LSD i hvězdný prach: vycházejí paměti Miroslava Vitouše

Clark Terry, Bob Brookmeyer a nabídky snů

V srpnu 1967 se uskutečnilo moje dlouho očekávané angažmá, které jsem získal už na podzim v Bostonu.

Kapela se jmenovala Clark Terry & Bob Brookmeyer Quintet, hráli jsme tam asi čtrnáct dní, a protože právě v těch dnech probíhal v Chicagu jazzový festival, přijel do Opera House koncertovat i Miles Davis. Po koncertě přišli všichni do klubu pozdravit svého kamaráda Clarka Terryho.

Přišli tam, my jsme hráli, všichni nás poslouchali, já jsem je ani neviděl. Clark Terry mě pak oslovil, že si potřebuje promluvit. Vzal mě dolů do šatny a řekl: „Posaď se. Miles Davis by chtěl, abys s ním příští týden hrál.“ To byla šlupka.

Miroslav Vitouš v Bostonu v roce 1967.jpg|foto:vydavatelství Galén

A druhej den přišel Herbie Mann, slavnej flétnista, kterému právě odcházel z kapely vynikající basista Reggie Workman, a zeptal se: „Nechtěl bys náhodou k nám do kapely?“ Já řekl jen: „Ano, ano…“, a vylil jsem na něj omylem panáka vodky, kterého jsem držel v ruce. A on jen suše utrousil: „Pošlu ti účet z čistírny…“

Po půldruhém roce čekání jsem během dvou dnů dostal dvě neskutečné nabídky – a od té doby už nepřestal zvonit telefon. Dodnes.

Co jsme domluvili, to se stalo. Příští týden jsem cestoval do New Yorku, hrál jsem s Milesem Davisem, a pak i s Herbiem Mannem a jeho kapelou.

Miles Davis

Napřed jsem musel absolvovat zkoušku s Herbiem Hancockem. Konala se v jeho newyorském bytě, což bylo asi o šest ulic výš, než jsem bydlel já. Šel jsem tam s basou na rameni jako vždycky, a on už měl pro mě nachystané noty.

Je třeba říci, že forma jazzových skladeb je AABC nebo ABC… Je to rozděleno na díly, a jde o to, jak se to skládá dohromady. Obyčejně B je bridge, jako mezi, a pak se to vrací do A. Nicméně přišlo tam AABC a Herbie řekl: „Podívej, hraje se AABC. Wayne Shorter hraje ABBC a Miles Davis hraje, co chce…“

Ukázka z dokumentu o Miroslavu Vitoušovi:

No tak jsem si říkal, uvidím, co přijde. Na pódiu, než jsme začali hrát, Miles odpočítal one, two, onetwothreefour… Tony Williams začal na druhou, ne na tu první, na druhý beat… a já jsem byl okamžitě ztracený, protože on na tu druhou začal hrát jako na první, což bylo asi přesně to, co oni chtěli. Abych hrál z duše, a ne podle mozku. A já jsem to zvládnul krásně, připadal jsem si, jako bych byl někde ve dvanáctém poschodí, vysoko… úroveň té kapely byla vynikající, kvalita úžasná.

Miles už tenkrát uvažoval, že si mě v kapele nechá, jeho basista Ron Carter u něj ale nakonec zůstal a já jsem s ním hrál pak později.

Moje jediná konverzace s Milesem za celý ten týden byla minimální. Klub Village Gate má dva sály, jeden menší nahoře a druhý velký dole v podzemí, odhadem pro pět set lidí. Každý večer jsme hráli dva sety a byly dva orchestry. My jsme hráli první a Ornette Coleman Band jako druhý.

Po prvním setu jsem šel na konci pauzy nahoru kolem baru, kde stál Miles. Klub narvaný nahoře i dole, Coleman pořád hrál a my museli čekat na začátek druhého setu. A Miles mi říká: „Hey, you, white motherfucking cock sucker, why don’t you go down and tell Ornette to get the fuck of the band stand, so we can go play and go home?“ Což slušněji řečeno znamenalo: Běž dolů, ty sráči, a řekni Ornettovi, ať fofrem vypadne, že už potřebujem nastoupit, protože spěcháme domů.

Miroslav Vitouš ve Weather Report v roce 1971:

Vůbec jsem nevěděl, co říct, a už vůbec ne, jak to zařídit, tak jsem si z rozpaků u toho baru objednal koňak. Miles na mě kouknul a řekl: „Don’t pull no fucking Paul Chambers shit on me.“ Přibližně přeloženo: Netahej sem to stejný svinstvo jako Paul Chambers (o Paulovi bylo známo, že hodně pil).

To bylo jediné oslovení během celého týdne, kterého jsem se od něj dočkal. Ale… Po tomto angažmá začal můj telefon zvonit téměř nepřetržitě. Byla to poslední injekce, kterou jsem potřeboval.

Po debutu s Milesem Davisem jsem nastoupil u Herbieho Manna, dlouhodobé angažmá u něj se protáhlo přerušovaně skoro na tři roky.

Infinite Search, moje první deska

V roce 1969 zorganizoval Herbie Mann svoji vlastní pobočku u natáčecí společnosti Atlantic. Jmenovala se Embryo. Nabídl mi, jestli bych u něj nechtěl natočit svoji vlastní desku.

Už předtím jsem dostal nabídku od Creeda Taylora, producenta společnosti Verve. Vše se zdálo domluveno, včetně financí, jenže pak přišel kontrakt poštou a dohodnutá částka byla o osmdesát procent nižší. Odměna v podstatě nic, nula. Byla to taková ostuda, že jsem ani neodpověděl.

Tudíž jsem teď mohl natočit desku pro Herbieho label Embryo. Pracoval jsem na ní téměř rok, pomalu, ale jistě. Motivy mi přicházely, jak bylo třeba, a skladby se rodily krásně, jedna po druhé. Jen málokdy jsem si nevěděl rady a musel si na nápad chvíli počkat.

Mezitím jsem kamarádům barvitě popisoval, jaké to bude. Teprve později se přiznali, jak si mysleli, že se jen vytahuju, ale nakonec s údivem zjistili, že vše, co jsem popisoval, tam opravdu je, ba dokonce i trochu víc.

Moje první deska Infinite Search vyšla v roce 1970 a měla velký ohlas. Vyhrála desku roku v Polsku a v Japonsku se umístila na špičce před všemi tehdejšími jazzovými velikány. Dodnes je považována za jeden z pilířů moderního jazzu a ještě dnes, po čtyřiačtyřiceti letech, zní moderněji, než co se hraje teď. Dokonce několik mladých současných talentů začíná hrát podobným způsobem, jakým jsme my hráli už v roce 1969.

Čtěte také

Miroslav Vitouš: „Desky raději neposlouchám.“

Velkou roli měl tehdy výběr hudebníků. Chtěl jsem ty, které jsem považoval za nejlepší. Všichni přijali, jen Wayne Shorter odmítl. Natáčel pouze s Milesem nebo svoje vlastní desky. Místo něho nastoupila moje druhá volba, Joe Henderson, která se časem ukázala jako výtečná, možná i lepší v tomto projektu než ta první.

Mým absolutním favoritem byl tehdy Jack DeJohnette. Jasně se na té desce ukázalo, jak úžasně se teď hodilo, že jsme spolu před rokem cvičili. Taková rytmická sekce nikde jinde neexistovala. Oba dva jsme hráli na špičce beatu s neuvěřitelným nábojem.

To bylo něco pro Herbieho Hancocka, dokonale se u toho vyřádil. Překvapilo mě, a nejen mě, jak úžasně vstřícný postoj zaujal k hudbě, kterou jsem napsal. Melodie i harmonie byly hodně slovanské a on je zahrál úplně jako Slovan. Asi proto, že jeho vzdělání bylo klasické.

Moje setkání s Herbiem Hancockem probíhala po celý můj život a nebylo to poprvé ani naposled, kdy mi pomohl. K tomu se dostanu později.

Dalším velkým přínosem byl John McLaughlin. Toho jsem přidal na poslední chvíli, tenkrát mi volal Jack těsně před natáčením. Říkal, že přijel z Londýna, kde potkal fantastického kytaristu, který teď právě dorazil do New Yorku. Vřele mi doporučoval, abych ho přibral k natáčení. Dopsal jsem tedy několik partů pro kytaru a šli jsme do studia. Výsledek je znám.

Potíže, další natáčení, marihuana

Potom, co jsem se stal americkým usedlíkem, přišel dopis od americké armády, že při prvním dalším odvodu, zhruba za čtyři měsíce, jsem číslo šest „to go“ neboli šestý na řadě. Tenkrát by to znamenalo – Vietnam.

Zachránil mě Herbie Mann. Poslal mě ke svému lékaři a ten po krátké prohlídce prohlásil: „Člověče, vy jste moc zdravej, nevím, co bych vám napsal.“ Pak mi ale sáhl kamsi pod žebro a nahmátl něco, co pak v dopise americké armádě trochu zveličil tím, že do roka doporučil operaci kýly. No, a na moji operaci nebyla armáda vůbec zvědavá.

Měl jsem kliku, byl jsem zase volný. A navíc, dostával jsem spoustu nejrůznějších nabídek na hraní v klubech i na další natáčení. Už si na všechny nevzpomenu, pamatuju si ale, že jsem je tehdy jednou spočítal a těch natáčení bylo víc než sto dvacet.

Stávalo se, když měl Herbie Mann kratší pauzu, že jsem měl možnost hrát i s jinými hudebníky. Vzal jsem třeba týdenní angažmá s pianistou Wyntonem Kellym v triu s bubeníkem Jimmym Cobbem, což byla stará Davisova rytmická sekce.

Čtěte také

Vinyl Story: Půlstoletí s Weather Report

Před zkouškou jsem byl u Wyntona doma, byl to skvělý člověk a choval se ke mně téměř otcovsky. Vyzařoval z něj zvláštní pocit štěstí, a když hrál, vypadal jako rozzářené sluníčko. Pro mě to byl trochu starší styl, bebop, ale pěkný.

V té době jsem kouřil marihuanu, k čemuž se pojí moje další, v pořadí už třetí epizoda s rasismem, v níž jsem byl velmi blízko smrti.

Hráli jsme v klubu hluboko uprostřed černé čtvrti, jmenoval se Blue Coronet. Během pauzy jsem vždycky šel ven a zapálil si jointa. A jak se tak se vracím ze své procházky, pěkně nahulenej, najednou kolem mě šest černochů, zhruba padesát metrů od klubu.

Vedli řeči, jako co tady děláš, co tady chceš… Začínal jsem dostávat husí kůži, ten pocit zvolna přecházel až do kostí. Slyšel jsem dva z nich, jak říkají: „Pojď, odděláme ho…“ Tak jsem začal něco koktat s nuceným evropským přízvukem, což zaslechl ten, co vypadal evidentně jako jejich šéf. Zarazil je na chvíli a začal se vyptávat, odkud jsem, a já řekl:„Czechoslovakia“, a že tady hraju s Wyntonem Kellym v klubu.

Mezitím ti dva pořád jeli to svoje jdem na něj, a já už měl mráz úplně ve všech kostech.

V tu chvíli vyběhl z klubu Jimmy Cobb, vlítl mezi nás, vší silou mě odtáhl za ruku a běželi jsme zpátky do klubu. Zachránil mi život a řekl smrtelně vážně: „Tady už sám ven nikdy nechoď!“

Něco se ale asi přece jen toho dne mělo stát. Když jsme pakovali nástroje po hraní, Jimmy omylem strčil do židle, o kterou byla opřená moje basa. Ta basa spadla a ulomila se jí hlava. Obrazně řečeno, možná to místo mé hlavy odnesla chudák moje basička. Basa se dala opravit, mně ale došlo, že ještě nikdy jsem nebyl tak blízko svého konce jako tam.