The Bad Plus: „Jazzoví pankáči“ dospívají
Američtí The Bad Plus zažívají největší změny v sestavě v jejich dosavadní historii. V aktuálním Jazz Profilu jsme zmapovali jejich více než dvacetiletou kariéru.
Začněme u toho, čím se proslavili v první řadě a to „interpretacemi“. Použil jsem tento termín, protože „cover“ není v kapelním slovníku zrovna moc oblíbené slovo.
„Cover není ideální popis toho, co děláme. Jistě, toto slovo používáme skoro všichni, ale ve své podstatě to naznačuje, že se skupina hráčů snaží napodobit originál. My se ale snažíme pojmout skladbu po svém. Zároveň se nesnažíme vzít skladbu od Nirvany nebo Rush a narvat to do jazzové škatulky. Když na něčem začneme pracovat, děláme to podle sebe,“ říká basista Reid Anderson, kterého doplňuje klavírista Ethan Iverson:
„Ať už skládáme vlastní věc nebo nějakou interpretaci, improvizace v tom hraje určitou roli, ale čím dál méně. Stále precizněji totiž formulujeme své záměry. Trio Keitha Jarretta, kde působili Gary Peacock a Jack DeJohnette, dělalo pouze předělávky, a to bez jakýchkoliv aranží. Byl to vysloveně kapelní fetiš, aby improvizovali, jak moc to jen šlo. Nezkoušeli, nemluvili o ničem. Prostě začali hrát. To je naprostý opak v porovnání s The Bad Plus. Máme na skladbu určitý názor a ten dolaďujeme společně. Jsme téměř rockové trio.“
Raketový start
The Bad Plus zažili už v rané fázi své kariéry velký zájem vydavatelství a médií, se kterým se dlouho vyrovnávali. „V newyorském klubu Village Vanguard nás viděl Yves Beauvais, zástupce vydavatelství Columbia Records. Druhý den nám nabídl smlouvu a v roce 2003 jsme u nich vydali album These Are the Vistas,“ vzpomíná Iverson a dodává:
„Nikdy jsem nečekal, že bych mohl dosáhnout nějaké kariéry v hudební branži. V mládí jsem si myslel, že zůstanu někde na okraji zájmu, protože tak dopadla i řada mých jazzových hrdinů. Takže získat takový mediální prostor mě opravdu šokovalo. Řadu let jsem si na to nemohl zvyknout. Psali o nás prakticky všude a v jazzovém světě jsme byli doslova senzací. Byl to obrovský šok a dodnes tomu nevěřím.“
Znovuzrození
Jak je slibováno v závěru záznamu tohoto pořadu, tak se z časových důvodů více zaměříme na nejnovější desku právě tady. Mírně matoucí je z pohledu znalců kapely už výběr názvu. Eponymní označení totiž nese už jejich debut z roku 2001, který se však také občas označuje jako Motel.
„Je to primárně znovuzrození a svým způsobem náš další „debut“. V žádném případě však nechci zavrhovat naši historii, na kterou jsem extrémně hrdý. Nicméně nyní jsme si nastavili nové parametry pro náš další vývoj,“ říká basista Reid Anderson, kterého s dalším zakladatelem bubeníkem Davidem Kingem doplnili v sestavě saxofonista Chris Speed, a především kytarista Ben Monder, který se mimo jiné podílel na albu Blackstar Davida Bowieho.
Čtěte také
„Jsou to v první řadě špičkoví muzikanti. Stejně tak instrumentalisté, kteří mají svůj vlastní zvuk. Zároveň naši přátelé. Všechny tyhle faktory hrály roli, ale přece jen ta osobní rovina byla asi nejdůležitější,“ upřesňuje Anderson výběr členů.
O tom, v jakém stavu je aktuální kapelní chemie se můžete přesvědčit sami 9. listopadu v pražském Jazz Docku. „Ten prostor mě děsně baví a jasně si ho i v tuto chvíli vybavuju. Jsem moc rád, že jsme měli možnost si město projít před i po posledním koncertu. Praha je nádherná a zcela upřímně se cítím moc dobře, když tam jsem. Má krásnou duši,“ vzpomíná Anderson.
Související
-
Podzim v Jazz Docku ve znamení jazzových špiček
Po složitých covidových dobách chystá pražský klub Jazz Dock skutečně nabitý ročník svého nejprestižnějšího festivalu, který vzniká ve spolupráci s Prahou 5.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.