Ta skladba někde je, jen ji odhalit: Dave Stapleton před pražským koncertem

Připomeňme, že Edition Records je stále agilnější britské vydavatelství, které do svého katalogu úspěšně získává i přední osobnosti americké scény, jako jsou Dave Holland, Chris Potter nebo Donny McCaslin. Od samého počátku ho vede Dave Stapleton – skladatel, hudebník a zároveň člověk s širokým záběrem.

Streamovací platformy nevychází modernímu jazzu vstříc.

V rozhovoru přiblížil, jak vyvažuje své různé profesní aktivity, proč v posledních letech ve vydavatelství výrazně narostl počet amerických umělců a umělkyň, a také prozradí novinky týkající se jeho kapely Slowly Rolling Camera. Jejich jedinečnou koncertní atmosféru si budete moci vychutnat 12. března v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Spectaculare.

Jak pokračují přípravy Slowly Rolling Camera na pražské vystoupení?

Všechno vypadá dobře. Týden před koncertem máme naplánovanou zkoušku a moc se do Prahy těšíme.

Naposledy jste u nás byli před jedenácti lety, je to tak?

Ano, myslím, že to byl stejný prostor. Tehdy jsme pracovali na naší první desce a součástí základní sestavy byl i zpěv. Když se ohlížím zpět, fascinuje mě, jakým vývojem jsme prošli. Nyní je podstatou kapely instrumentální trio, a i když stále stavíme na zvuku Fender Rhodes a bicích a máme v oblibě ten velký, až filmový zvuk, dnes zníme a tvoříme jinak.

Na starší věci jsem ale stále hrdý. Když hudebník začíná, má obrovskou chuť objevovat, rozvíjet svůj zvuk a hledat nové způsoby prezentace. Zároveň si ale uvědomuji, že stagnace by byla cesta do záhuby. Snažíme se posouvat dál a při pohledu na naši diskografii cítím, že právě to je součást našeho příběhu. Často se při psaní vracíme k oblíbeným pasážím nebo motivům ze starších skladeb a přemýšlíme, jak na ně navázat novým způsobem.

Když jsem procházel vaše alba, ať už jako celky, nebo někdy i náhodně, uvědomil jsem si, že silný motiv je skutečně klíčovým prvkem, který dokáže strhnout pozornost a vést posluchače. Jak tedy přistupujete k nápadům, abyste byli spokojeni, aby vše do sebe zapadlo, jak má? Můžeme to ilustrovat na příkladu vašeho nového singlu The New Way.

Nad tímhle často uvažuju jako umělec i jako zástupce hudebního průmyslu. Ve své podstatě tam vzniká určitý konflikt. V umění jde o vyjádření či reakci na nějaký vnitřní pocit. Pokud by se ale od začátku uvažovalo nad finanční stránkou celé věci, tak by byl přístup dosti jiný. Dochází k neustálému střetu mezi uměním a komerčním využitím. Za mě proces musí začít umělecky. „Něco jsem četl, mám tenhle nápad a šlo by to hudebně nějak rozvinout?“ Buď se tím necháte vést nebo si vytyčíte plán vydat desku, aniž byste napsal jedinou čárku. V případě našeho nového singlu bylo motivující spolupracovat se zpěvačkou jménem Caoilfhionn Rose. Je brilantní, ale zároveň jsme věděli, že to bude jen singl. Nicméně tím, že se celý ten stroj rozjel a zase jsme na něčem dělali, tak cítíme obrovskou chuť napsat celou desku. Teď jsme v nejranější fázi, kdy experimentujeme s klávesovými party. Avšak beze spěchu, aby si všechno sedlo tak, jak má. Jakmile dojde na ten silný nápad nebo motiv, jak říkáte, tak pak přijde řada i na zbytek, včetně komerčních úvah, jak vše vhodně propagovat a nabízet k prodeji.

V jakých podmínkách se ty nosné motivy vynořují nejlépe?

Ono to nikde nepřijde, pokud se nesnažíte, aby to přišlo. Mám jednoduše pocit, že skladba už někde ve vzduchoprázdnu existuje a já jako skladatel ji pouze musím objevit a odhalit. Jsem trochu jako archeolog. (smích) Vše tam někde je. Jen to musíte najít. V mém případě sedám za klávesy a hraju a improvizuju, dokud se neprokopu k tomu motivu či zubu dinosaura. (smích) A pak si řeknu, že pokud jsem tady narazil na zub, tak níž musí být i kost a celé tělo. Když jsme si takhle povídali s Caoilfhionn, tak mi povídala o své lásce k folkové a jazzové hudbě. Hned po našem hovoru jsem běžel ke klávesám a pohrával si s nějakými folkovými nápady a harmoniemi. Pak jsem tam objevil něco, co se ukázalo jako klíč k celé skladbě. Následně jsem jen začal ten nápad rozvíjet hlouběji. Celý proces nějakou dobu trvá, chce to dost trpělivosti, ale pak to přijde odněkud, odkud byste to třeba ani nečekal.

Trio Slowly Rolling Camera|foto:Phil Hardman

Preferujete archeologickou práci hodiny o samotě, nebo jste i zastánce jamování?

Určitě obojí. Když jste sám, tak přijdete postupně s těmi zásadními nápady. Během jamování je pak možnost vše rozvíjet a nacházet další vrstvy. Každopádně ty první nápady mě napadají u kláves nebo u počítače.

Jedno z alb, které jsem od Slowly Rolling Camera poslouchal nejvíc, bylo loňské Silver Shadow. Preferuji především skladby Beam a Spotless Mind, ale u Evergreen mě rázem zalil pocit, že jste se tam snažil dostat prvek frustrace z britské společnosti. Ne hudebně, ale podstatou mi to připomnělo společenský přesah What’s Going On od Marvina Gaye.

Mockrát děkuju, protože přesně tak jsem se cítil. Na druhou stranu, tato skladba má základ v jedné z mých starších písní. Přesněji z roku 2005 a mého sólového alba Catching Sunlight. Skladby jsem psal pro saxofon, respektive saxofonový jazzový kvartet. Vlastně si ani vůbec nepamatuju název skladby. Vzhledem k tomu, že mám za sebou dlouholetou producentskou praxi, jsem se chtěl k té harmonii vrátit a položit se do ní z dnešní perspektivy. Přesněji řečeno si nemyslím, že ten motiv tehdy dostal odpovídající servis.  … Našel jsem to. Skladba se jmenovala Under the Canopy a má dost odlišné aranže. Tehdy jsem se snažil ponechat dostatek prostoru sólistům. Je fajn si porovnat, jak lze uchopit stejnou harmonii, ale nechat ji dvacet let dozrát.

Jaké jsou podle vás hlavní výhody toho, že se věnujete celému spektru aktivit včetně hraní, vedení vydavatelství Edition Records a v neposlední řadě i pořizování propagačních fotografií pro muzikanty?

Pokud jsem muzikant a současně vedu label, tou hlavní výhodou je empatie. Vím, co to znamená být umělcem a snažit se napsat něco, co bude dávat smysl. Když se bavím s muzikanty, tak se umím vcítit do jejich kůže. Zároveň umím být v různých fázích práce nápomocný. Pro umělce je dnes velice těžké obstát v hudební branži.

Nejen proto, že se musíte umět probít všemi algoritmy a prosadit se mezi všemi novými alby. Někdy je zázrak dosáhnout vůbec čehokoliv. Zároveň vést label, kde je i vaše kapela, znamená, že se nemusím nikoho na nic ptát. (smích) Ale pravdou je, že mi nikdy nebylo příjemné propagovat své vlastní věci stejným způsobem jako novinku Chrise Pottera nebo Daniela Herskedala. Nechci se ani na vteřinu cítit tak, že by mohli mít dojem, že svoje vlastní věci promuju víc než jejich práci; podle toho k tomu přistupuju. To je asi určitá nevýhoda pro Slowly Rolling Camera jako takové, ale už jsem holt takový.

A že by tuto roli přebral někdo jiný z týmu Edition Records?

Není ani tak důležité, kdo to promo dělá, jako spíš, že tam má kapela je. Mám jen strach, že si lidé mohou myslet, že straním vlastnímu projektu. Ale s tím se musím smířit sám a je vtipné, že občas od někoho zaslechnu, že bych své věci měl promovat mnohem víc.

Trio Slowly Rolling Camera|foto:Phil Hardman

Kdo byli umělci nebo umělkyně, kterým jste pomohl s nějakým blokem v nějaké fázi přípravy desky?

Bylo jich hodně. (smích) Ale pokusím se zmínit dva nebo tři. V první řadě, dánský kontrabasista Jasper Høiby, se kterým spolupracujeme od roku 2010. Dále je tu jihokorejská bubenice Sun-Mi Hong. Oba jsou výborní, navíc jsou každý v jiné fázi kariéry, ale prosadit se na současné jazzové scéně je extrémně těžké. Streamovací platformy nevychází modernímu jazzu vstříc. Jsou uzpůsobeny krátkým komprimovaným formátům popové hudby. Publikum jazzu není dostatečně velké, aby generovalo umělcům rozumné příjmy touto cestou. Je potřeba s tím dopředu počítat, stejně jako chápat, jak nákladné je věnovat čas psaní nebo koncertování. Extrémně demotivující je, když něco budujete a na vaše emaily nechodí odpovědi a podobně. Je to obrovská dřina vytrvat a vyšlapat si tím vším svou cestičku. To jsem se naučil a ostatním proto říkám, že nesmíme být příliš závislí na ostatních lidech. Když jsem prožíval hodně náročné období na konci roku 2022, tak mi moc pomohl Dave Holland. Povídal mi o tom, jak je pro něj nutné mít své vnitřní nastavení vyrovnané. I proto se jeho album z roku 1999 jmenuje Prime Directive. Konceptem desky i jeho filozofie je skládat hudbu a žít si po svém. Takto se umí vyhnout negativnímu nastavení mysli. Stejně se k tomu snažím přistupovat i já sám. Pokud jste nastavený tak, jak potřebujete, tak vás jen tak něco nerozhodí. Vaše kreativita a váš ekosystém budou mnohem lépe fungovat. Pokud příliš spoléháte na ostatní, tak to není dobře. Člověk se pak sám sebe ptá, co to vlastně znamená být úspěšný? Peníze nebo počet sledujících na instagramu skutečně nejsou rozhodující. Spíš se musíte ptát, jestli máte kontrolu nad svým osudem. Jedině pak můžete být úspěšní.

Co vám pomáhá udržet vnitřní rovnováhu, například prostřednictvím fyzických aktivit?
Základem je správné nastavení mysli. Když se cítím mizerně, uvědomím si, že v tom nejsem sám – podobné pocity prožívá spousta lidí. V takové chvíli potřebuji začít psát. Cokoliv, co mi běží hlavou. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a najít řešení.

Máte na mysli hudební inspirace, nebo spíše psaní ve smyslu zaznamenávání vděčnosti či emocí?
Nejde o to být přímočaře pozitivní, jako spíš o to dostat na papír všechny negativní emoce. Když je takto vypustím, umožním mozku přenastavit se do vhodnějšího režimu. Pak je mnohem snazší hledat optimální řešení. Pokud se ale člověk ve svých pocitech příliš dlouho přehrabuje, jen těžko najde pozitivitu. Je to podobné jako při skládání hudby – jen díky experimentování a improvizaci se můžu dopracovat k něčemu hmatatelnému a motivujícímu.

Jak objevujete nová alba a zajímavé umělce, včetně začínajících?

Neustále naposlouchávám kvanta hudby, bavím se s aktivními muzikanty a sleduji, o kom se zrovna mluví. Zdrojů mám celou řadu, ale základem je neustrnout. Stejně tak se hodí nedat na první dojem a nemít předsudky. Občas dostanu nějaké demo a všimnu si, že jsem si na něj udělal názor ještě předtím, než jsem si ho vůbec pustil. Tomu se snažím vyhnout.

V posledních letech se vám pro label Edition Records daří získávat čím dál více jmen ze Spojených států. Co za tím je?

Čtěte také

Gretchen Parlato: Rozložit píseň na kousky a zase složit

Kvalita je vždy stěžejní, ale myslím si, že se ta křivka rozběhla díky Chrisu Potterovi, který se nám upsal v roce 2019. Když podepíšete smlouvu s tak významným jménem, tak se postupně přidají i další. Například i tím, že dostáváte diametrálně větší počet nabídek ke spolupráci. I proto jsou dnes s námi Donny McCaslin nebo Gretchen Parlato, a pokud projeví zájem tak významní umělci, tak je těžké jim říct ne. Když se dnes podívám na jména, se kterými spolupracujeme, tak mi to přijde rozumně vyrovnané. Máme silně zastoupenu britskou scénu a v neposlední řadě i severskou.

Máte v tomto ohledu nějaké nesplněné přání?

Jistě, několik jich tu je, ale abych byl upřímný, tak by mě lákalo naše spektrum rozšířit i trochu mimo jazz. Baví mě elektronické prvky v hudbě a umělci/producenti, kteří umí psát i zpívat. Tímto směrem bychom mohli časem expandovat v dalších deseti nebo patnácti letech. Jsme jazzový label, ale samotný název žánru je již téměř bezvýznamný. Prakticky již žádné album nestojí jen na swingových prazákladech žánru. Najdete tam prvky folku, klasiky…prakticky čehokoliv a všichni se někam posouváme.