Rozhovor měsíce o nahrávání jazzových alb

Na začátku pořadu oba hosté představují prostředí, ve kterém pracují. Svengali patří do kategorie menších studií a Aleš Charvát si je jako aktivní hudebník zpočátku budoval především sám pro sebe. Protože však moderní a opravdu dobré technologie jsou drahé, začal nabízet svou práci dalším hudebníkům a institucím a nějakou dobu jeho studio sloužilo především pro televizní postprodukci nebo výrobu reklam.

„Natáčení kapel, které mám rád, představovalo v té době jen velmi malou složku věci. Až postupem času se to vyrovnalo a přehouplo se to do situace, kdy točím, míchám nebo masteruju hudbu z oblasti alternativy nebo jazzu,“ shrnuje.

Ondřej Ruml, Ondřej Brzobohatý a Jiří Macháček s kapelou Mateje Benka v Sonu:

Studio Sono je mnohem větší, ale i ono funguje jako uskupení jen několika málo osob v čele s Milanem Cimfem a Pavlem Karlíkem. Při jeho vzniku bylo podle Karlíka cílem vytvořit „takové studio, jaké mají k dispozici muzikanti v Londýně nebo v Mnichově. Aby mělo dostatečné prostory, které budou od začátku akusticky dobře vybavené a aby tam byla technologie srovnatelná se světovou, aby muzikanti měli stejné podmínky pro svou práci jako zahraniční kolegové.“

Následně se rozhovor stočí k hudebním žánrům. Oba hosté se shodují, že sice mají oblíbené hudební styly, ale musí být schopni točit i zcela jinou hudbu. Aleš Charvát přesto vidí v přístupu k jednotlivým žánrům výrazný rozdíl:

„Tím, že sám jako muzikant poslouchám určité desky, do něčeho vidím i technologicky víc a do něčeho méně. Například punk poslouchám jen okrajově, takže u něj nedosáhnu takových výsledků jako kluci v Sonu.“ Pavel Karlík razí zásadu zvukařů nebo hudebníků „širokého srdce“.

Říká: „I když mám svůj šálek čaje, který mi chutná nejvíc, jsem schopný ohodnotit někoho, kdo udělal výborný počin v jiném oboru, který mě tolik nebaví. Po pětadvaceti letech činnosti Sona je to už jinak, ale zpočátku nám nezbývalo než si sehnat desky z daného žánru, zjistit, kdo je v něm nejlepší, jak to dělá, zjistit, co na takové hudbě lidé milují a pak podle toho tu řeku sjet tak, jak se sjíždět má.“

Ondřej Pivec při nahrávání CD The Green Card Album (foto ze studia)|foto: Ryuhei Shindo

Aleš Charvát přiznává, že z jednotlivých procesů vzniku nahrávky – nabírání zvuku, mix, mastering – má nejraději fázi míchání. Vnímá ji jako období, kdy sám sedí ve studiu a vytváří ideální zvuk, a tuto práci pouze „jednou za čas“ konzultuje s hudebníky. Samotu a tím pádem klid při práci má rád i Pavel Karlík: „Mám nejradši, když mě nechají samotného, ty výsledky jsou potom nejlepší.“

Za dobu existence obou studií se způsob práce posunul mimo jiné rozmachem digitálních technologií. I zde se ovšem naši hosté shodují v tom, že analogové přístroje jsou stále důležité. „Pořád jsou nejlepší analogové předzesilovače, pořád je nejlepší nahrávání do širokého pásu. Ale digitální forma se samozřejmě zlepšuje a přinesla neuvěřitelné možnosti editace,“ říká Pavel Karlík s tím, že spousta lidí především v žánrech, jako je elektronická taneční hudba nebo současný pop, dokážou nové digitální přístroje využívat skutečně tvůrčím způsobem.

„Ale jestli máte kompresor na zpěv v počítači, nebo je mechanický, je to jedno. Změnila se jen forma,“ dodává. I podle Aleše Charváta jsou digitální technologie pouze médiem záznamu, „ale mikrofon z roku 1967 nebo 1975 zní nejlíp a znít bude. Analogový svět neustále žije v naprostém souladu s digitálním“.

David Dorůžka při nahrávání alba Apokalypsis|foto: Dušan Tománek

V závěru se obou hostů ptáme, nakolik informováni hudebníci k nim do studií přicházejí. Aleš Charvát je přesvědčen, že dnešní muzikanti jsou ve znalostech mnohem pokročilejší, než byl kdysi on jako baskytarista, když se ve studiu soustředil pouze na to, aby dobře nahrál basu. Dnes hudebníci „znají technologie nahrávání i typy mikrofonů, jsou rozhodně dál“.

Pavel Karlík doplňuje, že je to dáno dnešními možnosti práce s informačními technologiemi. Pro současného muzikanta není problém si na internetu nastudovat, jak se má správně nahrávat kytara nebo saxofon, případně si přímo pustit video ukázky. „V tomto digitalizace přinesla hodně,“ uzavírá zástupce studia Sono.

Hudbu, která v rozhovoru zazní, vybírali naši hosté z produkce svých studií. Pavel Karlík zvolil ukázku z CD Ondřeje Pivce The Green Card Album, které masteroval, a skladbu z alba Beaty Hlavenkové Theodoros, jehož mix měl na starosti jeho kolega ze studia Sono Milan Cimfe. Aleš Charvát vybral ukázku z alba Pavla Hrubého Between The Lines, které ve svém studiu nahrával a které také vydal. Rozhovor vede Milan Tesař (Radio Proglas).