Parksovo album slibuje nadmíru autentický a přístupný jazz

Little Big III pokračuje ve zvuku, na který jsme z předchozích Parksových alb zvyklí. Harmonický a melodický jazyk je silně ovlivněn mainstreamovým jazzem z přelomu 90. a nultých let, připomínat může Brada Mehldaua nebo Kurta Rosenwinkela. Je ovšem důležité dodat, že celé album se nese v duchu posluchačsky přístupném a případné „složitosti“ (např. klavírní doprovod v tématu skladby Little Beginnigs) na sebe záměrně nepoutají pozornost.

Nová bubenická posila

Album zní velmi soudržně, není tu žádný záměrný „úlet“ do jiných kompozičních či aranžérských světů. Na tom je nejzajímavější skutečnost, že autorsky se v devíti vstupech neprezentuje pouze Parks, ale i kytarista Greg Tuohey (třemi skladbami) a jednou skladbou také basista David Ginyard Jr.

Dobrá ukázka jedné z cest, po kterých se moderní jazz ubírá.

Nová posila, bubeník Jongkuk Kim, se prozatím v souboru autorsky neprojevuje. Bylo by ale zajímavé zjistit, jestli do celku přinesl novou zvukovou estetiku. Tuoheyho skladba The Machines Say No je např. bubenický showcase, kde jsou bicí tu a tam prohnány elektronickými efekty (jako by nestačilo to, co je živý člen kapely fyzicky schopen zahrát). I způsob práce s prostorem u bicí soupravy ve skladbě Heart Stories přináší výsledek „na pomezí“ živého a elektronického zvuku.

Pozoruhodné zvukové pojetí je i v tématu Little Beginnings, kdy si kytara předává melodii se syntezátorem – ale může to být i zvuk kytary s filtrem. Syntezátor je ale ve skladbě skutečně použit, a to i v sóle. Celkově album působí nadmíru autenticky – tomu může napomáhat i Parksovo zpívání při hraní melodických linek (poněkud méně nápadné, než známe od Keithe Jarreta).

Podobnost s Methenym jen zdánlivá

Nového studiového záznamu se zde dočkala skladba Sports, kterou napsal kytarista Greg Tuohey. Osobně se domnívám, že to je ten track, který by posléze mohl znít na jam sessions v klubech. Veselá skladba, téměř s hitovým potenciálem, v aranžmá patrně inspirovaným africkým jazzem. Tuohey se na albu postaral i o americana náladu ve skladbě Willamina.

Čtěte také

ČRo Jazz chystá vlastní festival. Láká na Aarona Parkse

Opět zcela subjektivně – něčím člověku připomene polohu, ve které se nacházel i Pat Metheny. U tohoto srovnání jsem se při poslechu alba přichytil častěji – ať už v Ginyardových Little Beginnigs, tak v závěrečné Ashé. Na druhý poslech už tento dojem mizí – Little Big je moderní deska a skladatelské postupy Parkse a jeho kolegů jsou přeci jen od Methenyho (či jeho někdejšího kolegy Lylea Mayse) odlišné.

Aaron Parks a Little Big|foto:Anna Yatskevich

V případě zmíněného kusu se ovšem nabízí srovnání konkrétnější. Ashé Aaron Parks napsal a nahrál už v roce 2007, jako člen kapely pod vedením Terence Blancharda. Původní verzi najdeme na albu A Tale Of God’s Will (Blue Note, 2007) – ve verzi Little Big chybí např. symfonický orchestr a groove bicích je o něco pravidelnější. Skalní Parksovy fanoušky pak patrně není třeba odkazovat na YouTube videa Timbuktu Sessions, kde autor Ashé hraje v sólové klavírní úpravě, podobně jako rozpracovanou verzi úvodní skladby alba Flyways.

S potěšením tedy mohu album doporučit – jako dobrou ukázku jedné z cest, po kterých se moderní jazz ubírá. Slyšíme vlivy moderní populární hudby, rocku, virtuózní zvládnutí nástrojů, elektronické efekty i čistý zvuk klavíru. Jak se nový materiál vyvine naživo, to se budeme mít šanci dozvědět 29. listopadu v Jazz Docku, v rámci akce Český rozhlas Jazz Fest.