Omar Sosa: Nechci se izolovat ve své vlastní hudební jeskyni

Byla by ale škoda zaměřit se při rozhovoru pouze na tuto nahrávku – od počátku své sólové kariéry ve druhé polovině devadesátých let vydává Sosa minimálně jednu desku ročně, navíc často s velmi odlišnými projekty. Čtěte rozhovor o pianistově celkovém přístupu k hudbě a mimo jiné i o tom, proč je pro něj vždy a všude zásadní nejprve ochutnat lokální jídlo.

Jak byste charakterizoval váš hudební koncept, kterému říkáte „earth music“?

„Earth music“ je hudba, která vychází z tradice, z kořenů. V případě naší desky Transparent Water jde konkrétně o tradici griotskou, afrovenezuelskou a afrokubánskou. Jazz v tomto případě není v popředí. Představuje pouze jednu z barev, má vliv třeba na harmonické postupy. Ovšem základ, podstata earth music tkví právě v africké tradici. Na cédéčku nicméně můžete slyšet, díky hostujícím muzikantům, také vlivy čínské, korejské nebo indické hudby. Jazz nám pak dává, díky své svobodomyslné filozofii, příležitost spojit všechny tyto zmíněné prvky dohromady.

Váš koncert tady v Ostravě zahájil jakýsi rituál. Mohl byste prozradit, o co šlo? Je vaše hudba spirituální?

Začali jsme modlitbou. Při ní vždy nejdříve děkujeme všem předchůdcům naší víry, tradice a stylu. Myslíme, že je to důležité vzdávat tento hold. Nehrajeme naši hudbu náhodou, všechno se to odehrává díky tomu, že tu někdo byl před námi – Thelonious Monk, Bebo Valdés, Ruben Gonzáles, Pancho Quinto nebo třeba Lázaro Ros. Můžete naši hudbu nazývat spirituální, nejsem proti. Na druhou stranu, řekl bych, že každá hudba má svou spiritualitu. My jsme v tomto ohledu možná přímočařejší, ke svým předchůdcům se obracíme také v modlitbě, ale tohle je prostě naše mise, vyjádřit dík, pokoru a využít příležitost zprostředkovat hlas našich duchovních předků.

Jádro sestavy, která natáčela album Transparent Water, tvoří vaše trio se senegalským koristou Seckou Keitou a venezuelským perkusistou Gustavem Ovallesem. Čeho si na těchto dvou hráčích vážíte nejvíce?

S Gustavem spolupracujeme dnes už takřka dvacet let. Nemusíme si nic říkat, jsme bratři ve víře, máme stejné kořeny. Spolupráce se Seckouem, to je jedna z nejkrásnějších věcí, která se mi v životě stala. Opravdu miluji tradiční nástroje a Seckou je mistr tradičního nástroje, který navíc zvládá i přesahy mimo oblast tradiční hudby, posouvá koru do nových dimenzí.

My tři dohromady jsme jako rodina. Ve své podstatě jsme stejní, pocházíme ze stejných zdrojů, Afrika je naše rodná vlast. Navíc jsme otevření, respektujeme se navzájem a navzájem si nasloucháme. To přináší ovoce a má to rytmus, groove i duši. Baví nás to. Mám tenhle projekt moc rád, není to složitá hudba, žádné přehršle not, spousta breaků, tak jak to bývalo na mých dřívějších nahrávkách, naopak, je to jednoduché a přímé. Je to tradiční hudba se soudobým hlasem, pokorná a klidná.

Se Seckouem Keitou vystoupil Sosa letos na Colours of Ostrava:

Žil jste dosud ve čtyřech zemích, pokud dobře počítám - na Kubě, v Ekvádoru, v Kalifornii a nyní žijete ve Španělsku, v Barceloně. Jak každá z těchto zemí, myslíte, ovlivnila vaše hudební myšlení, vkus, jazyk…?

Když se ocitnete v nějakém státě, nejprve ochutnáte tamní jídlo. Jídlo vám dává příležitost napojit se na tradici, dotknout se země. Často se skrze jídlo také seznámíte s lokální hudbou, třeba Paříž je tím typická, nebo Itálie. Ve všech zemích, ve kterých jsem žil nebo které jsem navštívil, jsem se dostal do kontaktu s tradiční hudbou prostřednictvím jídla. To je také důvod, proč mám dnes tolik rád víno – žiju ve Španělsku, cestoval jsem hodně po Francii a Itálii.

Ale jinak samozřejmě každá země, ve které jsem žil nebo kterou jsem navštívil, ovlivnila svým způsobem můj kreativní proces. V dnešní době máme koneckonců, díky novým technologiím, možnost podívat se třeba do Hongkongu nebo Burundi, aniž bychom tam skutečně fyzicky byli. Což mi přijde někdy dobré, ale někdy mi to přijde málo. Lepší je se tam přímo vypravit a zažít ta místa na vlastní kůži, než něco sledovat na displeji. Také tak můžete něco objevit, ale ta pravá zkušenost přijde, když se tam vaše chodidla dotknou země.

Řekl byste, že Španělsko je v porovnání se Spojenými Státy, Latinskou Amerikou nebo Karibikem jiné hudební či kulturní prostředí?

Do Španělska doporučuji zajet za jídlem a sklenkou vína. Středomořská kuchyně je skvělá. Obzvláště mám rád jih, Sevillu, Baskicko. A je tam i úžasná hudba, pro Baskicko je třeba typický zvuk tamní verze xylofonu zvané txalaparta, jihu také vládne flamenco, zajímavý je i madridský folklór nebo hudba ve Valencii. Ale jak říkám, já doporučuji jídlo, jídlo a víno.

Ano, co se jazzu týče, ten asi není ve Španělsku úplně v popředí…

Je tam docela dost kapel i parádních muzikantů, ale bohužel jen na muzikantech to nezáleží. Musím říct, že třeba média, která se soustřeďují na kulturu, tamní scénu příliš nepodporují. Nemohu říct víc, než že ve Španělsku takřka nevystupuji. Což nevnímám jako problém, jídlo je skvělé a víno taky. A taky tam mám rodinu, jsem šťastný, že tam žiji.

Je to taková vaše základna…

Ano, Španělsko má centrální polohu, dá se odtud dobře cestovat po světě. Přál bych si hrát ve Španělsku víc, ovšem zatím je to země, kde hudba svým způsobem není na prvním místě, tak jako třeba ve Francii nebo ve Státech, kde je scéna mnohem větší s množstvím klubů, kam jsou lidé zvyklí chodit na koncerty. Ale ono se to změní.

Během své hudební kariéry jste spolupracoval s řadou muzikantů z celého světa. Má pro vás některá z těchto spoluprací mimořádný význam?

Všechny jsou mimořádné. Ke spolupráci si vybírám výhradně muzikanty, s kterými nám funguje ta příslovečná chemie, máme něco společného. Moc si užívám hraní s trumpetisty Paolem Fresu a Joo Krausem, perkusisty Trilokem Gurtu, Minem Cinelu a Adamem Rudolphem nebo teď se Seckouem a Gustavem.

Myslím, že čím více se střetáváte s jinými hudebníky, tím lépe porozumíte tomu, co se děje kolem vás. Pokud se jen izolujete ve své vlastní jeskyni, budete mít nakonec na vše jen jednu odpověď a s ní budete nuceni žít. Podle mě je vždycky lepší mít víc než jednu odpověď pro život, protože nikdy nevíte, co vás v životě potká. Hraní s různými lidmi mi dalo příležitost dozvědět se více o životě. Protože jde o to být lepší osobností, lepším člověkem, snažit se naslouchat jiným hlasům a předávat je ve své tvorbě dál v co nejčistší a nejupřímnější podobě.

Poslechněte si ukázku Sosova aktuálního projektu:

Pamatujete si svůj první muzikantský zážitek?

Ano, to bylo ještě na Kubě, byl jsem členem pochodové kapely, když mi bylo asi deset nebo devět let. Začínal jsem jako perkusista, s virblem, a jeden takový nový jsme právě dostali. Usilovně jsem se o něj hlásil, volal jsem: Já, já ho chci! Ovšem stalo se něco nečekaného. Tomuhle krásnému bubnu po prvním úderu praskla membrána. Absolvoval jsem celý hodinový pochod, v první řadě, a nemohl jsem hrát! Z této lekce jsem si vzal ponaučení: Ne všechny krásné věci mají tu pravou hodnotu.

Naznačil jste, že piano nebylo váš první nástroj, hrál jste také na marimbu. Proč jste se rozhodl pro marimbu?

Mám rád melodie. Jak už jsem řekl, začínal jsem s vířivým bubnem, a když jsem měl možnost hrát na marimbu a vibrafon, byl jsem nadšený. Na Kubě v té době ovšem nebyl dostatek těchto nástrojů, a tak jsem nakonec skončil u piana. V koncertním sále na škole jsme měli jedno, už docela poničené, nicméně bylo dostupné. A dnes už je pozdě na změnu, ovšem na každé své desce si nenechám ujít příležitost na marimbu si zahrát. I na albu Transparent Water na ni hraju, úplně v pozadí, ale je tam.

Jak jste se přichomýtl k jazzu?

Prostřednictvím svého otce. Pamatuju si, že když mi byly asi čtyři nebo pět let, táta si vždycky v neděli kolem poledne sedl, dal si pivo a pouštěl si Counta Basieho, Glena Millera, Nat King Colea, měli jsme taková bigbandová nedělní odpoledne. Nat King Colea jsem si díky tátovi zamiloval. Ptal jsem se ho, co to je. A on jen, to je americká hudba, ale mám ji opravdu rád.

Čtěte takéOmar Sosa & NDR Bigband – Ceremony

Když jsem pak později studoval piano, často jsem si, když jsem hrál něco modernějšího, na tátu vzpomněl. Poslouchal jsem pak i další velikány, třeba Chicka Coreu, jehož tričko máte na sobě, Herbieho Hancocka, Keitha Jarretta, i starší školu, Arta Tatuma, Oscara Petersona, samozřejmě Thelonia Monka, ten byl můj velký vzor, Ahmada Jamala, Abdulaha Ibrahima, Randyho Westona, k tomu jsem také vzhlížel, Andrewa Hilla, Dona Cherryho…

Hádám, že mezi nimi byl i Miles Davis. Co vás na něm inspirovalo? Natočil jste koneckonců i desku, kterou jste mu vzdal hold.

Ano, jmenovala se Eggun a je postavená na motivech z Milesovy desky Kind of Blue. Tak trochu jako krejčí jsem tehdy sešil fragmenty, poslepoval střípky ze sól Milese a Billa Evanse a obohatil je o nové improvizace a kompozice. Byla to opravdu zajímavá práce, protože Miles mi ukázal cestu, jak být současný a zároveň si s sebou nést i historii. Miles byl hudebně vždycky současný, a dokonce i dost napřed, ale nikdy nezapomněl na své inspirační zdroje, vždycky těžil i z tradice a to je něco, co jsem se od něj naučil.