Zploštělá debata o ženách v jazzu: Odpověď Ondřeji Bezrovi

Ondřej Bezr ve své pravidelné glose pro Lidovky.cz reagoval na lehce feministický úvodník uměleckého šéfa Viléma Spilky v programové brožuře JazzFestuBrno – „Jazzman“. Spilka, sám profesionální hudebník a pedagog, v textu připomíná nedávnou kontroverzi kolem interview pianisty Ethana Iversona (The Bad Plus) s Robertem Glasperem.

Připomeňme, že Glasper loni v podstatě řekl, že ženské posluchačky oceňují hlavně groove (na kterém Glasper hodně staví) a nejsou schopny docenit dlouhá sóla a komplexnější hudební formy. Jinak řečeno, pradávný mýtus o racionálních mužích a emocionálních ženách. Bezpochyby sexismus zaslouženě vzbudil odezvu v jazzové komunitě.

Ale zpět ke Spilkově úvodníku. Autor v něm píše:

„Jazz totiž ve svém statutu ‚boys clubu‘ může čas od času vyznívat elitářsky a macho. Glasper i Iverson sice nakonec takřka feministicky uvedli vše na pravou míru a diplomaticky apelovali na ženské pohlaví, aby se hudebně výrazněji projevilo, ale hlavním poselstvím celého problému zůstává hluboký nepoměr pohlaví zastoupených mezi špičkovými jazzmany. Genderové problémy se ve společnosti řeší již mnoho dekád, ovšem jazz ‒ zdá se ‒ v tomto smyslu trochu zaspal.“

A co na to Ondřej Bezr? Oceňuje sice kvality festivalové brožury, ale Spilku kritizuje za to, že si „sype popel na hlavu“ a vytýká mu „umělou a trendovou sebereflexi“. A hned na to dodává:

„Nebo je opravdu Spilkova chyba, že (navíc dobré) jazzové trumpetistky, trombonistky, ale třeba i basačky nebo bubenice se dají spočítat na prstech ruky? Že je jich zhruba stejné procento, jako ve vážné hudbě mužů-harfenistů? Pokud vím, nikdo ženám hrát jazz nezakazuje. Je to jen na nich. Až jich budou zástupy, dramaturgové z nich jistě budou rádi vybírat.“

Podívejte se na trailer k filmu The Girls in the Band, o ženách v jazzových orchestrech:

Já se naopak domnívám, že Spilkovu odvahu vyřknout tato slova na úvod (českého!) jazzového festivalu je třeba ocenit. Ani ne tak kvůli návštěvníkům akce, jako spíše kvůli očekávaným reakcím jeho muzikantských kolegů. Ano, jazz je pánským klubem a odlišnost v názoru na toto téma se u nás neodpouští. Ale Spilka není jen promotér a kytarista. Je také vedoucím Katedry jazzové interpretace na JAMU ‒ jako respektovaný zástupce veřejné instituce zkrátka má poukazovat na bezpráví a otevírat i nepopulární témata.

Nicméně i Spilkova sebereflexe je trochu zastydlá. Píše, že se při pohledu do programu JazzFestu bude muset „nad nepoměrem pohlaví vážně zamyslet.“ Jestliže si to totiž uvědomil až na poslední chvíli při psaní úvodníku pro již sestavený program festivalu, je to poněkud pozdě.

Špičkových jazzových hudebnic je ve světě řada a pro festival formátu JazzFestu by neměl být problém je do Brna přivézt. Jen když už mu mluvím do dramaturgie, vyhněme se „ženským ghettům“ v programu (obligátním blokům typu Ženy v jazzu). „Jazzwomen“ je třeba představit jako rovnocenné a kreativní osobnosti, které není třeba uměle ochraňovat, ale zkrátka zvednout telefon a zavolat jim.

Nenávidím jazz! Postřehy z největší jazzové konference v Evropě

• Upravit
• Smazat

Jazzová konference s účastí více než 140 delegátů z takřka třiceti zemí: akce s příznačným názvem Rhythm Changes je událostí, jejíž význam přesahuje evropské hranice, byť klade velký akcent na teoretickou reflexi jazzu hlavně na starém kontinentu. U letošního pátého ročníku (Amsterdam, 31. 8. ‒ 3. 9.) byl přítomen také Petr Vidomus, zástupce Českého rozhlasu Vltava. Přehled nejzajímavějších příspěvků si můžete poslechnout v záznamu pořadu Slovo o hudbě.

Ale vraťme se ještě k reakci Ondřeje Bezra. Zdá se mi, že šéfredaktor UNI zkrátka nepochopil, že doba se změnila a o ženách v hudbě se píše a uvažuje jinak než v 90. letech. V jiném svém nedávném textu o kauze kolem alba Davida Byrnea straší vidinou „kvót na účast žen v kapelách“, což je typická reakce muže zahnaného do kouta, kterému docházejí argumenty.  

Problém je ale mnohem hlubší, než se domnívají jak Bezr, tak Spilka. Ano, není zde žádná norma, která by ženám zakazovala hrát jazz. Od maskulinního jazzového prostředí jsou odrazovány mnohem sofistikovaněji. Nerovnost je často skryta v jazyce, drobných náznacích a konečně „genderovém kódování“ hudebních nástrojů − stereotypních představách o vhodnosti těch či oněch instrumentů pro muže/ženy.

Když to řeknu napřímo: dívkám na uměleckých školách se „off the record“, jakoby nic, mezi řečí, doporučují nástroje jako klavír, housle, flétna, a samozřejmě zpěv. A jako nevhodné se označují (neformálně!) bicí, trubka, basa, nebo třeba trombón. Nenajdete to v žádné vyhlášce, a přece to má svůj dopad. O to víc, když to za samozřejmé, protože přirozené, považují často sami rodiče, kteří vyrostli ve stejných stereotypech.

Poslechněte si diskuzi o genderu a ženách v hudbě: jak se bránit sexismu?

V rámci doprovodného programu Budějovického Majálesu Radio Wave nabídlo návštěvníkům přímo v budově Českého rozhlasu České Budějovice živý koncert projektu Děti mezi reprákama nebo djský set Mary C. Uspořádali jsme ale i dvě panelové diskuze. Tu druhou, kterou jsme nazvali Gender a ženy v hudbě, si právě teď můžete poslechnout ze záznamu.

Bezr argumentuje trochu vyhraněným příkladem mužů-harfenistů, kterých je prý také málo. Ovšem to je pouze druhá strana téže mince. Se stejnými předsudky, resp. očekáváními „genderově přiměřeného“ chování či jazyka se setkávají i muži. Je jen otázka, do jaké míry jsou si ochotni to přiznat a hlavně veřejně ventilovat.

Řeknete si, že o této své zkušenosti by přece měly vypovídat ženy samy. Jenomže vyčnívat tímto způsobem se v Česku a v jeho malém jazzovém rybníku nevyplácí. „Jazzwomen“ v této situaci riskují, že ztratí kredit v komunitě „sobě rovných“ a okamžitě budou označeny za hysterky.

Genderová problematika v jazzu je zcela relevantní téma, o kterém je třeba normálně diskutovat a netrivializovat je nějakými výkřiky, jako to dělá Ondřej Bezr. Na jazzových festivalech a konferencích na západ od našich hranic se téma řeší zcela běžně, jen my jsme v tomto ohledu „trochu“ zpomalení.

Na jazzu jsem vždy oceňoval jeho svobodomyslnost, nepředvídatelnost i odvahu experimentovat. Vzpomeňme, jakou sociálně-kritickou roli tento žánr hrál, čím byl důležitý v americkém hnutí za občanská práva, nebo jaký osvobozující význam měl pro své fanoušky za železnou oponou. Jsem si jist, že na jazzu je třeba vyzdvihovat tuto jeho otevřenost a regenerační schopnost a ne oceňovat jeho temné stránky. Nebo snad ne?