Omar Hakim: Sting potřeboval jazzového bubeníka s duší rockera

11. květen 2018
Omar Hakim

Bubeník Omar Hakim nedávno oslnil české publikum. V našem obsáhlém rozhovoru zavzpomínal na začátky u Weather Report, Madonnu i Stinga.

Omar Hakim je univerzálním typem bubeníka, který se nikdy nechtěl svazovat žánrovými škatulkami. „Velmi brzy jsem pochopil, že nemusím být specialistou jednoho stylu a že když své jméno neopatřím nějakou nálepkou – třeba jazzového, rockového, nebo funkového bubeníka, můžu být klidně všemi současně,“ říká hráč, který před nedávnem vystoupil v Praze a v Brně s projektem OZ Experience, spolu se svou ženou, pianistkou Rachel Z.

Právě zmiňovaná univerzálnost mu pomohla získat respekt u řady hvězd jazzového i popového světa. Začínal ve Weather Report, nahrál tři alba s Milesem Davisem. Nicméně najdeme ho i v bookletech alb Davida Bowieho, Stinga nebo Mariah Carey. S Omarem Hakimem jsme si povídali před vystoupením v pražském klubu Jazz Dock.

Podívejte se na ukázku z dubnového koncertu v Praze:

Řada aktivních hudebníků přičichla k jazzu už v dětství. Jak to bylo ve vašem případě?

Náš domov byl hudbou prosycený. Máma i táta rádi poslouchali své oblíbené jazzové i popové nahrávky. První bubeník, kterého jsem takto slyšel, byl Art Blakey na desce s jeho kapelou Jazz Messengers. Ve sbírce rodičů bylo také Kind of Blue Milese Davise, Big Band Buddyho Riche, Max Roach, Philly Joe Jones, Elvin Jones, desky Johna Coltranea.

Máma milovala jazzové zpěváky – Dinah Washington, Sarah Vaughan, Billyho Eckstinea nebo Dionne Warwick. Tahle hudba doprovázela mé dětství. Dokázal jsem strávit u gramofonu hodiny a jen jsem poslouchal a poslouchal.

Ke svému otci jste nejspíš vzhlížel. Snil jste od dětství o kariéře jazzového muzikanta?

Zpočátku jsem o kariéře hudebníka neuvažoval. To spíš on mě k tomu postrčil a také rozpoznal, že bych na to měl. Nicméně hraní mě bavilo, a když mi bylo asi deset, táta rozhodl, že jsem připravený hrát v jeho kapele. Byl jsem hodně nervózní z účinkování před publikem, styděl jsem se, navíc kapela vystupovala jako „Nomads uvádí Omara“, desetiletou bubenickou senzaci, což mě uvádělo do rozpaků. Ale časem jsem si zvykl.

Byly bicí váš první nástroj?

Svým způsobem ano. Měl jsem k dispozici víc nástrojů, můj strýc měl kytaru a piano, a bicí jsem dostal, když mi bylo asi pět nebo šest. Do nich jsem se opravdu zamiloval. Ve třetí třídě jsem chtěl hrát ve školní kapele, učitel mě ale odmítl, že jsem ještě příliš mladý.

Slíbil mi, že mě vezme, když se budu rok učit na housle. Tak jsem se, tak trochu proti své vůli, učil na housle, i když i ty mě nakonec chytly. A také musím uznat, že hodně vytříbily můj sluch a intonaci, pro malé dítě je to skvělý nástroj k experimentování.

Nicméně v devíti jsem si už byl jistý – miloval jsem bicí. Myslím, že to byl nástroj, se kterým jsem se cítil nejpřirozeněji, skoro jako bych od počátku nějak věděl, jak na ně hrát. Líbilo se mi, že můžu do hry zapojit celé své tělo – ruce, nohy a samozřejmě mysl a srdce, a nechat se unést hraním rytmů a pozorováním lidí, jak tančí.

Měl jste při studiích na škole a na univerzitě nějaké vzory?

Byla jich spousta. Na jazzové straně to byl určitě Elvin Jones, Art Blakey, Buddy Rich, Philly Joe Jones, miloval jsem Milese Davise, Johna Coltranea… Moji bratranci hodně poslouchali funk a soul. Takže zatímco jsem s otcem hrával jazz, s mými vrstevníky jsme hodně poslouchali desky Motownu, Sly & The Family Stone, Earth Wind & Fire nebo The Temptations.

Byly to tehdy vůbec skvělé časy, v amerických rádiích se hrálo leccos a já jsem se tím vším nechal ovlivňovat. Myslím, že jsem i díky tomu měl opravdu zajímavou kariéru, protože jsem už jako mladý pochopil, že nemusím být specialistou jen v jednom stylu, že když své jméno neopatřím nějakou nálepkou – třeba jazzového, rockového, nebo funkového bubeníka, můžu být klidně všemi dohromady, což mi přinese širokou hudební zkušenost, která mě bude vždycky zajímat a já s ní vždy porostu, jako muzikant i jako osobnost.

Některé zdroje uvádějí, že to byl vibrafonista Mike Mainieri, díky kterému jste se prosadil na počátku osmdesátých let na jazzové scéně. Ale byly tu i jiní slavní muzikanti, se kterými jste hrával – Mongo Santamaria, Larry Coryell, Michal Urbaniak, Miles Davis a v neposlední řadě Joe Zawinul s Waynem Shorterem. Mongova deska byla ve skutečnosti, myslím, jedna z vašich prvních sidemanských nahrávek...

Ano, určitě můžeme říct, že byla jedna z prvních. Byl jsem tehdy ještě hodně mladý newyorský teenager, který se snažil získat dobrou pověst. Znal jsem jeho desky a měl jsem je rád, ale, upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna Mongo Santamaria přizve ke spolupráci, dost mě to překvapilo. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to stalo.

Omar Hakim

 Hrával jsem a jamoval v té době všude, kde to bylo možné, jen abych byl slyšet. Neměli jsme tehdy Facebook ani Twitter, musel jste nasednout do auta, na vlak nebo autobus, jet do klubu a umožnit lidem, aby vás slyšeli, a tak tehdy vypadal social networking! Mladí to teď mají jednodušší, dělají to z domova, jen zmáčknou odeslat a každý je miluje. Já to tak neměl, musel jsem trochu víc zamakat.

Při nahrávání alba Facts of Life se skupinou Urbaniak Coryell Band jste se ve studiu potkal se skvělým basistou Victorem Baileym. Byli jste už tehdy oba členové Weather Report?

Určitě jsme už byli členy Weather Report. Album Procession jsme s Weather Report nahrávali v roce 1982 a ve stejném roce už jsme s kapelou absolvovali první turné. Joe a Wayne mě přizvali ke spolupráci na konci roku 1981.

Jak se člověk dostane do takové superkapely? Jak se o vás dozvěděli?

Když Jaco Pastorius a Peter Erskine opustili Weather Report, Joe a Wayne si dali chvíli pauzu a pak zavolali několika svým přátelům, jejímž doporučením důvěřovali. Pokud vím, zavolali třem – Michalu Urbaniakovi, Gilu Evansovi a Milesi Davisovi. Měl jsem štěstí, všichni tři se shodli na mém jménu.

Joe s Waynem původně chtěli přijmout do kapely společně se mnou ještě jednoho mého přítele, s kterým jsem v té době hrával skoro pořád, Marcuse Millera. Ale Marcus už v té době začal spolupracovat s Milesem Davisem. Takže volba basáka byla na mě. A já jsem vybral Victora Baileyho.

Dá se říct, že jste zažil finální období Weather Report. Jak na něj vzpomínáte?

Nebylo to takové, jaké jsem čekal. Byl jsem fanouškem Weather Report, znal jsem všechna jejich starší alba, netušil jsem ale, že Joe a Wayne budou chtít přijít s úplně novým soundem, který se bude lišit od starších nahrávek. V tomto ohledu byl vstup do Weather Report velmi náročný.

Omar Hakim

Jak vzpomínáte na Joea Zawinula jako na bandleadera a osobnost?

Byl nesmírně pracovitý, přísný lídr, stará škola, byl velmi koncentrovaný, on i Wayne měli jasnou představu o tom, jak by hudba Weather Report měla vypadat. Navíc, když jsem se stal členem Weather Report, kapela už byla etablovaná, její zvuk a pověst už byly součástí historie.

Byl to pro mě velký životní moment. Kdybych nad tím tehdy víc přemýšlel, asi bych byl nervóznější. Všichni nás – mě, Victora a perkusionistu Josého Rossyho – sledovali, což nás, čerstvé dvacátníky, mohlo znepokojovat. Nicméně já si tenhle tlak nepřipouštěl, bral jsem to jako příležitost. A byl jsem na ni připravený.

Kurt Rosenwinkel: Spojuji různé hudební světy

Kurt Rosenwinkel

Kytarista Kurt Rosenwinkel zavítal do Brna a našemu rádiu poskytl exkluzivní rozhovor.

A také jste napsal moc pěknou skladbu pro Weather Report, Molasses Run. Takže Joe vám také dal příležitost k sebevyjádření.

Byla to skvělá příležitost, která změnila můj život. Byla to také první kapela, ve které jsem musel zúročit úplně všechno, co jsem se do té doby o bubnování naučil. Musel napnout veškeré své síly, vědomosti i dosavadní vlivy. Hráli jsme jazz s energií rockové kapely. Nemluvě o improvizaci, dynamice, objevných harmonických postupech, to všechno to obsahovalo.

Ve Weather Report jste moc skladeb nenapsal. Jak přistupujete ke skládání dnes?

Když skládám, soustředím se jednoznačně na melodii. V mém případě se to však děje různými způsoby. Když cvičím na bicí, kompoziční nápad může vzniknout třeba z nějakého groovu, který zrovna hraji. Někdy se tak stane u piana nebo kytary. Jindy píšu básně a vzejdou z toho slova písničky.

Moje sólové desky jsou „ujeté“, protože hudbu pro ně neskládám s cílem stát se velkou hvězdou, jako spíš s myšlenkou, že bych chtěl prožít nějakou hudební zkušenost. A když se to lidem líbí, jsem šťastný. Jednou třeba natočím nějakou, která se bude hodně prodávat, ale nejsem si jistý, jestli tohle je ten účel, pro který to dělám. Moje hudba je spíš něco jako deník, do kterého si zaznamenávám, kde se právě nacházím.

Hakimovo The Trio of OZ hrává na koncertech také úpravy písní kapely Coldplay:

Řekl byste, že fusion je váš osud nebo hudební filozofie?

Neustále o tom s manželkou (Rachel Z – pozn. autora) vedeme diskuze. Nejsem si jistý, jak se to dnes vnímá, někteří lidé fusion nevnímají zrovna pozitivně. Já sám se na tyhle věci nesoustředím, myslím, že to odvádí pozornost. Chci se jen soustředit na hudbu, kterou právě dělám, zajímá mě spíš ta zkušenost z hudby, radost z ní, abych se v ní přiblížil tomu, co slyším ve své mysli, a prezentoval ji lidem a svým fanouškům v co možná nejvyšší možné kvalitě.

Pro mě fusion není jen nálepka, ale také něco jako hudební postoj. Možná něco ve smyslu „když hrajete fusion, jste otevřený.“

Tak bych to také rád vnímal. Myslím, že budu i nadále otevřený jakékoliv hudbě, bez ohledu na to, jak se jí právě říká.

Existuje velké množství nahrávek z oblasti takzvané pop music, na kterých jste se podílel. Která z nich vás nejvíce obohatila, byla pro vás nejzábavnější?

Opravdu jsem si užil spolupráci se Stingem. Stále se opakuje, že Sting na počátku své sólové kariéry angažoval jazzové muzikanty, ale například typický jazzový bubeník by se do té kapely nehodil. On potřeboval bubeníka, který hrál jazz, rozuměl mu, ale zároveň byl rocker s pořádným groovem. A to byla myslím konstelace šitá pro mě. Pro mě, jako příznivce jazzu, funku, pop music nebo taneční hudby, pro mě bylo jednodušší zapadnout a přispět něčím užitečným.

Dave Douglas: Hudbou chci měnit svět k lepšímu

Dave Douglas

Hudba amerického skladatele a trumpetisty Davea Douglase vychází z jazzu, klasiky, folklóru, elektroniky a klezmeru. Od roku 1993 nahrál Douglas jako kapelník více než čtyřicet alb. Mnohá z nich také produkoval a vydal pod hlavičkou vlastního vydavatelství Greenleaf Music. Vysoce je ceněn jeho přínos improvizované hudbě.

Moc jsem nenatáčel s Madonnou, ale užil jsem si svého času koncertování s ní, měla tehdy parádní doprovodnou kapelu. Jejím členem byl mimochodem opět na můj popud Victor Bailey. Deset let jsem strávil také na koncertech s kapelou Chic kytaristy Nilea Rodgerse. S Nilem se známe už od našich teenagerských let, měli jsme spolu dokonce kapelu, pak jsem šel na střední školu, on se na nějakou dobu odstěhoval z Ameriky, založil Chic a vrátil se jako hvězda.

Znovu jsme se spojili na počátku osmdesátých let, když produkoval album Let’s Dance Davida Bowieho. A tak jsem se ocitl v Bowieho kapele. Tahle spolupráce pro mě také hodně znamenala, protože to bylo myslím poprvé, kdy mě mohlo slyšet rockové publikum. Cítil jsem, že v žádném případě nezním jako bubeník Weather Report, a to mě bavilo.

Říkal jsem si: wow, tohle bych si sám nenaplánoval, že moji práci budou reprezentovat právě tyhle dva typy – Weather Report na jedné straně a David Bowie na straně druhé. Tím se utvrdilo to, o co jsem se jako muzikant pokoušel.