „sic“ v prvním odstavci? Ačkoliv titul Kneebody bývá označován za prvotinu, už v roce 2002 pětice nahrála album Wendel. Ač už názvem definované jako leaderský projekt saxofonisty Bena Wendela, zní „kompaktně kapelově“ a mnoho z hudební koncepce Kneebody je slyšet už zde. Byť v krotší, méně výbušné podobě. Ani autorsky tu Wendel nedominuje. Napsal čtyři kusy stejně jako klávesista Adam Benjamin, a basista Kaveh Rastegar dodal další dva.
Proto některé biografie označují jako debut Kneebody už tuhle nahrávku, obsahující i skladbu nazvanou „Kneebodi“. Hrají tu všichni členové kapely, byť trumpetista Shane Endsley jen epizodně, a navíc tu figurují další hosté – flétnistka Sonya Edelman, vokalistka Inara George (jinak folkrocková písničkářka) a perkusista Davey Chegwidden.
Kneebody Live, Volume One (2005, 2007)
Jak důležitá pro kapelu je (a od počátku byla) koncertní energie dokládá série živých alb. To první oficiální, nejprve vlastním nákladem publikované a později reedované, obsahuje sestřih nahrávek „z různých turné roku 2005“. Jde o snímek patřičně syrový, ovšem přesvědčivý tlak muziky je k nezaplacení.
Mimochodem, ještě starší koncertní snímky a také „živě ve studiu“ natočené improvizace oživilo archivní album Live Fall Tour 2003, vydané v roce 2021.
Twelve Songs by Charles Ives with Theo Bleckmann (2008)
Druhou řadovku Low Electrical Worker (2007) jsme přeskočili nikoliv proto, že by byla špatná, ale v podstatě pokračuje v rozvíjení soundu Kneebody (2005) – a však ji znáte. Nám jde o to vypíchnout pestrost tvorby kapely. Tudíž nemůžeme vynechat Twelve Songs…, vždyť za album byli Kneebody a zpěvák Theo Bleckmann nominováni na Grammy v kategorii Best classical crossover album.
Důležité je i pronikání za hranice dalších žánrů. Kneebody si tu díky osobitému uchopení kompozic amerického modernisty Charlese Ivese (1874–1954) rozšířili rejstřík o artificiální hudbu.
You Can Have Your Moment (2010)
Třetí řadové autorské album využijme jako ukázku vývoje soundu Kneebody k větší uhlazenosti a vycizelovanosti. Ne, že by zmizely dramatické pasáže, tah groovů a inspirace ve fusion, ovšem dostaly zde učesanější fazónu. A častěji než dříve se objevují pasáže i skladby zklidněné až snivé.
Kneedelus (with Daedelus, 2015)
Dalším přeskokem se dostáváme k nahrávce opět dravější, divočejší, záměrně méně usedlé. S producentem a elektronickým hudebníkem Alfredem Darlingtonem alias Daedalem (k počítačům zběhlým studentem jazzu a hry na kontrabas) a jeho beaty a loopy zase svoji hudbu zajímavě nakopli.
By Fire (2019)
V roce 2019 oznámil Kaveh Rastegar odchod z kapely. Do té doby neměnná sestava Kneebody se rozhodla basistu nenahrazovat, ale využít schopnosti multiinstrumentalisty Nate Wooda, jenž si k bicím přibral baskytaru. Na řadovém albu Chapter (2019) se ještě Nate a Kaveh střídají, na EP By Fire už jsou basa i bicí ve Woodově režii. Tedy s výpomocí basových rejstříků Benjaminových kláves.
Navíc je By Fire dalším zajímavým žánrovým vybočením a spoluprací s mimořádnými hosty. Cover-verzi Black Hole Sun od grunge/sludge metalových Soundgarden si tu zazpívala Dawn Richard alias DAWN. Sick Talk původně od indie rockového dua Wye Oak zase písničkářka Becca Stevens. A v instrumentální verzi Hold On Longer (původně John Legend) si zahrál na piano Gerald Clayton.
Live At Le Crescent (2022)
Pokud si chceme udělat představu o současném koncertním soundu Kneebody, může posloužit živé album z Le Crescent Jazz Clubu ve francouzském Mâconu. Bez „děr“ v aranžmá i ve čtyřčlenném obsazení, s „baskytaristo-bubeníkem“ Natem Woodem.
Reach (2025)
O letošním jarním, v pořadí devátém studiovém řadovém albu (počítáme-li i spolupráce) Reach už jsme sice psali v dubnu. Máte ho v živé paměti. Ale vynechat z tipů ho nemůžeme. Vždyť zachycuje další zásadní vývoj, další nový pohled na tvorbu. Jak pravil Nate Wood: „Tvorbu se zrevidovaným, zjednodušeným a více soustředěným přístupem, ke kterému jsem už dávno směřoval.“ Deska bude pochopitelně tvořit pilíř nového koncertního repertoáru.
