Sons Of Kemet vysílají poselství o „černé“ budoucnosti

Předchozí album Your Queen Is A Reptile (2018), kritizující mimo jiné nehumánní přístup Británie k přistěhovalcům a uprchlické krizi, bylo řádně politicky třaskavé. Právem vládlo velké očekávání, jak Shabaka Hutchings pod hlavičkou Sons Of Kemet na zásadní album naváže. Londýnské kvarteto nezklamalo. Na svém čtvrtém titulu zůstalo stejně razantní, jak muzikantsky, tak ideově.

„Black To The Future je zvuková báseň k invokaci síly, k vyvolání vzpomínek a tím i procesu hojení. Popisuje vývoj, předefinování a nové potvrzení toho, co znamená blackpower,“ píše Hutchings k albu. A pokračuje:

„Význam názvu Black To The Future není univerzální. Teprve kulturní kontext posluchače vytvaruje jeho porozumění. Ale konec konců, hlavní poselství zůstává stejné. Kvůli pokroku lidstva musíme zvážit, co to znamená být ‚černým‘ v budoucnosti‘.“

Jinými slovy, každý, bez ohledu na původ a místo bydliště, může vnímat společenské bezpráví a ústrky, proti kterým je třeba vystupovat. Slovo ‚černý‘ může nabrat vícero významů, leckdo se neprávem cítí na okraji společnosti. Přístup Sons Of Kemet navíc nepůsobí nijak negativisticky a pesimisticky. Jde jim spíše o to povzbuzovat, jak napovídají už názvy některých kusů. Například Through The Madness Stay Strong (Zůstaň silný, všemu tomu šílenství navzdory), přičemž za „šílenství“ si můžeme dosadit rasové bouře v USA a zároveň otřesy doby covidové. Nebo Pick Up Your Burning Cross (Zvedni svůj hořící kříž).

Čtěte také

Shabaka Hutchings: Historii jazzu tvoříme právě teď

I po stránce hudební se kvarteto drží idejí, ke kterým se přihlásilo už v minulosti. Neznamená to však, že se nevyplatí rozvíjet je opakováním. Neoposlouchá se, jak Shabaka Hutchings umí napínavě dlouze gradovat improvizace k frenetickým pasážím, aniž by mu docházely nápady. Pořád je obdivuhodné, jak Theon Cross přenáší pomocí tuby do nového kontextu basové linky, obvyklejší v hudbě elektronické či v hip hopu. Nemluvě o energii bubenického tandemu.

Určitou vědomou změnu muzikantského konceptu, i když jde možná jen o subjektivní dojem, ovšem představuje větší důraz na melodii a kompozici. Na konzistentnější, a přitom stejně temperamentní hudební tvar. Ve skladbě For The Culture došlo i na celou až „balkánsky“ roztančenou dechovou sekci, ve které figuruje například saxofonistka Cassie Kinoshi, šéfka SEED Ensemble a členka afrobeatové kapely Kokoroko.

Mezi zajímavé hosty patří i saxofonista Steve Williamson, o generaci starší než Shabaka, který si zahrál v úvodní skladbě Field Negus. Jde o hostování skutečně symbolické. Williamson, mimo jiné člen ansámblu Jazz Warriors, představoval jednoho z inspirátorů současného mladého jazzového Londýna, fúzujícího world music a klubové taneční žánry. Williamson se na čas kvůli chronickým depresím stáhl ze scény, ale v posledních letech s nástupem „nové vlny londýnského jazzu“ opět nabírá energii. K čemuž mu dodává sílu i povzbuzení od někdejších „žáčků“.

 Nejsem žádný spasitel jazzu

Stejně jako na Your Queen Is A Reptile hrají důležitou roli hostující rappeři. Neboli nositelé verbálního poselství, které se násobí s výrazem hudby. Opět došlo na vstup Joshuy Idehena. Nově se v okruhu Sons Of Kemet objevila Angel Bat David původem z Chicaga, která zde vystupuje nikoliv jako klarinetistka, ale prostřednictvím vokálního vstupu, a s ní i další Američanka, básnířka a hudebnice Moor Mother. Nejvíce pozornosti ovšem podílem na singlu Hustle přitáhl grimeový interpret s ghanskými kořeny Kojey Radical: „Urazil jsem míle se svým telefonem na příjmu, nic neslyšel, nic neviděl, cítil jen nenávist (…) vyložte mého krále z otrokářské lidi,“ deklamuje s patřičným prožitkem.

Čtěte také

Uloveno na síti speciál: 6 londýnských jazzových objevů, které byste měli slyšet

V té souvislosti je vlastně na Black To The Future patrná ještě jedna důležitá věc. Zatímco ještě před několika lety působila fúze jazzu s hip hopem revolučně, nyní vyznívá naprosto samozřejmě a „normálně“. Jak v podání Sons Of Kemet, tak napříč celou scénou – což je vedle někdejších experimentů např. losangeleské nové jazzové generace do značné míry i „londýnská“ zásluha.

Stačí připomenout Shabakův loňský rozhovor pro The Guardian. „Co nás odlišuje od amerického jazzu je fakt, že jsme už jako děti nevnímali jazz, hudbu Afriky a Karibiku, hip hop či house odděleně. Prostě jsme to nasávali všechno najednou, aniž bychom dumali, co je co. Takovou soudržnost jsem v americkém jazzu neslyšel.“

V této souvislosti bývá album opět hodnoceno jako „spasitelské“ a „vracející jazz širokému publiku“. Samotný Hutchings se ovšem těmto pochvalám skromně a zároveň racionálně brání:

„Nejsem žádný spasitel jazzu. Tahle novinářská nálepka možná představuje dobrý obchodní tah, jak prodat pár výtisků nebo získat pár kliků navíc, ale já si jenom dělám svoje. Po pravdě si nemyslím, že by jazz byl někdy v kompromisní pozici a potřeboval od někoho zachraňovat.“

Což saxofonista vystihl přesně. Pouze přistupuje k jazzu s vědomím, že žánr od počátků přirozeně fúzoval s „okolními“ žánry, a tak bez předsudků nechává svoji muziku plynout s dobou. Posluchači upřímnost fúze vycítí. Není divu, že se Black To The Future vyhouplo v žebříčku iTunes až do Top30 a také na 22. místo oficiální britské albové hitparády (podle přehledu Official Charts ze 17. května). Tedy do společnosti popových kasaštyků. Zaslouženě a bez podbízivosti.