Jak se dělá Jazz Goes to Town: Společnost potřebuje experiment, aby se posunula dál

Jazz Goes To Town (JGTT) letos proběhne v Hradci Králové od 10. do 14. října, opět v různých částech města. Současný program má na starosti saxofonista Michal Wróblewski, jeho propagaci pak akordeonista Vojtěch Drnek. Dramaturg i PR se rozpovídali o směřování akce, ale na závěr prozradí i vlastní muzikantské plány.

„Vlny radosti“, potažmo „pohyb a emoce vyvolené hudbou“, to je příjemně chytlavá koncepce festivalu JGTT 2023. Radosti je v neveselých dobách zapotřebí. Jak jste na ni přišli, koho napadla?

Michal: S tématem jsem přišel já, jelikož mám motto a anotace na starosti, ale celou dobu jsem to konzultoval s Vojtou. Myslím, že s tím dost souvisí moje stáž v Kalifornii, kde jsem vlastně ty anotace vymýšlel. Tamní pobyt mne dostal do pozitivna, které se snažím udržet si i tady. Je pravdou, že není v těchto dobách potřeba přidávat na neveselosti nebo v rámci tohoto formátu zabrušovat do nějakých přehnaně intelektuálních asociací. Náš festival je svátek, kde si mají lidé odpočinout od starostí a bavit se hudbou, která, ačkoliv třeba není přímočaře zábavná ve smyslu mainstreamové kultury, vyvolává spoustu emocí a může příjemně zasáhnout kohokoliv.

Reflektujeme problémy dnešní doby a asi také problémy jazzu v dnešní době.

Vojta: Myslím, že není špatné si jednou za čas připomenout, že hudba, i ta vyžadující plnou posluchačskou pozornost, existuje na světě také proto, aby pozvedla ducha a šířila radost. Názvy letošních večerů jsou Frekvence štěstí, Melodie lehkosti, Rytmus naděje, Rezonance dobra a Vlny radosti. Vlny radosti jsou také hříčkou odkazující na album Plastic Wave (Odin Records, 2021), které na sobotním koncertě představí Trondheim Jazz Orchestra.

Michal Wróblewski na zkoušce Concept Art Orchestra|foto:Jan Mazura

Jak moc jste „radostné“ koncepci podřizovali dramaturgii festivalu? Omezili jste druhé zásadní poselství jazzu od jeho začátků, to sociálně kritické, aktuální, společenské?

Michal: Myslím, že aktuální kontext vyjadřuje právě linie pohybu. Svět se proměňuje, hudba se vyvíjí a my se to snažíme v rámci dramaturgie reflektovat. Aktuálnost a „novost“ jsou pro nás při procesu vybírání umělců a těles jedněmi z nejdůležitějších kritérií. Co se týče sociálně kritické stránky, myslím si, že hudba sama žádné takovéto významy a poselství nést nemůže, to, o čem mluvíš, je podle mne v případě jazzu spíš minulostí (nesouhlasím, slyš Terence Blanchard, Shabaka Hutchings a spousta dalších rozhněvaných jazzmenů, pozn. aut.) a otázkou kontextu. My děláme jazzový festival ve střední Evropě a v roce 2023, což je obojí podle mě docela problematické a snažíme se s tímto vypořádat co nejlépe jak umělecky, tak eticky. Reflektujeme v rámci programu určité problémy dnešní doby a asi také problémy jazzu v dnešní době. Zásadně na to neupozorňujeme, ale věříme, že pozorný posluchač si toho všimne.

Vojta: Proces vytváření dramaturgie není tak docela podřízen koncepci, která je popsána v anotaci. Festivalovými hesly se snažíme navrhnout divákům způsob, jak k hudbě festivalových koncertů přistupovat, jak si jednotlivé hudební zážitky zařadit.

Jak těžké bylo dostat do Česka Trondheim Jazz Orchestra, který musí mít dost nabitý program? Jak dlouho dopředu se koncert domlouval?

Michal: TJO jsme se překvapivě domluvili asi rok dopředu, což je případ většiny účinkujících. Mám z toho obrovskou radost. Oni mají různý program, který občas je a občas není k dispozici a zároveň jsou schopni lehce proměnlivých sestav, díky obrovské zásobě skvělých hudebníků, což je u takhle velkého tělesa myslím nutnost.

Bylo přísně dodrženým záměrem i to, aby všichni zahraniční interpreti, tedy na úrovni kapel (jednotliví muzikanti už tu vystoupili, např. Szymon Mika), hráli v české premiéře?

Michal: Takto přísně nastavené to nemáme, snažíme se ale, aby, českých premiér byla většina. Zásadnější je pro nás zprostředkovat premiéry jednotlivých těles. V rámci kterých se občas objeví hudebníci, kteří u nás byli, což je vlastně fajn.

Vojta: Považuji to za úspěch dramaturgie, že se nám daří držet standard českých premiér, a to i u projektů, které jsou v jiných zemích zavedené a úspěšné. Např. Speak Low je trio, které si získalo kritické uznání v těch největších jazzových plátcích (Downbeat, Jazzwise, Jazzthetik) a odehrálo více než 100 koncertů na největších evropských festivalech včetně North Sea Jazz Festivalu. O Trondheim Jazz Orchestra snad není ani třeba hovořit.

Na které koncerty se sami nejvíc těšíte?

Michal: Těším se na TJO, jelikož je to opravdu velká událost, slyšel jsem je několikrát hrát v Norsku a pokaždé to byl ohromný zážitek. Dále si myslím, že sólo koncert Kaji Draksler bude mimořádný, Luke Stewart Trio reprezentuje silné jazzové kořeny způsobem, který je mi dost blízký. Speak Low bude určitě velmi intimním a silným zážitkem. Stejně tak u nás neznámá, ale skvělá kapela Hirsute z Francie.

Vojta: Co se týče koncertního vkusu, na tom se většinou s Michalem shodneme. Rád bych dodal, že letos bude opravdu stát za to vidět více koncertů po sobě, ideálně celou dramaturgii, tak jak je připravena. Úterý začít příjemným moderním jazzem a vokálními harmoniemi, středeční odpoledne strávit s tradičním bebopem a pokračovat na éterický dvojkoncert francouzského Hirsute a mimořádného tria Speak Low, které přinese otevřenější a kreativnější hudební pojetí jazzových i nejazzových populárních písní. Ve čtvrtek si šetřit síly na improvizacemi nabitý dvojkoncert Czajka & Puchacz + Luke Stewart Silt Trio, snad nejprogresivnější koncert, který letošní ročník nabídne, v neotřelém prostoru Městské knihovny. V pátek prožít maraton od komorního dua české klavírní legendy Emila Viklického a basklarinetisty Pavla Hrubého v sugestivním prostoru PETROF gallery, přes koncert velkých těles i velkých hudebních témat v kině Bio Central až po perfektní pohodové country na afterparty v atmosférickém podzemí klubu Čp. 4. Sobotní odpoledne začne poslechovou vzpomínkou na hudebního publicistu a dlouholetého reportéra festivalu, Petra Slabého, v rozjímavé náladě bude pokračovat intimním varhanním recitálem Kaji Draksler v kostele kněze Ambrože, což posluchače připraví na velkolepé završení festivalu s rezidenčním projektem a Trondheim Jazz Orchestra.

JGTT se staráte o progresivní, experimentující a sympaticky nepodbízivou dramaturgii od roku 2020...

Michal: Myslím, že JGTT měl velmi progresivní dramaturgii již předtím za Zdeňka Závodného i za Martina Brunnera, který hned první rok přivezl Art Ensemble Of Chicago a plno dalších experimentálních těles. Pro mě je to přirozené. Říkal jsi, že jazz by měl být aktuální a já chci dělat festival, který reprezentuje současnost. Experiment beru jako něco, co je hrozně důležité a co společnost vždy potřebovala k tomu, aby se posunula někam dál. Beru ho jako hledání, které je vždy pozitivní, nevnímám ho jako něco, co nese konkrétní estetickou podobu a ta musí být nutně pro lidi těžce stravitelná. Mám zodpovědnost za to vytvořit program, který může přinést něco nového a zprostředkovat lidem zážitky, ke kterým by se jinak třeba nedostali.

V našem programu ale máme pokaždé i umělce, kteří se neskrytě odkazují k jazzové historii, což mi přijde naprosto v pořádku a jejich zařazení do programu rozhodně není žádným kompromisem, jak si občas někdo myslí. Jazz byl z velké části své historie experimentální hudbou, prostřednictvím které lidé hledali, objevovali, hudbou, která dává mimořádný prostor osobní expresi a experimentu. Myslím, že by se na to nemělo zapomínat.

Jak jste odolali pokušení, tedy pokud bylo, zahrát si na festivalu sami?

Michal: Já nemám problém s tím, aby na festivalu vystoupil Vojta, a myslím si, že k tomu jednou dojde. Úplně upřímně, já na něm hrát nebudu ze dvou důvodů. Zaprvé mi to přijde, vzhledem k tomu, že jsem dramaturgem, jako střet zájmů a za druhé, na každém koncertě jsem jak porcelánová figurka a trnu, aby koncert dopadl co nejlépe a posluchači si odnesli co nejvýjimečnější zážitek. Samozřejmě to už v tu chvíli neovlivním, nicméně nemůžu si pomoct ‒ čili nemám kapacitu ještě sám něco vytvářet…

Vojta: Jako člen týmu se na festivalu podílím druhým rokem a zatím sdílím Michalův syndrom porcelánové figurky, na hudební projev není prostor. Před čtyřmi lety jsem na Jazz Goes to Town vystupoval s triem Treetop, a musím říct, že to byl skvělý zážitek, výtečně vystavěný trojkoncert, skvělé publikum. Určitě si v budoucnu rád zase zahraju, ale obecně nerad míchám organizační a hudebně-umělecká zákoutí mozku. Z toho u mne většinou nevzejde nic dobrého.

Vojtěch Drnek|foto:Jan Kardinál

Na JGTT se podílíte v rolích PR a dramaturga. Ale co vaše vlastní hudební plány pro blízkou budoucnost?

Michal: Píšu skladbu pro Orchestr Berg, která bude mít premiéru v prosinci. Hned po festivalu pojedeme tradičně na české turné s E Converso, poté budeme mít německé turné s KARM, v listopadu srbské turné s JWQ a několik vystoupení v Česku. V Praze, Brně a Lisabonu proběhne premiéra saxofonového dua s José Lencastrem, v Praze také odpremiérujeme nový česko-slovenský saxofonový kvartet. Na podzim se určitě nudit nebudu.

Vojta: Připravujeme album tria Štefan Szabó / Radim Hanousek / Vojta Drnek, které by mělo vyjít koncem tohoto roku na Ma Records a ze kterého mám velkou radost. Hudba bude silně zaměřená na zvukovost a zkoumání preparací a hraničních možností našich nástrojů, v improvizacích i kompozicích všech tří členů. Zároveň pomalu, ale jistě vzniká nová deska tria Treetop s Richardem Šandou a Michalem Šelepem a s několika hudebními hosty, které bych zatím ještě nechtěl prozrazovat. Postupně se mi tvarují nové projekty v Berlíně, berlínské čtenáře bych chtěl pozvat 27.9. do klubu Zig Zag, kde zahraji jako host v kvintetu skvělé ukrajinské zpěvačky GANNY.