Erik Truffaz – Doni Doni
Švýcarský trumpetista a skladatel Erik Truffaz má na kontě téměř dvě desítky alb a s různými svými projekty v posledních dvaceti letech objel snad všechna významná evropská pódia. Pohled do jeho nabitého itineráře na letošní rok dává tušit, že značka Truffaz se stále těší velkému zájmu posluchačů.
To je na jednu stranu velmi sympatický status, který nicméně pro umělce Truffazova kalibru představuje i výzvu překvapit četné řady svých stálých fanoušků novým, zajímavým materiálem. Tím může být i novinka Doni Doni, kterou jsme zvolili Albem týdne.
Ve své době se Truffaz profiloval jako hudebník propojující jazz s elektronickou taneční hudbou – připomeňme jeho velmi úspěšné album The Dawn z roku 1998. Po přelomu milénia začal více koketovat se severoafrickými vlivy (Saloua z roku 2005), aby se pak v roce 2007 na kritikou spíše odmítané desce Archangelsk vyznal z náklonnosti k písním více méně popového střihu.
V dalších letech se kromě jiných projektů (například spolupráce s mexickým producentem Murcofem či zpěvákem Slyem Johnsonem) dvakrát vrátil ke své původní formaci, tedy kvartetu s Marcellem Giulianim (baskytara), Marcem Erbettou (bicí) a Benoîtem Corbozem (klávesové nástroje), který nahradil Patricka Mullera. No a právě na tyto dva návraty v podobě desek In Between (2010) a El Tiempo de la Revolución (2012) nové album Doni Doni navazuje.
Doni Doni v jazyce afrického státu Mali znamená něco jako „krok za krokem“. Zdá se, že přesně tak se od roku 2012 vyvíjely zvuk a souhra Truffazova kvarteta. Stále je to ten elegantní, vzdušný sound v klidnějších skladbách (Szerelem) se schopností přejít přes groovový zvuk à la Motown (Pacheco) až k rockovému nářezu (Fat City).
Také interakce mezi jednotlivými muzikanty je stále velmi čilá a tvůrčí – v tomto ohledu asi opět vyčnívá kompozice Fat City, která se zdá být jakýmsi highlightem celé desky. Kapela působí velmi homogenně, čemuž možná přispívá i fakt, že – jak se píše v bookletu desky – jednotlivé skladby jsou kolektivním dílem všech jejích členů.
Doni Doni oproti předchozím deskám Truffazova kvarteta nabízí následující dvě podstatné změny. Tou první je bubeník Arthur Hnatek, který se s kapelou už nějakou dobu sžívá (pamatovat jej mohou třeba návštěvníci Truffazova vystoupení v Paláci Akropolis v listopadu minulého roku), avšak Doni Doni je jeho premiérou v diskografii formace Erik Truffaz Quartet.
Teprve pětadvacetiletý Švýcar, jenž už několik let sbírá úspěchy na newyorské jazzové scéně mj. po boku Tigrana Hamasyana či Dana Tepfera, přišel v porovnání se svým předchůdcem Marcem Erbettou nejen s poněkud širším rytmickým rejstříkem (v jeho hře se mísí typické jazzové figury s afrokubánskými rytmy a údernými popovými groovy), ale i se schopností dotvářet zvuk kapely pomocí elektroniky, což jistě skýtá velký potenciál pro živá vystoupení.
Druhou velkou změnou je již z názvu alba odhadnutelná západoafrická „příchuť“. Jak už bylo řečeno, u Truffaze jsme zvyklí na občasné kontakty s hudbou severní Afriky či Indie (album Benares), ale na západoafrické inspirace dosud v takovém měřítku nedošlo.
Zvuk desky významně formuje malijská zpěvačka Rokia Traoré, která hostuje hned na čtyřech z devíti skladeb. Traoré není žádným novým objevem na hudební scéně, v posledních letech si tato držitelka ceny Victoires de la Musique i díky účastem na prestižních festivalech New Crowned Hope či Glastonbury vysloužila velkou pozornost.
Už v úvodní Comptine naznačí svůj potenciál meditativním duetem s Truffazovou trubkou. V kompozici Djiki'n se k nim pak připojí i rytmická sekce. V houpavém beatu Arthura Hnateka se Rokia Traoré evidentně cítí jako doma. Vrcholem je pak zřejmě skladba Seydou s výrazným doprovodem Marcella Giulianiho (tentokráte ovšem ne na baskytaru, nýbrž na banjo).
Vedle Traoré se na Doni Doni objevuje i rapper rovněž malijského původu Oxmo Puccino, jehož „featuring“ v kompozici Complément du Verbe však zajímavý západoafrický nádech nijak nerozvine a posluchači spíše navodí vzpomínky na Truffazovo album Bending New Corners a rappera Nya. Trochu matoucí bylo, že právě song Complément du Verbe, dosti svérázný v kontextu celého alba, vyšel ještě před oficiálním releasem Doni Doni coby singl upoutávající na chystanou desku.
Právě v této neucelenosti tkví asi jediný zádrhel alba Doni Doni, které může působit, jakoby se do něj Erik Truffaz snažil vměstnat příliš ne zcela příbuzných konceptů naráz. Přitom jak ryze kvartetové tracky (hlavně díky čerstvé energii bubeníka Hnateka), či skladby, na nichž hostuje Rokia Traoré, nabízejí polohy, které by jistě stálo za to rozpracovat na samostatných deskách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
