Globální jazz podle Nguyena Le
Francouzský kytarista Nguyen Le, čerstvý šedesátník, který se narodil v Paříži vietnamským rodičům a začínal v patnácti u bicích, si už stačil vyzkoušet plejádu různých hudebních stylů, ale nejbližší vztah má hlavně k world music a jazzu, i když na festivalech bez rozpaků sáhne po zápůjčkách od Jimiho Hendrixe nebo Pink Floyd.
K nové podobě fúze se propracoval na novém albu Streams. To má mezinárodní či spíše kosmopolitní obsazení, jež dále tvoří francouzský vibrafonista Illya Amar, kanadský kontrabasista Chris Jennings, žijící už delší čas v Paříži, a newyorský bubeník John Hadfield, který hraje rovněž na různé tradiční perkuse. Všichni tři mají bohaté zkušenosti s world music z různých koutů světa, což hudební jazyk kvarteta nepřeslechnutelně obohacuje.
Pod devíti skladbami je Nguyen Le podepsaný jako autor i producent. Na jazzové platformě se zde často potkávají ohlasy tradiční hudby z Asie, Afriky i obou Amerik, v křehké Subtle Body s melodickým sólem Jenningsova kontrabasu zase impresionisty Clauda Debussyho, u něhož Nguyen mimo jiné obdivuje invenci, s níž dokázal do své tvorby zapracovávat folklór, ale poměrně často také rocku.
Tyto vlivy jsou patrné nejvíce ve skladbách The Single Orange a zvláště Swing a Ming, kde si Nguyenova tvrdá kytara nezadá s Vernonem Reidem ve zlaté éře Living Colour. Exotiku z pohledu od Seiny nezapře Mazurka, v níž se polský lidový tanec potkává s karibskými polyrytmy, jež z původního tříčtvrťového aktu vytvářejí tak trochu rébus.
World music ve středoevropském slova smyslu představují transformované rytmické vzorce z Indie, frázování z Vietnamu, ale i hudební kolorit Magrebu, regionu, v němž se mísí prvky severozápadní části černého kontinentu a Středního východu, kam geograficky okrajově odkazuje i název skladby Sawira, pojmenované podle marockého přístavu. Atmosféra alba je však přes to všechno jazzovější než u předchozích Nguyenových projektů, byť ústí do tichého, takřka ambientního finále, jehož zvukové kontury ještě změkčuje elektronika.
Nguyen Le do své kytarové hry integroval nejrůznější vlivy, ale oblibou dlouhých rovných nezkreslených tónů nezapře srdeční inspiraci u Billa Frisella. V instrumentáři čtveřice má zvláštní postavení vibrafon, který v kategorii bicích nástrojů patří stejně jako vietnamský xylofon t'rung mezi úderové idiofony. V reminiscencích na tradiční hudbu jihovýchodní Asie je nezastupitelný a posiluje vlastně navíc elasticky hrající rytmiku.
Protipól členité jazzové fúze představuje graficky čistý obal, postavený na artefaktu newyorského výtvarníka Philipa Taaffeho, jehož ovlivnil fauvismus Henriho Matisse i pozdní syntetický kubismus, který se už blížil abstrakci.
Nguyên Lê Quartet – Streams
Nguyên Lê – elektrická kytara, elektronika
Illya Amar – vibrafon
Chris Jennings – kontrabas
John Hadfield – bicí, perkuse
Label: ACT Music, 2019
Související
-
Český rozhlas Jazz ocenil nejlepší jazzové desky roku, boduje Růžička a Barová
V anketě zvítězily novinky zpěvačky a cellistky Doroty Barové a saxofonisty Karla Růžičky. Jazzových alb však loni vyšlo méně, než v předešlých letech. Stáhněte si katalog!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
