„Neumím dělat normální projekty.“ Ben Wendel se obklopil vibrafony

Server PostGenre, konkrétně publicista Jim Hynes, citoval ve své recenzi Wendelův výrok: „Prostě pokračuju v tom, čím jsem vždycky byl. Vypadá to, že neumím dělat normální projekty.“ Normální je samozřejmě velice relativní pojem.

Z osmi Wendelových alb je jedno nahrané v duu s Danem Tepferem (Small Constructions, 2017), jiné zachycuje Wendela v duetech s jinými významnými kolegy (All One, 2023). Ben ovšem natočil i projekty s kapelou – jak by člověk od jazzového alba čekal. V tomto ohledu je tedy podobně nevyzpytatelný jako např. basista Dave Holland nebo saxofonista Chris Potter. Toho ostatně Wendel svojí hrou trochu připomíná, ale tím asi dosavadně známou půdu opouštíme.

Potkávají se tu nejrůznější vlivy, ale z hudby se v žádném případě nevytrácí hravost.

Nové album Bena Wendela je totiž nahráno v kvintetu, jehož obsazení tvoří saxofon a čtyři melodické bicí nástroje. Vibrafon, marimba, chromatický balafon (dokonce i čtvrttónový vibrafon), to vše doplněno perkusemi neladěnými. Posluchače ovšem v žádném případě nečeká prvoplánové spojení jazzu a gamelanu. Wendelovými spoluhráči jsou Patricia Brennan, Joel Ross, Simon Moullier a Juan Diego Villalobos. Svérázné osobnosti, které mají přesah z mainstreamu – ať už k avantgardním (resp. méně typickým) formám jazzu, k world music nebo ke zvukovým experimentům. Ostatně, jediný muzikant, u kterého popisek alba neuvádí položku „elektronické efekty“ je Joel Ross.

Česká stopa v polyrytmech

Ben Wendel tentokrát hraje „pouze“ na tenorsaxofon – nedočkáme se tedy ani sopránsaxofonu, ani fagotu. Je také téměř výhradním autorem všech skladeb. Jednu z nich – Repeat After Me – natočil již dříve se svojí domovskou kapelou Kneebody. Na aktuálním albu postrádá téměř zeppelinovský groove a saxofon opouští zvukovou estetiku rockové kytary. Díky různým efektům je ale zvuková paleta souboru pestrá, včetně překvapivých basových frekvencí.

Skladba se záměrně českým názvem Mimo překvapí nejen polyrytmickými pásmy, ale také příklonem k nejtradičnější jazzové formě: Pasáž s improvizovanými sóly je dvanáctitaktové blues. Je možné, že je to symbolicky nejlepší ilustrace hudebního světa alba BaRcoDe – naprosto přirozeně se tu potkávají nejrůznější vlivy, s každým je seriózně pracováno, ale z hudby se v žádném případě nevytrácí hravost.

BaRcoDe|foto:Gilad Hekselman

Přiznám se, že je pro mě mnohdy otázkou, jakým způsobem bylo na albu dosaženo některých zvuků. V době psaní článku najdeme na YouTube video právě ke skladbě Mimo – a také k Birds Ascend. Zájemce si tedy může udělat obrázek o tom, jak kapela v takovém netypickém obsazení funguje – a jaký zvuk si zhruba přiřadit k jednotlivým hráčům, pokud je nemáme dostatečně naposlouchané. Birds Ascend a úvodní Clouds jsou patrně nejotevřenějším přihlášením k americkému minimalismu – ovšem hlavně ve způsobu, jakým jsou aranžovány doprovody.

Laťka nastavená vysoko

Olha Maria je skladbou Antonia Carlose Jobima. Zajímavou shodou okolností je, že výše jmenovaný Chris Potter ji zařadil na svoje koncertní album Got the Keys To the Kingdom (2023) – Potter i Ben Wendel zachovali pro originální verzi typické rozklady akordů. Wendelova verze se paradoxně více blíží původní Jobimově nahrávce, přestože je v úplně jiném obsazení. Díky práci s dozvukem a dalšími efekty dosahuje Wendelův soubor téměř orchestrálního účinku.

BaRcoDe|foto:Gilad Hekselman

Závěrečná Lonely One využije v úvodním tématu prvek, který může působit komicky (nebudu prozrazovat), téma je ovšem tak silné a celkové podání skladby tak samozřejmě přesvědčivé, že se evidentně nejedná o samoúčel.

Mám-li své dojmy z BaRcoDe shrnout, napadá mě, že normální projekt v případě Bena Wendela znamená virtuózně zahranou, harmonicky zajímavou hudbu, pro kterou je normální, že neustále překvapuje. Co se obsazení týče, je možné, že vzniknul precedens – nebo zkrátka vzor pro možné následovníky. Soubor, který Ben Wendel pro tento projekt sestavil, nastavil ovšem laťku muzikality a nápaditosti dost vysoko. Nechme se překvapit, jakým způsobem ji Ben Wendel překoná příště.