Nenávidím jazz! Postřehy z největší jazzové konference v Evropě

19. září 2017
Amsterdamská konzervatoř

Jazzová konference s účastí více než 140 delegátů z takřka třiceti zemí: akce s příznačným názvem Rhythm Changes je událostí, jejíž význam přesahuje evropské hranice, byť klade velký akcent na teoretickou reflexi jazzu hlavně na starém kontinentu. U letošního pátého ročníku (Amsterdam, 31. 8. ‒ 3. 9.) byl přítomen také Petr Vidomus, zástupce Českého rozhlasu Vltava. Přehled nejzajímavějších příspěvků si můžete poslechnout v záznamu pořadu Slovo o hudbě.

Ačkoli v zaměření letošního ročníku patrně nenajdeme jedno všezahrnující téma, podobně jako v minulosti zde byl patrný akcent na širší společenské souvislosti jazzového žánru. Jazz a politika, odlišnosti v národních jazzových historiích nebo jazz na periferii ... to jsou jen některá z letošních diskutovaných témat.

Některé z příspěvků se zaměřily i na zdánlivě kuriózní téma nesnášenlivosti k jazzu a k jeho fanouškům:

„Na konferenci byl hojně citovaný výjev z filmového muzikálu La La Land, ve kterém se prochází pár dvou čerstvě zamilovaných mladých lidí. On je jazzový pianista a ona mu řekne jen tak mimochodem: Nenávidím jazz! Tenhle klip o nenávisti k jazzu se objevil v několika prezentacích ‒ zkrátka o tom rádi přemýšlíme.“

„Jasně, existují lidé, kteří nemají rádi jazz a on jí vysvětlí, proč je nesmysl jazz nesnášet. Rádi se bavíme o tom, jaké argumenty pianista ve filmu použil, i když možná nejde o ty nejlepší argumenty,“ ilustruje téma Walter van de Leur z Amsterdamské konzervatoře, která v organizaci Rhythm Changes hraje ústřední roli.

Historie jazzu je často vykládána jako sled slavných nahrávek geniálních hudebníků, jako byli Duke Ellington, John Coltrane nebo Miles Davis. Od 80. let se na akademické úrovni začal uplatňovat nový přístup, analyzující sociální a kulturní zázemí jazzového žánru, ale také vliv jazzu na jiné oblasti umění a kultury. Jde o mezioborový přístup, občas zastřešovaný termínem New Jazz Studies, jenž byl patrný v podtextu celé konference Rhythm Changes. Ostatně mezi přednášejícími nechyběly přední osobnosti tohoto směru, jako Scott DeVeaux nebo Tony Whyton.

Nová jazzová studia znamenají, že na jazz nahlížíme obecněji jako na kulturní praxi. Jistěže někteří z nás také analyzují sóla jazzových muzikantů a podobně, ale zajímá nás spíše to, co tahle hudba znamená. A jazz samozřejmě znamená odlišné věci pro různé lidi: pro někoho může být elitní záležitostí, ve východní Evropě často měla nádech jistého vzdoru vůči režimu.
Walter van de Leur

Pojmenování „muzikolog“ je zřejmě příliš omezující pro jednu z hlavních mluvčích 5. ročníku konference Rhythm Changes ‒ Sherrie Tucker. Tato americká autorka je známa uplatňováním genderové perspektivy v jazzových studiích, nicméně v letošní přednášce v Amsterdamu se zabývala zejména možnostmi otevírání jazzu širšímu spektru aktérů, včetně těch, kteří jsou jakkoli znevýhodnění. Uplatňuje zde přístup tzv. Disability Studies.

Jedním z hojněji navštěvovaných bloků byla sekce přednášek, nazvaná příznačně: Co je jazz? Nejednalo se pochopitelně o koncil hudebních teoretiků, který by tuto otázku měl nadobro vyřešit, ale v diskusích se často opakovalo téma propustnosti hranic jazzu a vůbec recepce tohoto žánru ve společnosti.

O potížích s hledáním definice jazzu hovořila i muzikoložka Marian Jago z univerzity v Leedsu, která se ve své přednášce zaměřila na hudebníky typu Kamasi Washingtona nebo Roberta Glaspera, kteří sice mají jazzovou průpravu, ale svou image si budují třeba i v oblasti hip-hopu. 

Poutavou přednášku v Amsterdamu přednesl britský fotograf Alan John Ainsworth, který aktuálně připravuje knihu o historii jazzové fotografie a na konferenci Rhythm Changes se zabýval možnostmi využití studia fotografií hudebníků při mapování raného jazzu před nástupem nahrávacích technologií. Jen s malou nadsázkou říká, že prvním médiem jazzu byla fotografie, nikoli zvukový záznam. 

Kromě přednášek spíše akademičtějšího rázu na konferenci proběhlo také několik kulatých stolů k praktičtějším otázkám. Jedním z nich byla diskuse o současnosti a budoucnosti jazzových archivů v Evropě.

Archivy jazzové historie na starém kontinentu začaly vznikat relativně nedávno a v této debatě se řešily hlavně možnosti jejich spolupráce, která by mimo jiné umožnila efektivnější grantovou podporu. Zazněly zde i praktičtější návrhy, mezi nimiž zaujal například návrh italského historika Francesca Martinelliho vybudovat jazzovou bibliografii na evropské úrovni.

Na jazzové konferenci Rhythm Changes letos nechyběl ani blok příspěvků, zaměřený na východní Evropu. V kontextu takto prestižní události šlo však spíše o smutný obrázek ‒ zájem západních muzikologů o tento blok byl malý, u účastníků z východní Evropy pak převažovaly tradiční přístupy a občas zde byla znatelná i jazyková bariéra.

Nezájem české muzikologie o jazz, natož o jeho multidisciplinární uchopení zde byl zkrátka velmi hmatatelný. Jisté pokulhávání jazzových studií lze však (čest výjimkám) vztáhnout na východní Evropu obecněji: „Publikujte anglicky a snažte se zapojit do mezinárodních projektů jak jen to jde,“ dává českým kolegům zdánlivě jednoduchou radu jeden z pořadatelů, Walter van de Leur z Amsterdamské konzervatoře.