Milan Kašuba: Dokument Ze zlatníka jazzmanem

Josef Javůrek v patnácti letech poznal jako učitele kytary Milana Kašubu. Teprve postupně překvapeně zjišťoval, že ho učí jazzový mág. Po deseti letech se znovu do tohoto poznávání noří a zve do tohoto noření i posluchače.

Do dokumentu jsou zapojeni Kašubovi přátelé, známí i žáci. Například bývalý žák Jan Hrazdíra, který v současnosti hraje s kapelou Něco si přej. Od Kašuby se naučil především vnímat hudbu tak, že může mít nějakou duši, a hlavně to, co hraje, prociťovat tak, aby to byl posluchač schopen prožít s interpretem:

„Pan Kašuba hraje hodně od srdce. Je vynikající hráč. Dokáže předat celý svůj životní příběh, což je neskutečně vzácné,“ říká Hrazdíra. Nejenom že podle něj dokázal naučit kytaru, ale také takovému přístupu k životu, že nikdy není tak zle, aby se tomu člověk nemohl zasmát.

„Když máš důvěru v žáka, vytváří se přirozený, normální vztah jako kamaráda ke kamarádovi.“

Kašuba podle svých slov volí metodu výuky psychologicky, a ne podle rigidních pravidel: „Přišel jsem na to, že pravidla jsou jedna věc a kontakt s žákem je nejdůležitější. Kontakt je základ dobrého vztahu mezi učitelem a žákem,“ míní. „Když máš důvěru v žáka a když má žák důvěru ke mně, tak se vytváří takový přirozený, normální vztah jako kamaráda ke kamarádovi. Nebral jsem nikdy v úvahu, že bych já tam byl nějak nad ním,“ vysvětluje Kašuba.

Jedním z Kašubových přátel, kteří v dokumentu vystupují, je hudební skladatel, trombonista a pedagog Mojmír Bártek. Vzpomíná zde na dobu, kdy se poznali. „Já si myslím, že to muselo být po roce 1959, když jsem přišel ze vsetínského gymnázia do Brna na konzervatoř. Hned jsme si udělali kapelu a hrávali jsme v Pionýrském domě. Pochopitelně jsme přišli na to, že je tady kytarista, a že se s ním musíme seznámit. Hned jsme Milana Kašubu pozvali k nám do kapely a od té doby jsme hráli pořád společně,“ vypravuje Bártek.

Zábavný vypravěč

Během výuky i koncertů Kašuba rád vypráví zábavné historky ze svého života. Jedna z těch, které zazní v dokumentu, je i o kapele Luďka Švábenského. „Jeli jsme na soutěž do Bratislavy v roce 1962 a získali jsme první cenu jako nejlepší kapela v republice. A tak jsme to oslavili, popili, přišli jsme asi ve dvě hodiny v noci před hotel, kde jsme byli ubytovaní, kluci vylezli na strom, a ten strom se zlomil a spadl. No tak nás nenapadlo nic rozumnějšího než ten strom vzít a jít na recepci, projít recepcí a jít do sálu, kde byli ubytovaní všichni ti muzikanti. Ve dvě hodiny ráno se stromem. Teď se samozřejmě všichni probudili a viděli v podnapilém stavu muzikanty. Tak nám dali přes hubu. Vzali strom a vyhodili nás na ulici. Druhý den ráno se sešla komise a první cenu nám vzali, a dali to té skupině, co byla po nás. Tím jsme vlastně skončili,“ vypráví Kašuba.

V dokumentu zaznívají rozhovory například se zpěvačkou a výtvarnicí Dášou Ubrovou o tom, jak a kdy začala s Kašubou pravidelně vystupovat. Dále s pianistou a hráčem na hammondovy varhany Vladanem Ronnerem o tom, jak vnímá Kašubovu osobnost, nebo s hudebním historikem Jiřím Donné Smýkalem o Kašubově působení na brněnské scéně. V dokumentu je zaznamenána i autentická příprava a koncert v Tišnově.

(Pozn. Dokument vznikl jako součást bakalářské práce, obhájené v roce 2022 na FSS MUNI v Brně).