Aaron Parks – Find the Way

Mohli bychom spekulovat o vlivu studií klasické hudby, o obdivuhodném filigránství, smyslu pro drobnokresbu a jemnou práci s náladotvorbou. „Miluji Arvo Pärta, on je jeden z nejhlubších,“ zmínil se pianista už před pár lety. Ale lepší než spekulace je pouhé akceptování, že jde o přirozenost Aarona Parkse.

„Já prostě nevím, jak komponuji melodie. Někdy začnu u harmonie, jindy od rytmu, občas nenápadná krátká figura levé ruky vyprovokuje další nápad... Přál bych si mít lepší odpověď, ale nemám. Prostě najednou na něco narazím a pak se kolem toho snažím dál stavět,“ snažil se skladatel popsat v nedávném rozhovoru nehmatatelný, éterický proces vzniku svých skladeb i vedení improvizace.

Právě improvizované meditace pro sólový klavír, natočené v roce 2011 v koncertním sále Mechanics Hall ve Worcesteru v Massachusetts, dovedly Parkse na dnešní cestu. Chvíli nevěděl, co se spontánní nahrávkou počít. Pak se jí ujal label ECM, kde v roce 2013 vyšla pod názvem Arborescence. Převážně komponované impresionistické triové album Find the Way představuje logické pokračování daným směrem.

Rytmika se zabydlela u ECM ještě o chvilku déle než leader. Legendární, dnes šestasedmdesátiletý (ale kdo by mu tolik hádal?) bubeník Billy Hart spolupracoval s Benem Streetem už před více než dekádou. A počínaje deskou All Our Reasons (2012) se přesunuli právě pod produkční „křídla“ Manfreda Eichera. Jejich spojení s Parksem funguje dokonale.

Aaron Parks|foto: ECM , Bill Douthart

Právě Billy Hart přihrává kapelníkovi a autorovi řadu inspirativních nálad. Slyšme například citlivý úvod pro sólové bicí (což je jaksi něco úplně jiného než „jen“ sólo na bicí) v Hold Music. Samotný Parks pro příspěvek rytmiky vymyslel vtipný příměr „oceánské kvality“. Myslí tím ono uvolněné přelévání rytmu, evokující hudbu příboje, nesvázané konzervativními představami o „swingující“ rytmice.

Spoluhráči přitom chvályhodně neředí poetické vypravěčství pianisty. Parks exceluje právě jako autor. Těžko vypichovat jednotlivé skladby, vydařily se všechny a navíc tvoří vyvážený celek. Snad Alice, inspirovaná podle slov autora duchovností a mystičností kompozice Ptah, the El Daoud z pera Alice Coltrane.

Do koncepce jinak zcela autorského alba výborně zapadne i nadýchané, nostalgické uchopení titulní balady Iana Bernarda Find the Way. „Když jsem píseň slyšel na albu Rosemary Clooney (LP Love z roku 1963), dokonale rezonovala s mojí náladou,“ vysvětlil pianista zařazení jediného coveru. Krásné nalézání cesty a krásný poslech.

Aaron Parks – Find the Way

Aaron Parks – piano

Ben Street – kontrabas

Billy Hart – bicí nástroje

Label: ECM, 2017

www.aaronparks.com