Klub mě neuživí: Vzplanula diskuse o honorářích jazzmanů
Ta otázka se mezi jazzovými hudebníky přetřásá vlastně neustále: jak jednat s majiteli klubů, pokud vystupujícím nabízí honoráře výrazně nižší, než je obvyklá taxa v daném městě? Dupnout si a vyklidit prostor konkurenci? Nebo se skřípěním zubů zahrát za míň? Tento týden se tato diskuse znovu rozhořela na Facebooku saxofonisty Marka Bublého, z níž přinášíme ty nejzajímavější postřehy.
Bublého k vyvolání diskuse na sociálních sítích přiměla poslední zkušenost z hraní ve známém pražském klubu Reduta (majitel Pragokoncert). Hudebník přiznává, že v klubu hraje sice rád, ale rozčarovalo ho, že i při plné obsazenosti klubu a vysokém vstupném dostala jeho kapela o poznání méně, než je pražský standard v jazzových klubech za daných okolností (celé znění jeho Facebookového statusu níže).
Během několika hodin se na jeho účtu strhla lavina příspěvků dalších jazzových hudebníků s podobnými zkušenostmi. V reakcích se opakuje několik známých témat: 1) hraní v klubu je radost, ale uživit se jím nedá, 2) je třeba mít odvahu říct si o víc, ale v konkurenci „amatérů“ to není vždy snadné, a v neposlední řadě 3) je třeba nemyslet jen na sebe a za společné zájmy hudebníků bojovat.
Čtěte takéViklický: Naříkat nad honoráři v jazzových klubech je naivní
Výběr z nejzajímavějších reakcí k otázce honorářů v jazzových klubech čtěte níže, své zkušenosti nám můžete psát na email jazz@rozhlas.cz nebo diskutovat na našem Facebooku. Pro méně znalé doplňujeme, že za „dobrý“ honorář v pražském jazzovém klubu je dlouhodobě považována částka 1000 Kč/osoba. Výrazně nižší částky nebývají považovány za korektní. Honorář může být dle dohody složen z fixní částky a podílu z návštěvnosti („procenta“). Zcela jinou kapitolu pak představuje účinkování v regionálních klubech, o kterém čtěte zde.
Josef Fečo (basa): Hraju v Redutě od 18 let a pořad za stejnou gáži. Od té doby je všechno o 300 % dražší, ale tím, že nás management nerespektuje, tak tam ještě moje vnoučata budou hrát za stejné peníze. Naposledy jsme hráli pro cca 60-70 lidi a dostal jsem opět stejné peníze jako před 21 lety. Proto odmítám v Redutě hrát. Otázka je, komu to bude vadit, že tam nehraji. Nikomu! Hraní v klubech miluji, ale je tu dost dalších míst, kde si můžu zahrát.
Petr Sovič (kapelník, zpěvák): V Čechách prostě muzikanti nemají respekt a úctu pořadatelů. Protože každej frajer, co hrát za litr a méně nepůjde, bude pořadatelem nahrazen dalším, kterej za ty peníze hrát bude. Je to otázka nabídky a poptávky, a pokud kapely budou Redutu hrát, nemá potřebu něco měnit. Můj big band tam nehraje už 2 roky a hrát nebude.
Markéta Smejkalová (sax): Bohužel venku to funguje stejně!! Žila jsem rok v Německu (Stuttgart) a znala se se spoustou muzikantů, kteří mi říkali, že kluby jsou pro zábavu. Dostali 20€, klub narvanej! Peníze vydělávali po divadlech, festivalech, firemkách apod.
Je třeba táhnout za jeden provaz
Marek Urbánek (bicí): Dalo by se to vyřešit čistě teoreticky tak, že se udělá skupina na Facebooku, do které se dají všichni muzikanti, co hrají v Redutě a udělá se stávka na týden. Ale už teď vím, že to fungovat nebude, protože se 100% u nás najde nějakej fas, kterej tam půjde hrát i za 50 Kč, protože se tím neživí a rád si zahraje i za 5 korun.
Kristina Barta (piano): Tak tam prostě příště nepůjdeš hrát, když se ti nelíbí „honorář“. Mně to přijde smutný, vlastně až tragický! Jak tady někdo mluvil o bojkotu, tak já říkám ano. Přeci si konečně musí uvědomit, kdo ho živí, k čemu mu bude ,,jazz klub“ bez muzikantů. A vy to všichni bez těch 800,- přežijete! To je opravdu trapný. Bojkot, konec. A jestli mi někdo bude říkat, že hraje, protože ho to baví a peníze jsou mu přeci jedno, tak ano, souhlasím, já také hraji, protože mě to baví, ale tady jde o princip, vysvětlit blbovi v Redutě, jak to chodí venku! To už je tisíckrát lepší sejít se u někoho v obýváku a zahrát si pro radost a udělat si k tomu dobrou večeři a pokecat.
Říct si o víc ‒ jde to vůbec?
Jakub Doležal (sax): „Říkat si o víc“ nefunguje. V tomhle odvětví to funguje tak, že „kdo prudí, nedostane termín“ a „kdo prudí, ať si jde hrát tam, kde mu dají víc.“ Drahé hobby jako každé jiné.
Tokhi G-Army (bicí): Muzikanti si to svým přístupem dělají sami. Naposledy jsem vzal záskok s Kubáncema a dostal 1000,- za asi 7 hodin. Ptal jsem se, proč za to hrajou takovou dobu, a oni prostě, že je to normální. Že když odmítnou, naběhnou tam Peruánci za 800,-. Kdyby si muzikanti řekli dno a drželi, kluby se budou muset změnit. Ale vždy to prostě někdo podrazí za pětikilo, úplně směšné.
Filip Spálený (basa): Říkat si víc v Redutě nefunguje. Nehrát je sice dobrej nápad, ale většina lidí, co dělaj jazz z lásky, chtěj prostě někde hrát. Celá Praha taková není. Někde davaj procenta, ne jen v Jazz Docku, a někde je prostě menší kapacita a menší vstupné. Jazz je pro mě láska, koníček, stav, poslání atd. Živit se tím nedá.
Ještě bych dodal, že to, že by se domluvili všichni muzikanti, to je velký scifi. Pokusy bejvaly kdysi u Staré paní a ti, co to vedli, si tam pak už stejně nezahráli.
Hrát pro radost je fajn ‒ dokud nejde o složenky
Petr Beneš (piano): Já mám rodinu, dvě dcery a ženu. Žijeme z toho, co vydělám. Nedovedu si představit reakci mojí ženy na informaci, že si chodím zahrát pro radost. Stejně ovšem uvažuje právník, který si plánuje schůzky ve své kanceláři. Možná jde o to, abychom se přestali prezentovat jako nadšenci, kteří chtějí hrát za pětikilo a berou to jako poslání. Miluji svoje povolání, ale za pětikilo hrát nechodím!
Jakub Doležal (sax): V rámci svého idealismu jsem to vždycky bral tak, že v pražských jazzových klubech si můžu zahrát muziku, která je pro mě zajímavá ‒ s lidmi, kteří mě inspirují a posouvají dál. Vzhledem k tomu, že některé z těch kapel mají minimální fanouškovskou základnu, přistoupím i na nízké honoráře. Jednoho dne na to přestanu mít čas a nechám toho. Na druhou stranu chápu i ty radikálnější z nás ‒ člověk se nemůže zbavit pocitu, že když se chová k někomu slušně, mohla by mu to protistrana oplácet stejně. Teď jde jen o to, kolik duševní energie věnovat boji s větrnými mlýny.
Čtěte takéJazzmani sobě: Roman Pokorný o muzikantských odborech
Veronika Vítová (zpěv): Pokud si chci zahrát (protože mě to baví) v daném klubu, je to za daných podmínek. Pokud mě rozčilení z nízkého honoráře kazí radost z hraní, nebudu tam hrát. Asi tak jednoduchý to je. Revoluce začíná odspodu, tzn. pokud bude pořád někdo, kdo tam za daných podmínek hrát bude (jedno kde), stížnosti jsou zbytečný.
Petr Beneš (piano): V Jazz Docku moje kapela dostává 5 termínů do roka. Možná i víc. V Redutě jsem dostal jeden termín, když jsem jim dělal šaška v té jejich soutěži jako porotce (pochopitelně zadarmo). O rok později jsem se z poroty omluvil, očekávali jsme narození druhé dcery. A termín jsem od té doby již nedostal a telefon mi nezvedá. Už možná tři roky.
Druhá strana mince ‒ je to prostě business
Spolek Ve Čtvrtek (obč. sdružení, Příbram): Není 6 000 jako 6 000. V Příbrami můžeme dát max. šest. Sál pro 50, bar není náš, zvukař, plakáty, OSA. Vstupné průměrně 170. Když je plno, proděláme cca tisícovku. Jenže často přijde míň. (Argumenty typu větší sál, lepší propagace, lepší výběr si prosím nechte). Reduta je dlouhodobý průser, když byste se nakrásně dohodli všichni a sabotovali to, tak tam majitel klidně udělá Japoncům karaoke ‒ je mu to jedno.
Filip Jeníček (bicí): Řešení dílčích finančních toků je zavádějící. Pokud neznám aspoň rámcově účetnictví, můžu říkat cokoliv. Ptáme se na účetnictví kapelníka bigbandu, účto pořadatele festivalu... proto píšu, že mě zajímá jen koncová cena.
Markéta Smejkalová (sax): Stejně tam všichni za těch par korun půjdeme hrát, protože to milujeme. Všichni vyděláváme jinak a často i komerční hudbou! Jazzklub beru jako koníčka! Můžeme to udělat všichni, pronajmout si prostor v centru Prahy a holit to stejně! Nemáme na to buňky a ani energii! Někdy (třeba v pondělí) jim tam přijde pár lidí… na ty prodělané dny musí nějak vydělat a prodělávat ten business nemůže, to snad chápeme všichni!!!
Má to nějaké řešení?
Iva Korgerová (piano): Ono je to taky tak, že ti, na které nechodí moc lidí, jsou placeni těmi, na které se chodí více. Prostě paušál. Kdyby se jelo na procenta, někteří by neměli ani ten litr. Což neznamená, ze hrajou horší muziku nebo jsou horší muzikanti.
Hodně lidí si myslí, že umění je zbytné. To je taky u nás problém. Kdyby tu nebyli turisti, hraje se tu ještě mnohem míň. Tak, jak v malých městech. Řešení je vzdělávat děcka k tomu, že hudba je součástí života a obohacuje. A taky si prostě pořád zkoušet říkat o víc.
Marek Buble (sax): Co se mě týká, vždycky tam půjdu rád si zahrát (do Reduty, pozn. autor), protože jsem tam se skvělými lidmi, co k sobě mají blízko. Ti, co poslouchají a hrají jazz, si nikde jinde nezahrajou, takže na výběr nemáme. Nezbývá než doufat, že se podmínky časem změní a pravidelně vysoká návštěvnost umožní panu Perlovi ocenit muzikanty jak si zaslouží.
Matouš Kobylka (sax): Resumé? Domluvit si podmínky předem a pak po pár hraních (pokud se domluvíte) vyhodnotit, zda se mi vyplatí jit na procenta nebo na fix, nebo kombinace min fix + procenta. Každopádně bych doporučil tuto komunikaci z Facebooku okopírovat a přiložit do emailu... je zde hodně podnětů a argumentů pro obě strany.
Související
-
Jazz v Česku 2016: Úroveň stoupá, honoráře pokulhávají
Již téměř dva roky v seriálu „Na čem dělá“ přinášíme vhled do dění na české jazzové scéně. Jaké závěry lze vyvodit z pořízených devětačtyřiceti rozhovorů?
-
Jazz v Česku 2016: Chybí nám srovnání a větší otevřenost
V seriálu „Na čem dělá“ přinášíme rozhovory s českými a slovenskými jazzmany již téměř dva roky. Jaký pohled mají na společná témata naší scény?