Taras Voloshchuk vyniká v jazzu, v Jazzotéce pustil klasiku a rock and roll

Taras Voloshchuk se v Jazzotéce představil tak, že ani kdybyste ho neznali, nemusíme prozrazovat jeho nástroj. Přímo v rozhlasovém studiu totiž sólově zahrál na kontrabas. Představení hosta „naživo“ je přitom v případě Jazzotéky premiéra. Dosud všichni hosté jako vizitku „pouze“ pouštěli svoje nahrávky. Na Voloshchukův studiový snímek, konkrétně s kapelou Cirilic, sice také dojde. Ale až později.

Jako kontrabasové entrée si host vybral rovnou jednu z nejdůležitějších skladeb svého života. Totiž Lonely Woman od Ornetta Colemana, původně z legendárního alba The Shape Of Jazz To Come (1959). Taras Voloshchuk si ovšem vybral verzi, v jaké skladbu hrálo kvarteto Old And New Dreams s trumpetistou Donem Cherrym, saxofonistou Deweym Redmanem, bubeníkem Edem Blackwellem a samozřejmě basistou Charliem Hadenem.

Proč byla Lonely Woman pro hudebníka tak důležitá? „Byla totiž první skladbou, kterou jsem se učil, když jsem vzal do ruky kontrabas. Později jsem do ní přidal nějaké prvky od Stravinského, což ostatně Ornette Coleman dělával také. V téhle podobě se motiv stal základem skladby Dumka na desce Kalimbo kapely Limbo, která vyšla v roce 2007 u Amplion Records.“

Dodejme jen, že než podlehl kouzlu hlubokých jazzových tónů, Voloshchuk se profesionálně a úspěšně věnoval houslím a klasice. I proto mohl při přechodu ke kontrabasu rovnou studovat tak náročnou kompozici.

Jak se host vůbec dostal k hudbě? „Z hudební rodiny nejsem, ale maminka má vynikající hudební vkus a chtěla se stát klavíristkou, i když se jí to nepodařilo. Také táta měl ohromný muzikantský talent.“

Klasickým houslím se Taras věnoval od sedmi let, kdy začal studovat na hudebním lyceu M. V. Lysenka (spojení základní a střední školy s konzervatoří) v Kyjevě. Po jeho dokončení pokračoval ve formálním vzdělávání na Národní hudební akademii v Kyjevě. „Tu jsem absolvoval v roce 1995. Ale už v době studia jsem hodně koncertoval, hrál jsem především komorní hudbu.“

Taras Voloshchuk|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Za Sovětů nebylo nic

V Česku žije Taras Voloshchuk od roku 1999. V dětství, v jeho případě v 70. letech, se však na Ukrajině k nahrávkám dostával těžko. Otázka, kdy ho oslovil jazz, tudíž skrývá i úplně jiný, společenský podtext, který je třeba připomínat.

„Za příšerných dob Sovětského svazu u nás nebylo nic. Tedy krom klasické hudby. Komunisté nevydávali ani moderní skladatele jako byli Messiaen, natož Stockhausen nebo Xenakis. To vše se dalo sehnat až v 90. letech. Ale základ v klasice mám dobrý. A někdy na konci školní výuky mi jeden z mých nejbližších kamarádů, který už bohužel nežije, pustil poprvé Art Ensemble Of Chicago. Byl jsem nadšený.“

Vůbec první jazzové snímky, Ellu Fitzgerald, Charlieho Parkera či Milese Davise, ale hudebník zachytil díky rádiu, vysílání BBC a Hlasu Ameriky.

Jako první formativní nahrávku, kterou poslouchá „už několik desítek let“, ovšem host vybere nikoliv jazz, ale fugu od J. S. Bacha.

I dalším vybraným kusem ovšem Taras sympaticky vyklouzl z žánrových omezení, zvyklostí jazzového rádia a vůbec překvapil. Na moderátorův dotaz po pohledu do basistova připraveného playlistu, „prosím tě, proč Presley?“, odvětil pohotově:

„Protože hudba Elvise Presleyho, to je hudba umělce, kterému požehnal pánbůh.“ Dodal také, že ho vždy lákal zvuk původních nahrávek rock’n’rollu nebo starého chicagského blues, jaké hrávali Howlin‘ Wolf nebo Muddy Waters.

V dalších vzpomínkách na oblíbenou muziku svého mládí vzpomene host kapely Earth, Wind & Fire nebo Chicago. Ale bez obav, na jazz samozřejmě také dojde.

Další přepis rozhovoru už ale není k nalákání laskavého posluchače nutný. Je jasné, že Jazzotéka bude tentokrát obzvláště dobrodružná. Přehrajte si ji celou v únorové premiéře nebo ze záznamu.