Jazz přece vyšel z folklóru, připomíná saxofonista Michal Hrubý

Host se představí nahrávkou tria Romanovská Tichý Hrubý. Zvolí desku Bylo to právě (2020), druhý z pěti titulů improvizační kapely. „První dvě alba vznikla opravdu jen v triu,“ vysvětluje. Následující desky už zachycují spolupráci s hosty, s Hanou Blažíkovou, Klausem Kugelem a nakonec Garthem Knoxem. Michal Hrubý tudíž nepočítá album Nejsem na to zvyklá (2023), kde trio hraje také, ovšem leaderem je Vráťa Brabenec.

„Hrajeme volnou improvizaci, většina věcí není vůbec připravená. Mnohdy si před koncertem ani nic neřekneme. Někdo začne a ostatní se přidají,“ vysvětlí Michal koncepci tria. Dodá ovšem, že skladba Alžbětina píseň, která právě dozněla, je tak trochu výjimka:

„Vznikla podle obrázku, který namalovala Alžběta, dcera Anny Romanovské, které tehdy byly asi čtyři roky. Snažili jsme se kresbu ztvárnit zvukem.“

Jedna z diskusí, které následují, tematizuje Michalovu „multiinstrumentálnost“ a rozdíly mezi různými dřevy, byť leckomu může připadat technika hry na klarinet a saxofon podobná:

„Když mi bylo jedenáct, začal jsem s klarinetem, asi v šestnácti přidal saxofon a připadalo mi, že je to jedno. Ale po letech zjišťuji, že jsou to úplně odlišné nástroje. Přemýšlení je úplně jiné. Mají sice podobnou hubičku, ale i nátisk je jiný. A když jsem začínal hrát na flétnu, hned jsem si vyfoukl vzduch,“ směje se Hrubý.

Nahrávkami, které si vzal do studia, pak Michal překvapil jak moderátora, tak jistě překvapí i posluchače. Rozhodl se totiž nebrat ty „základní“. „Protože Coltranea a Garbarka každý zná.“ A raději vybral méně známé snímky, které ho formují, inspirují nebo prostě baví v současnosti. Navíc se soustředil na hudebníky maďarské a skandinávské.

Neměli jsme elektrické nástroje, tak jsme hráli akusticky

„Jak jsem se k tomu dostal? Když jsem přišel do Prahy studovat na Filosofické fakultě UK, založili jsme kapelu Neočekávaný dýchánek. S tím, že budeme hrát jako „Velveti“ (Velvet Underground) garážový bigbít. Jenže, což zní dnes asi divně, kluci neměli elektrické kytary a neměli na ně ani peníze,“ vysvětluje.

A pokračuje: „Měli jsme jen akustické nástroje a na jednu z prvních zkoušek přinesl Martin Dolanský, jeden ze zakládajících členů, kazetu kapely Pogues, desku Hells Ditch (1990). V tu chvíli se mi změnil život. Skončil jsem s bigbítem a otevřel se mi folklor a world music. Říkal jsem si, že když takový může být irský folklor (Pogues jej pojali jaksi punkově, pozn. aut.), tak takový může být jakýkoliv folklor.“

Saxofonista Michal Hrubý|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Nahrávka, která ilustruje Michalovo „prozření“ směrem k world music, připomene famózní hlas legendární maďarské zpěvačky Márty Sebestyén. Konkrétně její spolupráci s ansámblem Vujicsics.

„Na flétny, píšťalky a klarinety tam hraje Mihály Borbély,“ upozorňuje host. Netřeba asi dodávat, že „píšťalky“ hrají prim, Márta se přidá až později.

Jak souvisí folklor s dnešním páně Hrubého směřováním? Jednoduše: „Protože folklor je muzika do značné míry improvizovaná, což má společné s jazzem, začal jsem se postupně zajímat také o jazz.“ A dodává, že jazz vlastně také vyšel z lidové muziky. Tak proč „jazzově nenavázat“ na jiný folklor než africký a americký?

Jazzově-folklorní inspirace host ilustruje další maďarskou nahrávkou. Úpravou lidové písně Ködöllik a Mátra z alba Ritka Madár (2009) v podání Dresch Quartet, s leaderem Mihálym Dreschem, klarinetistou a saxofonistou. Ale to se teprve dostáváme k jádru věci. Poslechněte si celou Jazzotéku v březnové premiéře nebo ze záznamu.