Uloveno na síti: Jazzová psychohygiena do pohnuté doby

Mostly Other People Do The Killing – Disasters Vol. 1

Na klavírní trio zredukovaní MOPDtK nejsou bez dechaře nijak oslabeni a únorová deska Disasters Vol. 1 není žádná katastrofa. Právě naopak, čiší nápady a díky atypickému využití elektroniky coby doplňku pianového soundu působí zvukově neotřele.

Koncepce alba je poněkud nepříjemně…. věštecká. „Každý den země generuje řadu destruktivních i kreativních akcí, mnohé z nich lidstvo přehlédne. Teprve když tyto události naruší naše životy, říkáme jim katastrofy. Katastrofy obnažují naše hodnoty, ochotu přijímat rizika jako žít v záplavové zóně nebo točit free jazzová alba…“

Robert Glasper – Black Radio III

Novátorský pianista, producent a skladatel pokračuje v linii úspěšných kříženců jazzu s hiphopem, soulem či R&B pod hlavičkou Black Radio. I tentokrát přizval řadu interesantních hostů, mezi kterými figurují Gregory Porter, Esperanza Spalding či raper Q-Tip.

Je libo záchytný bod? Evergreen Everybody Wants To Rule The World (také nepříjemně nadčasově aktuální) z repertoáru popového dua Tears For Fears zná asi každý. Ale ne v osobité Glasperově úpravě.

Simon Phillips – Protocol V

Pokud nemáte náladu na současné fúze, ale hledáte něco povědomého, možná potěší fusion již příjemně starosvětská. Neboli životní jazzrocková láska bubeníka Simona Phillipse (Jeff Beck, Joe Satriani, Who…). Jeho od konce 80. let fungující projekt Protocol, známý i z našich pódií, nabízí hudbu s rychlými unisony, riffy rockově razantní elektrické kytary Alexe Silla, basovými groovy Ernesta Tibbse, analogovými syntezátory Otmara Ruize a vehementním saxofonem Jacoba Scesneyho. Hold jazzrocku 70. let sice můžeme označit za „starobu“, jenže stále odzbrojuje svojí upřímností.

Avishai Cohen – Naked Truth

Izraelský, v USA působící trumpetista a skladatel pojal suitu Naked Truth jako zprávu o „dva roky trvající meditaci“. Jako vyjádření pocitu jakéhosi bezčasí uplynulých covidových let. Kvarteto, ve kterém s ním hrají Yonathan Avishai (piano), Barak Mori (kontrabas) a Ziv Ravitz (bicí nástroje), vede svým koncepčním dílem se skutečně meditativní tichostí a hypnotičností. Rozhodně však nestaví na vodě nekonečných repetic. Tato „meditace“ je velmi informačně a hudebně bohatá.

Čekali jste pod jménem Avishai Cohen úplně jinou osobnost? I ta se brzy ozve. K vydání je připraveno album Cohena – basisty, nazvané Shifting Sands. Tentokrát triové, zcela instrumentální a dle náslechu tradičně nápadité. Stačí počkat do května.

Kit Downes, Petter Eldh, James Maddren - Vermillion

Komorní, lyrickou, klasicizující, uvolněnou desku odpovídající duchu ECM vydalo i trio kolem britského klávesového génia (krom klavíru i chrámových varhan a harmonia, ovšem pro titul Vermillion platí „jen“ klavír) Kita Downese. Úmyslně používám slovo „kolem“ a nikoliv náhodou uvádí titul alba rovnocenně všechny členy seskupení. Downesovi dlouholetí spoluhráči, krajan – bubeník James Maddren a švédský basista Petter Eldh, mají na album zásadní vliv. O autorství skladeb se navíc rovným dílem podělili Eldh a Downes.

Jedinou nepůvodní kompozicí je tu osobitá předělávka Castles Made Of Sand od Jimiho Hendrixe. I ona přirozeně zapadne do baladického rozpoložení albového celku.

Bugge Wesseltoft – Be Am

Dopřejme si ještě jednu meditaci, do třetice. Bugge Wesseltoft sice proslul jako průkopník nu-jazzu a vůbec využití elektroniky v jazzu, ale teprve akustické nahrávky převážně sólového piana, epizodně elektrického piana či kalimby (tentokrát ale žádná elektronika) podle upoutávky k albu „nabízejí přímý pohled do hudebníkovy duše“. Tiché, melodické, písničkově přehledné skladby mají vyjadřovat klid přírody i zklidnění mysli. „Čiré hraní, čiré komponování, kdy hudba svobodně hoří sama za sebe.“

Be Am není čistě sólové album. Tu tam se decentně ozve saxofon hostujícího Håkona Kornstada. Nic ovšem nenaruší konejšivou, rozjímavou, lehce melancholickou náladu hudby.