Pianista Aaron Parks: S Dhaferem jsme vždy hráli bez not

Parks vystudoval původně výpočetní techniku a hru na klavír. Nakonec se rozhodl uplatnit jako pianista, čímž udělal radost nejednomu příznivci kvalitního jazzu. Po několika letech v kapele trumpetisty Terence Blancharda se mu rychle podařilo prosadit i se svými vlastními projekty.

Od roku 1999 stihl nahrát sedm autorských alb. V současnosti je považován za jednu z hvězd nastupující jazzové generace. Více k jeho současným aktivitám v exkluzivním rozhovoru pro ČRo Jazz.

K dnešnímu dni jste účinkoval na více než čtyřiceti albech. Bylo pro vás nahrávání Diwan of Beauty and Odd něčím výjimečné?

Hned v úvodu nutno říci, že Dhafer Youssef je úžasná lidská bytost, překypující životem a láskou. Nahrávání s ním bylo nevšední například tím, že před příchodem do studia, ani během samotného nahrávání, jsem neměl k dispozici žádný notový záznam. Všechny skladby jsem se musel naučit podle sluchu. Až teď na šňůře jsem si uvědomil, že jedna z nich je napsána v 11-dobém metru, při nahrávání alba jsem si to vůbec neuvědomoval. Nahrávání jsem si opravdu vychutnával.

Nezapsal jste ani později svůj part na papír?

Ne, protože jsem chtěl, aby zůstal i nadále otevřený a flexibilní.

Probíhalo nahrávání v reálném čase, za přítomnosti všech muzikantů? Nebývá to v dnešní době vždy pravidlem.

Až ve finále jsme spolu nahrávali živě. Ve studiu se k nám přidal i trumpetista Ambrose Akinmusire. Spolu s Markem Guilianou (na turné hraje na bicí Justin Faulkner) a Benem Williamsem jsme byli perfektní kapela. Trávili jsme spolu hodně času. Víte, když jste s Dhaferem, tak si to opravdu užíváte. Zakládá si hodně na jídle, zažijete s ním i spoustu legrace. V každodenním životě kolem sebe šíří hodně lásky, která se přenáší i do jeho hudby.

Jak se vám podařilo propojit různé kulturní vlivy?

Vůbec jsem tyto věci nevnímal, prostě jsem hrál hudbu. Samozřejmě, nepopírám, že vědomě, či nevědomě, k nějakému propojení nedošlo. Nemyslel jsem však vůbec na to, jak zakomponuji jazz do stylově odlišné hudby. Styly jsem opravdu neřešil. Do projektu jsem se snažil vložit svou osobnost.

Jak přistupujete k interpretaci Dhaferovy hudby?

Jeho hudba vyžaduje jiný přístup než moje vlastní skladby. Mám tendenci skládat hudbu, která obsahuje hodně konkrétních harmonií. Dhaferova hudba je vystavěna na tom, že se nacházíte v nějaké zóně, v módu, ve kterém můžete volně improvizovat. Je jen na vás, jak k ní svým dílem přispějete. Pokud se chci pohybovat v nějaké harmonii, musím si ji nejprve sám vytvořit. Každý večer toho mohu dosáhnout jinak.

Na tomhle projektu, obzvláště mém klavírním partu, se mi líbí, že obsahuje spoustu hudby, která perfektně funguje. Je velmi účinná, dobře se hraje a tento pocit přenáší i na publikum. Samozřejmě, hodně jsem improvizoval. Například party, v nichž dnes na koncertě Dhafer zpíval a já jsem hrál na klavíru, byly kompletně improvizované. Kombinujeme přesně strukturovanou hudbu s absolutní improvizací.

Dhaferova koncertní sestava se liší od studiové. Místo Marka Guiliany hraje na bicí Justin Faulkner. Jak jste se s Justinem v rámci přípravy na turné sehrávali?

Dva dny jsme všichni společně zkoušeli. S Justinem jsem před několika lety hrával u Kurta Rosenwinkela. Je příjemné být znovu spolu. Justin je naprosto fantastický člověk. Přestože mu je jenom pětadvacet let, je velice zralý bubeník. Normálně se děsím představy, jak dobrý bude za pár let (smích).

Aaron Parks|foto: ECM , Bill Douthart

Svého času jste působili také v Dánsku. Ovlivnila vás tamní hudební scéna?

V Dánsku jsem pobýval v roce 2014, přibližně dva a půl měsíce, v rámci programu „Artist in Residence.“ Vždycky se do té země rád vracím. Působí tam mnoho úžasných hudebníků. Jsou fantastičtí i po lidské stránce. Mnozí američtí černošští hudebníci, jako například Ben Webster a Ed Thigpen, se tam kdysi dávno dokonce přestěhovali. Obecně, v Evropě cítím osobitý přístup k improvizaci.

Na dánské hudební scéně navíc obdivuji úžasný prostor, jaký improvizované hudbě poskytuje. Vedle toho je v Dánsku velice rozšířený také straight-ahead jazz, který domácí publikum bezmezně miluje. S tímto fenoménem se nesetkáte nikde jinde v Evropě. Je pravda, že občas vidím muzikanty, kteří hrají straight-ahead taky jinde v Evropě, nikdy však s takovým zanícením jako v Dánsku.

Podařilo se vám z dánské hudby něco načerpat, nebo máte pocit, že jste jí něco předali?

V těchto intencích neuvažuji, je to jen o lásce k hudbě. Když jsem v Dánsku, zažívám pocit vzájemného jiskření, při kterém hudba vzniká.

Plánujete i společné projekty s vokalisty? Pokračuje vaše spolupráce s Gretchen Parlato?

Je to už pár let, co jsme spolu hrávali, někdy v roce 2013. Dnes má Gretchen úplně jinou kapelu. Mám rád i další zpěvačky, hrával jsem jistý čas i s Beccou Stevens.

V jednom rozhovoru jste řekl, že se rád dostáváte do situací mimo svou komfortní zónu. Jak jste to myslel?

Mohu to vysvětlit na Dhaferove hudbě. Jsem běžně zvyklý improvizovat v relativně proměnlivé harmonické struktuře. V určitém typu improvizované hudby mám často svou vlastní komfortní zónu. Neplatí to ale pro Dhaferovou hudbu, protože je v ní mnoho nepravidelných rytmů. K tomu, abych dokázal najít a říct příběh, musím neustále hledat novou techniku. To mě, vedle role melodika, staví zároveň i do pozice rytmika, bubeníka.

Mám rád situace, ve kterých si nevystačím s tím, co dělávám běžně. Právě takové situace mě posouvají kupředu a pomáhají mi zlepšovat se. Proto na mém připravovaném albu s triem (Ben Street, Billy Hart), které vychází v únoru 2017 máme v kapele generačně odlišného hudebníka. Jeho styl zapadá přesně do naší hudby, ale zároveň je velice osobitý a free.

Zmínil jste, že když hrajete s Dhaferem, občas se z vás stává více bubeník než klavírista. Jak jsou tyto polohy vzájemně vyvážené?

Tyto situace nelze od sebe v praxi oddělovat. Když hraji s Dhaferem, může leckdy nastat kterákoli z možností.

Podívejte se na duet Aarona Parkse s Benem Wendelem:

V jednom starším rozhovoru jste otevřeně pojmenoval jeden z problémů dnešní jazzové scény ‒ zaneprázdněnost jazzmanů, jejíž důvodem je podle vás to, že se věnují více věcem současně. Je to opravdu až tak kritické?

Souviselo to s ekonomikou hudební scény. Chtěl jsem poukázat na to, že v současnosti musí každý muzikant dělat nespočetné množství různých věcí, protože žádná kapela netrvá navěky. V dnešní době není snadné udržet kapelu pohromadě. Tedy alespoň já to tak vnímám. Muzikant musí být schopen otáčet se současně na všechny možné směry, odskakovat od projektu k projektu, neustále měnit jeden klobouk za jiný. Zároveň musí ve všech projektech podávat stejně kvalitní výkon.

Čím jsem starší, tím méně mi takový styl vyhovuje. Člověk se časem mění. V mém věku se to mimo jiné projevuje i tím, že si nemohu pozdě večer dát pizzu. Pokud bych to udělal, na druhý den nezapnu knoflík na kalhotách (smích).

Na které vaše projekty se můžeme těšit v blízké budoucnosti?

Spolu s Terri Lyne Carrington a Mattem Stevensem (měli jsme možnost vidět ho jako kytaristu Esperanzy Spalding a Bena Williamse) dáváme dohromady kapelu Social Science. Chceme být naší hudbou i trochu političtí.

Proč zrovna političtí?

Rádi bychom svou hudbou předávali poselství. Cítíme potřebu angažovat se jako umělci v problémech společenského života. Mám na mysli například takové jevy jako systémový rasismus a nerovnost, nefungující trestní právní systém v USA a mnohé další, které vedou ve společnosti k pocitu všeobecné bezmoci.

Jak veliká bude kapela ve finále?

Jádro skupiny tvoříme my tři, přičemž každý z nás se podílí i autorsky. S tím, co jsme spolu dosud udělali, jsem zatím nadmíru spokojen. Zároveň se věnuji svému dlouhodobému projektu Little Big, který je postaven na mých populárních písních.

Skládáte písně s textem?

Ne, jde o instrumentální hudbu, která je pokračováním linie, již jsem naznačil na albu Invisible Cinema. Zatím jsem ve fázi, kdy přemýšlím jak na to. Chtěl bych, aby to nebylo jen o jedné kapele. Rád bych do projektu zapojil i více hudebníků současné hudební scény. Prostě dát dohromady lidi, kteří by se na konkrétní skladby hodili nejvíce.