Uloveno na síti: Začíná zábavná jazzová „výuka“

Nils Petter Molvær – Stitches

Nahrávání alba Stitches bylo pro norského trumpetistu nechtěně dobrodružné. Započalo normální společnou prací s bubeníkem Erlandem Dahlenem, basistou Jo Bergerem a kytaristou Johanem Linstrømem v Ocean Sound Studios na ostrově Giske u norského pobřeží. Jenže když udeřila pandemie, muselo se kvarteto rozprchnout do izolací.

Muzikanti ale nechtěli čekat na nejistou budoucnost, a tak se rozhodli pokračovat v nahrávání na dálku, z vlastních domácích studií. Ne, není to znát, album zní podobně originálně a také kompaktně jako předchozí Molværovy projekty. Nebo, schválně: Vytipujeme s jistotou, kde jsou v nahrávkách nějaké „švy“ mezi studiovou prací společnou a „distanční“?

Robben Ford – Pure

V posledních letech se americký kytarový hrdina soustředil spíše na zpívaná, více či méně bluesrocková alba. Poslední instrumentální titul Tiger Walk vydal v roce 1997. Pure ovšem představuje návrat k instrumentální tvorbě a košatým jazzovým harmoniím. Aniž by Ford zanevřel na bluesové a funkové staré lásky.

„Pure je pravděpodobně nejúplnější prezentací mé osobní hudební vize,“ vyjádřil Ford spokojenost se svojí nejnovější prací. Není místo na falešnou skromnost. Tahle nahrávka se někdejšímu hráči Yellowjackets, Milese Davise či písničkářky Joni Mitchell, a hlavně úspěšnému sólistovi se třemi desítkami profilových alb na kontě, opravdu povedla.

Terrence Blanchard – Absence

Tentokrát nejsou Blanchard a jeho The E-Collective politicky angažovaní a protestující jako na zdařilém projektu Breathless (2015) a navazujícím koncertním albu z roku 2018. Raději oslavují krásu hudby. Trumpetista se totiž rozhodl složit poctu Wayneu Shorterovi. Jak nastudováním maestrových kompozic, tak skladbami vlastními, zkomponovanými ve Shorterově stylu.

„Jsem hrdý, že jsem mohl ‚navštívit‘ hudbu, která formovala moji muzikantskou identitu,“ prohlásil Blanchard. K nahrávání navíc přizval smyčcové kvarteto Turtle Island Quartet, vedené houslistou Davidem Balakrishanem. Spojení skvěle funguje, aranžmá vyznívá vznešeně, elegantně, kompaktně a přirozeně zároveň.

Marc Johnson – Overpass

Alba pro sólový kontrabas nejsou zrovna běžným artiklem. Ostatně pro řadu posluchačů není snadné se do nich proposlouchat. Ovšem nový titul Marka Johnsona (Bill Evans, John Abercrombie, Bill Frisell, Pat Metheny, Stan Getz, John Scofield atd.) je zajímavý nejen pro kolegy-kontrabasisty a ctitele „všeho od ECM“. To díky schopnosti amerického basisty jít zároveň po rytmu i melodii.

Navíc Johnson s chutí kombinuje hru prsty a smyčcem a svůj nástroj občas vrství, což hudbě logicky dodává na plnosti a pestrosti. Jako například v chytlavém autorském kuse Samurai Fly, kde si nad pizzicato basovou linku natočil arco chytlavý motiv.

Sisa Michalidesová – Majster a Margeréta

Geniální román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka už inspiroval na hudební scéně kdekoho včetně Rolling Stones, Patti Smith či skladatelů soudobé „vážné“ hudby Dmitriho Smirnova, Andreje Petrova atd. Slovenská skladatelka, flétnistka a příležitostně zpěvačka Sisa Michalidesová ovšem uchopila předlohu originálně. Podařilo se jí plasticky vykreslit fragmenty děje, atmosféru absurdity, tísně i černého humoru.

V rozsahu albové suity se navíc Sisa rozmáchla ke skutečně plným a pestrým aranžmá, ve kterých využila například smyčcové kvarteto Mucha Quartet. Muzikantské služby jí navíc oplatila taková slovenská muzikantská esa jako kytarista Andrej Šeban či basisté Juraj Griglák a Martin Gašpar.

Martin Tingvall – When Light Returns

Švédský pianista se v době lockdownu, podobně jako řada dalších muzikantů, věnoval komponování a sólovému projektu. Pro Tingvalla ovšem není disciplína sólového klavírního recitálu z nouze ctností. Čistě pianové desky vydává paralelně s diskografií Tingvall Tria. První z nich, En Ny Dag, publikoval už v roce 2012 a When Light Returns je jeho už čtvrtým sólovým počinem.

Klavírní titul When Light Returns přitahuje pozitivní, konejšivou atmosférou, kdy skladatel už viděl světlo na konci kovidového tunelu. Možná potřebujeme přesně takový balzám na duši. A ponechejme stranou úvahy, zda Martinův optimismus není předčasný. Ostatně autor netvrdí, že i „když se vrací světlo“, nemůže se zase setmít. Nejen závěrečná kompozice Flying Carpets, ve které jako kdyby Martin doufal, že ho pohádkový létající koberec odnese do nějakého lepšího světa, tají pěknou porci melancholie. Ale i stmívání se přece dá zvládnout, zvláště s pomocí dobré muziky.