Hugh Coltman – Who’s Happy?

21. březen 2018
Hugh Coltman

Hugh Coltman, držitel prestižní francouzské jazzové ceny Victoires du Jazz za rok 2017 jako zpěvák roku, není Francouz a vlastně ani jazzman. Do Paříže přesídlil z rodné Anglie a k jazzu se dostal tak trochu náhodou. A i na svém novém albu, inspirovaném zvukem tradičního neworleanského jazzu, více než po očku pokukuje po svém oblíbeném blues.

Elektrifikované blues hrával Coltman ještě na britských ostrovech se skupinou Hoax, později psal autorské písně na pomezí folku a popu a až v roce svých čtyřicátých narozenin (2012) začal jako záskok za zpěvačku spolupracovat s jazzovým pianistou Erikem Legninim.

Z původně domluveného jednoho koncertu však byla nakonec účast na dvou Legniniho albech (Sing Twice! a Waxx Up) a nakonec velmi úspěšná sólová deska Shadows s písněmi Nata Kinga Colea, natočená dříve, než se s podobnou poctou přihlásil slavnější a o rok starší Američan Gregory Porter.

Právě za poctu Coleovi získal Coltman zmíněnou francouzskou obdobu Grammy, ale vedle jazzu dál rozvíjel i svou bluesovou kariéru: se svou obnovenou kapelou Hoax mezitím natočil album Recession Blues, poctu dalšímu hudebnímu „králi“, B. B. Kingovi.

Coltmanova novinka sice do kategorie poct a tributů také zapadá, ale spíše nepřímo. Zpěvák na ni totiž zařadil svůj autorský materiál, a to často materiál velmi osobní. Vždyť v písni All Sleeps Away se vyrovnává s Alzheimerovou chorobou svého otce, zatímco křehkou Little Big Man věnoval svému synkovi.

Ovšem i když album obsahuje intimně laděné a co do aranží velmi klidné momenty, je současně oslavou nejranější fáze jazzové hudby, neworleanských brass bandů a písní, v nichž tuba tvrdila muziku. A protože Coltman současně zůstává písničkářem i bluesmanem, má výsledný tvar svou pestrostí poměrně blízko ke stylu, který známe například od výborné newyorské skupiny Hazmat Modine.

Hugh Coltman

Hugh Coltman ducha New Orleans nenapodobuje z dálky. Snažil se mu přiblížit tím, že přímo do kolébky jazzu odjel svou desku natočit. Jako producenta si do studia přizval v Americe usazeného francouzského kytaristu Freddyho Koellu, který spolupracoval mimo jiné s Bobem Dylanem nebo k. d. lang.

Vedle studiových hráčů z Lousiany se po Coltmanově  boku střídaly další osobnost včetně kanadské zpěvačky s haitskými kořeny Mélissy Laveaux, která s ním nazpívala duet Hand Me Down. Ženské vokály přidávají na energii i soulově zabarvené písni It’s Your Voodoo Working, která tak tvoří kontrast k vypravěčské poloze některých folkovějších písní.

Autor k albu zřejmě přistupoval tak, že se pokusil spojit a vyvážit všechny své oblíbené hudební styly. Ovšem právě hledání jednotícího výrazu a balancování mezi tradičním jazzem, blues, soulem, folkem a popem je zároveň i tím, co mu může v uších některých posluchačů uškodit.

Hugh Coltman

Na rozdíl například od výše zmíněného Gregoryho Portera nemá Coltman tak výrazný a charakteristický hlas, který by propojil nespojitelné. Album tak spíše než kompaktní celek tvoří jednotlivé písně, které jsou zároveň přehlídkou jednotlivých proudů či kořenů, z nichž vyrůstá současná populární hudba.

Výhodou je, že Coltman za pětadvacet let aktivní kariéry většinu těchto stylů vyzkoušel a předvedl na velmi dobré úrovni. Zní tedy jako sólový vypravěč i jako člen větší kapely důvěryhodně.

Hugh Coltman – Who’s Happy?

Hugh Coltman – zpěv

Freddy Koella – produkce, kytara, mandolína, housle

Raphael Chassin – bicí, perkuse

David Torkanowski – klavír, Hammond

Matt Perrine – suzafon, basa

Ray Moore – klarinet, saxofon

David Boswell – trubka

Rick Tolsen – pozoun

Frédéric Couderc – klarinet

Gael Rakotondrabé – klavír

James Singleton, Sylvain Romano – basa

Caroline Fontainieu – perkuse

Mélissa Laveaux – zpěv

Sweetie Carter, Yadonna West, Krystle Warren – vokály

Label: OKeH, 2018

www.hughcoltman.com

Spustit audio
  • Jazz
  • Recenze
  • jazz
  • recenze
  • album týdne
  • Hugh Coltman
  • Who’s Happy?
  • New Orleans