Drifter - Flow
Zatím málo známé jméno kapely skrývá renomované osobnosti evropské jazzové scény. Název Drifter, nevypichující jediného hráče a symbolizující semknutí i pohyb ve společném proudu, si totiž zvolil někdejší Alexi Tuomarila Quartet. Sofistikovaná, velebná hudební meditace alba Flow potvrzuje, že se čtveřice dostala na novou úroveň komunikace.
Propracované melodie, převažující střední a volná tempa a uvolněná hra. Nebo, pokud bychom chtěli být poetičtí, šerosvit, rozložené akordy klavíru bloumající mlžným podzimem, saxofonová sóla lehká a pestrá jako padající listí. Tak bychom mohli zjednodušeně popsat desku Flow v Bruselu usazeného seskupení Drifter.
„Hudba teď pro nás znamená mnohem víc. Před deseti lety jsme prostě hráli kusy, které jsme měli rádi. Nyní muzika vychází přímo z našeho nitra a nějakým způsobem shrnuje pocity poslední dekády. Zrušení nahrávacího kontraktu (kapela se nepohodla s velkou firmou Warner Music, pozn. aut.), vývoj našeho přátelství a mnohem větší smysl pro účelnost, který jsme získali do života. Je to pro nás velmi vzrušující,“ vysvětluje finský pianista Alexi Tuomarila pocit přerodu v kapele.
Mohlo by se zdát, že změna názvu nestojí za problémy s novou propagací, vždyť Tuomarilovo jméno patří k zavedeným. Album Voices Of Pohjola pod hlavičkou Alexi Tuomarila Quartet patřilo v roce 2001 k významným nadnárodním jazzovým průlomům. Velký ohlas zaznamenalo i Tuomarilovo trio s titulem Seven Hills (2013), vydaným na stejném britském labelu Edition Records jako aktuální deska Drifter. O to větší sympatie budí rozhodnutí zvolit „demokratickou“ hlavičku. Navíc „spravedlivé“ přelévání motivů a dominantních hráčských úloh opravdu demonstruje výsledek rovnoprávné práce.
Drifter přitom zachovávají postupně vybudovanou výjimečnost soundu, ve kterém působí zásadně nejen ono snivé, s klasikou koketující piano, ale i charakteristicky hladivý saxofon: „Převládající úžasná jemnost hry Nicolase Kummerta dokonale slouží hudbě,“ napsal o belgickém hráči s upřímným obdivem samotný Brad Mehldau. Slova o křehké pocitovosti ovšem zrovna tak dobře platí pro rytmiku.
V rámci akustického jazzového kvartetu působí osobitě také zapojení hlasivek protagonistů. Lighthouse s obrazným textem o hledání naděje je písní v pravém smyslu slova. Do zpěvu se muzikanti pokládají i ve velebném nápěvu Nothing Ever Lasts, hlasy jako „orientalizující“ koloraturu využívají v Breathing Out My Soul.
Z rozjímavých motivů výrazněji vybočuje jediná převzatá skladba, instrumentální verze hitu King Of Pain z repertoáru rockových The Police. Stingova, Alexim přearanžovaná kompozice je co do tempa svižnější a co do vedení melodie konkrétnější, přímočařejší. Dojem z alba ovšem neruší, to spíše příjemně oživuje. Líbivost si tu nepřekáží s experimentálnějším přístupem.
Ono je vůbec snadné nechat se přirozeně „driftující“ bruselskou čtveřicí unést a krásné zatoulat se (slangový výraz drifter označuje také tuláka) mezi tóny. Příjemný poslech.
Drifter - Flow Alexi Tuomarila - pianoNicolas Kummert - saxofon, zpěvAxel Gilain – kontrabas, zpěvTeun Verbruggen - bicí nástroje
Label: Edition Records, 2015
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
