Get The Blessing: Punk-jazz ze svérázného Bristolu

Get the Blessing

Český rozhlas Jazz přiveze do Prahy v premiéře britskou jazz-rockovou kapelu Get The Blessing. Dva ze členů originálního bristolského uskupení hráli s triphopovými Portishead, jeden z nich také s Radiohead. Ale stejně tak nedají dopustit na free jazz a Ornetta Colemana. Kapela zahraje 21. listopadu na ČRo Jazz Festu v klubu Jazz Dock, na naše otázky odpovídali tři její členové – Pete Judge (trubka), Jim Barr (basa) a Clive Deamer (bicí).

Vaše skupina Get The Blessing vznikla před devatenácti lety v Bristolu. Už předtím však Jim a Clive tvořili rytmickou sekci triphopové skupiny Portishead, která zazářila už v polovině 90. let. Jak byla vaše hudba ovlivněna právě bristolskou scénou konce století?

Pete: Bristolská scéna se za těch téměř dvacet let, co spolu hrajeme, vyvíjela. Prožila vzestupy i pády, rozlévala se jako řeka do různých proudů a směrů, z nichž některé stavěly na velkých jménech z 90. let a jiné přinášely úplně nečekané a nezařaditelné zvraty. A podobně bychom mohli popsat i svou vlastní hudební cestu. Když tento náš dlouholetý projekt začal, měl jsem ke svým zkušenějším spoluhráčům velký respekt, který svým způsobem přetrvává. Ale zároveň jsem se naučil k nim chovat naprosto nenuceně. Celé ty roky považuji za dlouhodobou a stále trvající hudební školu.

Jakým způsobem se Jimovy a Cliveovy zkušenosti z triphopové scény promítly do vašeho způsobu komponování?

Jim: To nejdůležitější, co nás z té doby poznamenalo, bylo, že jsme se snažili co nejvíce vzdálit od pevných metronomických struktur té hudby a tvořit něco velmi organického a lidského. Žádné samply, žádné stopy metronomu. Chtěli jsme hrát naprosto svobodně, co jsme chtěli a kdy jsme chtěli, a usilovně na tom pracovat. Jinak si nemyslím, že bychom při tvorbě jako kapela byli poznamenáni jakýmkoli hudebním stylem. Když improvizujeme, je to směs čtyř různých světů, které jsou ovlivněny hudebním backgroundem každého z nás.

Clive: Já s Jimem jsme sice v některých momentech své dráhy hráli věci, které mohly připomínat triphop. Ale vedle toho jsem například pokračoval v hraní stylů jungle a drum&bass, s nimiž jsem začal už v kapele Reprazent Roniho Size.

Jaká je tedy role improvizace při vaší tvorbě?

Clive: Ta je velmi důležitá. Některé skladby na našich albech jsou kompletně improvizované, což například právě v triphopu vůbec není obvyklé.

Jim: Úplně na začátku jsme hráli především skladby Ornetta Colemana. Jeho skladby mají velmi silné melodie, ale současně z nich cítíte výrazný vliv improvizace. My jsme se vždy snažili hledat takové způsoby skládání, abychom se cítili volně – nikoli ve smyslu free jazzu, ale v tom smyslu, že se všichni čtyři hráči vyjadřují svobodně, ale současně hrají spolu. Nikdo z nás není sólista, kterého by ti ostatní doprovázeli. Nikdy také nehrajeme stejně, pokaždé jsou v našich skladbách určité improvizované odlišnosti, které závisejí především na tom, co jsme měli k večeři (smích).

Get the Blessing

Na inspiraci ranými pracemi Ornetta Colemana se odvoláváte i na svém webu. Dá se vůbec tato hudba přeložit do jazyka počátku 21. století?

Pete: I v roce 2018 působí Ornettovy rané nahrávky tak svěže jako máloco jiného. Poslechněte si energii a ducha té hudby a způsob, jakým všichni čtyři členové kvarteta naprosto rovnocenně přebírají zodpovědnost za rytmus, melodii i harmonii… A to už vůbec nemluvím o tom, jak dokážou pracovat s prostorem nebo o radostné strohosti samotných skladeb. To se nedá slovy vyjádřit.

Čtěte takéČRo Jazz Fest přiveze pianovou špičku Shaie Maestra i britský punk-jazz

V kapele máte dva melodické nástroje, saxofon a trubku, ale spolupracujete občas také s hráči na housle, violu nebo violoncello. Podle čeho se rozhodnete, že se do dané skladby hodí právě smyčce?

Jim: Musím vás opravit, v kapele máme čtyři melodické nástroje, protože na melodiích se podílíme všichni čtyři. Naše hudba je postavená na proplétání čtyř melodických linek. A ke spolupráci si zveme lidi, které známe osobně a jejichž hudbu také známe. Vůbec pak nezáleží na tom, na jaké hrají nástroje. V okamžiku, kdy takový hráč pochopí, jak naše hudba skutečně funguje, není problém jej zapojit do hry.

Clive: Ale dokud s těmito lidmi nezačneme společně improvizovat, nikdy nevíme, jak to bude dohromady znít. Je pro nás však logičtější oslovit své známé, protože u nich předpokládáme, že budou mít k naší hudbě co říci.

Get the Blessing

Do Prahy přijedete se svým novým albem Bristopia. Považujete je za koncepční dílo, za příběh o současném Bristolu? Co se snažíte svým albem vyprávět?

Pete: Je to mlhavá a rozostřená reflexe práce a života ve svérázném městě, z nějž sice nikdo z nás nepochází, ale které nás všechny velmi ovlivnilo. Představte si, že projíždíte třesoucím se vagónkem jednokolejky ulicemi města, za ostrého slunce, za bouře nebo za noci. Někdy jedete stejným směrem jako všichni ostatní a jindy se ocitáte v protisměru, s rukama přitisknutýma na očích. To je příběh, který album vypráví.

Čtěte takéUloveno na síti speciál: 6 londýnských jazzových objevů, které byste měli slyšet

A budete v Praze hrát především skladby z aktuálního alba?

Clive: Zahrajeme výběr skladeb z Bristopie, ale jinak je to otevřené. Možná nás zážitky z cesty budou inspirovat k tomu, abychom zahráli některé konkrétní starší skladby.

Příští rok budete slavit dvacáté výročí od vzniku. Co považujete za svůj největší úspěch? A máte nějaké nesplněné sny?

Jim: Myslím, že naším největším úspěchem je, že i po dvaceti letech stále fungujeme jako kapela. Podařilo se nám být po celou tu dobu pravdiví sami k sobě a to je myslím slyšet i z hudby, kterou hrajeme.

Pete: To jsi řekl krásně, Jime. Já stále žasnu z toho, jak úchvatné je hrát tuto hudbu s těmito lidmi. Opravdu pořád! A nesplněné sny? Já jsem například snil o tom, že si jednou zahraju v České republice, protože můj přítel z dětství žije třicet let poblíž Brna. Takže teď se mi další sen splní. Rád bych také hrál naši hudbu v Japonsku, na Islandu a v Jižní Americe. A chtěl bych spolupracovat s Björk. Už se ostatně přihodily podivnější věci…