Matúš Jakabčic v Rozhovoru měsíce: Mé hudební vize nezávisí na konkrétním nástroji

Matúš Jakabčic
Matúš Jakabčic

Držitelem Ceny Gustava Broma se letos stal bratislavský kytarista, skladatel a pedagog Matúš Jakabčic. Hudebník, který sám v Orchestru Gustava Broma působil od roku 1996, je poprvé naším hostem v pořadu Rozhovor měsíce.

Matúš Jakabčic, který je respektovanou osobností na slovenské i české jazzové scéně, se už v rámci zmíněného ocenění v minulosti umístil na druhé příčce. Na otázku, zda Cenu Gustava Broma letos čekal, odpověděl:

„Ocitl jsem se ve velmi exkluzivní společnosti a mám z toho upřímnou radost. Gustav Brom a jeho big band byli důležitou zastávkou v mém životě. Působil jsem tam deset let jako hráč a aranžér a také během své pedagogické praxe na JAMU v Brně jsem měl možnost se díky Janu Daleckému věnovat historii nahrávek Gustava Broma.“

Velkým jazzovým orchestrům zůstal Jakabčic věrný i po odchodu z Bromova big bandu. Od roku 2004 vede CZ/SK Big Band, se kterým například loni odehrál desítku koncertů. „Vystoupení není mnoho,“ rekapituluje, „ale je to poměrně velký orchestr, který je nákladnější než malá skupina. Moje ambice je udržovat big band při životě, dokud to půjde.“

Zatímco na počátku tvořily repertoár big bandu výhradně Jakabčicovy autorské skladby nebo aranže standardů, v posledních letech se na tvorbě podílejí i další autoři, členové orchestru. Jak kapelník vysvětluje, big band se daří udržet při životě především díky dotacím.

Fenomén sám o sobě

I když je Jakabčicovým nástrojem kytara, při tvorbě nových skladeb ji nevnímá jako stěžejní nástroj: „Kytaru a komponování beru jako dvě oddělené věci. Při skládání jdu za vnitřní představou, která na nástroji nezávisí. Snažím se zachytit to, co slyším uvnitř. Myslím, že čím je skladba rozsáhlejší a čím rozsáhlejší je instrumentář, tím méně důležité jsou nástroje. Práce pro symfonický orchestr vyžaduje jiný druh soustředění, tam nástroj hraje velmi malou roli.“ Hudbu Jakabčic vnímá jako „fenomén sám o sobě“ a nemá ji nutně spojenou například s nějakými obrazy.

V rozhovoru přijde řeč i na dvě aktuální působiště Matúše Jakabčice. Jednak je to Hudobný fond, veřejnoprávní instituce, jejímž ředitelem je od roku 2011. Jednou z činností fondu je i vydávání nových (většinou debutových) alb umělců z oblasti jazzu a world music. Nedávno Hudobný fond například vydal album souboru Tibor Feledi Kairos Quintet.

Čtěte takéNa čem dělá… Matúš Jakabčic

Zároveň vyučuje v Brně na JAMU harmonii, kompozici, aranžování a také kytaru. „Na Katedře jazzové interpretace JAMU se sešel skvělý kolektiv pedagogů. Hned bych šel k některým z nich studovat ten segment jazzu, který zvládají lépe než já,“ říká Jakabčic a dodává: „Kdybych já měl ve věku našich studentů takové možnosti, byl bych šťastný. JAMU je jedna z mých srdcových záležitostí.“

Matúš Jakabčic do rozhovoru pečlivě vybral tři žánrově rozdílné ukázky ze své diskografie. První z nich je jeho autorská skladba 1.4.E.M. v podání CZ/SK Big Bandu se sóly saxofonistů Harryho Sokala a Radovana Tarišky. Následuje funkový projekt Bee Connection z alba z roku 2000 – v kapele vedle Jakabčice hráli Juraj Grilák (basa), Oldo Petráš (bicí) a Peter Preložník (klávesy), zpíval Berco Balogh.

Třetí ukázka pochází z CD A White Dream, které natočil Ľuboš Šrámek & his E. E. Artsemble s Peterem Erskinem (bicí) jako hostem. U tohoto alba host pořadu upozorňuje také na obal, na kterém je použita reprodukce obrazu White Dream jeho otce Michala Jakabčice, který v roce 1983 získal Grand Prix na podzimním salonu v Paříži. Skladba Two Worlds, která zazní, vznikla z částí symfonické kompozice, kterou Jakabčic napsal pro jazzový kvintet a symfonický orchestr.