Jan Greifoner na cestě od country k jazzu

Začíná se řádně odpíchnutým swingujícím rytmem, jak se při představování hosta – kontrabasisty sluší: „Posloucháme živou nahrávku, zajímavou tím, že vznikla při druhém lockdownu, o kterém jsme si všichni mysleli, že už bude jenom na měsíc, a pak jsme půl roku nehráli,“ vzpomíná Jan Greifoner.

A v souvislosti s provedením standardu Love Me Or Leave Me se zpěvačkou Terezou Krippnerovou z alba Live From The Theatre (2020), ve kterém nechybí ani jeho sólo na kontrabas, odhaluje Greifoner i další informace: „Pan zvukař vlastně nahrál tu session náhodou. A Branko Križek, který je takové moje siamské dvojče, bubeník, se kterým hraju dvacet let a nejvíc, povídal, že to není špatné a zařídil vydání.“

Obvyklý scénář Jazzoték směřuje k mapování muzikantských začátků hosta. „Basu jsem viděl u táty, a protože jsem byl budižkničemu, přišla mi vhod,“ směje se. A vysvětluje:

„Začínal jsem na piano. Ale nikdy jsem necvičil těch šest hodin denně, takže na konzervatoř to rozhodně nebylo, i když se pan Smetana v ZUŠ snažil, seč mohl. Až mě jednou dovedl k panu Fukovi, což byl takový strašně přísný kontrabasista. Řekl, ať mu něco zahraju, a když mě slyšel, úplně zešedivěl a povídá: ‚Víte, tady je ještě jedna škola, tam vás určitě vezmou.‘ Byl jsem smutný, ale vyrazil jsem k Jirkovi Štěpánkovi na Ježkárnu. A ten mi řekl – dobrý! Tak jsem se dostal na Konzervatoř Jaroslava Ježka.“

Otrkal jsem se na country

„Právě Jiří Štěpánek, který bohužel později tragicky zahynul, mi dával první nahrávky. Ale jako muzikant jsem se oťukal na country, v kapele zpěvačky Radky Fišarové. Vzpomínky na tu dobu mám neuvěřitelné, protože pro tolik lidí jsem už později nikdy nehrál. To byly všechny ty Porty, stadiony… Teprve pak jsem se dostal k dixielandu,“ pokračuje Greifoner v popisu svojí umělecké cesty a nezastírá výhody „populárnějších“ žánrů.

V přeběhnutí k jazzu opět hrála roli náhoda – a rodina. „Táta šel jednou na záskok ke Steamboat Stompers a vzal mě sebou. A já je poprosil, jestli bych si s nimi nemohl zahrát jednu písničku. Čtrnáct dní nato volal kapelník Jirka Kadlus tátovi s nabídkou na další záskok. Jenže táta nemohl, tak se ho Jirka zeptal, jestli nechce poslat ‚mladýho‘. Táta říkal ‚on to nedá, on to ještě neumí‘, ale nakonec se nechal přesvědčit. Steamboat Stompers si mě vyzkoušeli a po čtyřech koncertech se zeptali, jestli s nimi nechci hrát nastálo.“

„Samozřejmě jsem si toho velmi vážil,“ pokračuje host ve vyprávění. „Hlavně jsem tam ještě zažil Tonyho Brycha. Člověk si to tenkrát neuvědomoval, ale takoví lidé už dnes nejsou. Zpíval opravdu od srdíčka, žádný školený hlas.“ Brunner a Greifoner se poté shodnou, že výrazné osobnosti se nedají nahradit. Padne i jméno Karla Růžičky: „On hrál na to piáno život, to bylo vyprávění,“ konstatuje host s obdivem.

Nastává vhodný čas na první inspirativní nahrávku: „Přinesl jsem desku Niels-Henninga Ørsteda Pedersena, protože na tom jsem vyrostl. Je tam s ním Oscar Peterson na piano a Jonas Johansen na bicí. A hraje tak, že by ho člověk nepoznal. Tak se lidé s věkem vyklidňují. Když začínal, hrál strašný nudle nahoru dolů, ale tady je to tak jemné a střídmé…“

Dodejme, že zazní vznosně melodický, průzračný dánský tradicionál I Skovens Dybe Stille Ro z alba This Is All I Ask (1997). Jediná skladba této desky, kde hostuje právě i legendární kanadský pianista Oscar Peterson. Part kytary tu natočil Ulf Wakenius.

Mezi dalšími oblíbeným basisty jmenuje Greifoner například Raye Browna. Ale víc už prozrazovat nebudeme. I z přepisu úvodu pořadu je zřejmé, jak poutavě a vtipně Jan Greifoner vypráví a jak zajímavou hudbu pouští. Nenechejte si ujít celou Jazzotéku, ať už v březnové premiéře, nebo kdykoliv ze záznamu.