Alan Vitouš ve Vinyl Story: I na šachtě jsem si přehrával Milese Davise

Alan Vitouš
Alan Vitouš

Šlo o jedno z posledních jazzových alb, vydaných v Československu před sametovou revolucí. Setkání dvou bratrů, Alana a Miroslava Vitoušových, je dokladem originálního přístupu k nástrojům, které si zvolili, a zároveň ojedinělou ukázkou jejich hudební spolupráce. Pozvání do červnového Vinyl Story přijal bubeník Alan Vitouš.

Když album Alan Vitouš featuring Miroslav Vitouš v roce 1989 vyšlo, byla to nejen hudební, ale i společenská událost ‒ taková předzvěst změn, které následovaly. Bubeník Alan Vitouš natočil svou první sólovou desku a spoluhráčem mu ve všech skladbách byl jeho bratr Miroslav, velice úspěšný basista, mimo jiné zakladatel skupiny Weather Report. Od roku 1966 žil v USA a v Československu se o něm dlouhá léta vůbec nesmělo mluvit.

Až koncem osmdesátých let se nenápadně vracel. „Miroslav si zjistil, že už ho tady nezavřou za to, že opustil Československo bez dovolení,“ řekl Alan Vitouš v pořadu Vinyl Story.

Osudy rozdělené železnou oponou

Společné album vznikalo v závěru roku 1988. To bylo Alanu Vitoušovi 42 let, jeho bratr je o rok mladší. Naposledy spolu hráli roku 1966 coby členové slavného Junior tria, kde účinkoval také Jan Hammer. Pak Miroslav dostal stipendium na Berklee College of Music v Bostonu. Ve Spojených státech se rychle uchytil, hrál s Chickem Coreou, krátce i s Milesem Davisem.  

Alan Vitouš přitom měl diametrálně rozdílný osud. Aby se vyhnul vojenské službě, šel pracovat do dolů. Hudební kariéra v zahraničí ho nelákala. „Byl jsem přesvědčený, že moje místo je tady, ale se zájmem jsem pozoroval, jak Miroslav ve Spojených státech prosperuje. Pečlivě jsem to všechno sledoval, poslouchal jeho desky a skláním se před jeho uměním. Já jsem i v době, kdy jsem nastoupil na Kladně na šachtu, chodil po okolních lesích a na flétničku si přehrával motivy Milese Davise.“

Alan Vitouš vzpomíná na natáčení se svým bratrem Miroslavem:

Absence Alana Vitouše na profesionální české jazzové scéně byla velmi dlouhá. „Až po třinácti letech jsem se k muzice vrátil. Hrál jsem na Andrštově albu Capricornus ‒ to byla první deska, kterou jsem po návratu natočil. Za tu dobu, co jsem byl mimo hudební scénu, se můj vkus nijak nevyvíjel, ale když jsem pak opět hrál, rychle jsem se posunul dál.“

I když cesty obou bratrů byly hodně odlišné, v době natáčení (1988) si muzikantsky dobře porozuměli. Oba se mezitím jazzu docela vzdálili, ale zájem o vážnou a etnickou hudbu je oba spojoval ‒ jinými cestami došli k podobnému vyjádření.

Vzácná setkání spřízněných duší

„Já se s Miroslavem nemohu srovnávat, on je opravdu světová třída. Ale jedno máme společné ‒ oba jsme na své nástroje hledali alternativní způsoby vyjádření. Miroslav na basu začal hrát jinak, než bylo zvykem, já jsem od klasického doprovázení na jazzovou soupravu přešel k etnickým nástrojům a perkusím. Naše deska je pozoruhodná i tím, že zde Mirek poprvé ve své diskografii pracoval s připravenými podklady ‒ tehdy to ještě nebyly symfonické zvuky, ale syntezátory.“

Alan Vitouš

Na společném albu věnovali jednu skladu svému otci, Josefu Vitoušovi, její název zní Tátovi. „Byl jeden z prvních, kdo se u nás naučil začátkem dvacátých let na saxofon, hrál potom u Ježka, za války u Vlacha. Když jsme vyrůstali, otec se postaral o to, abychom dělali muziku.“

Obal desky navrhnul Milan Knížák. „Seznámil nás filmař Dobroslav Zborník,“ vzpomíná na setkání s tehdy ještě pořád zakazovaným výtvarníkem Alan Vitouš. „Na pravé straně obalu jsou mříže, na levé barevné skvrny. To symbolizovalo ty dva rozdílné světy, v nichž jsme žili. Ale už to pak dlouho netrvalo a situace se změnila.“

Album Alan Vitouš featuring Miroslav Vitouš zůstalo jediným, které oba bratři společně nahráli, ale občas spolu i později vystupovali. V roce 1990 podnikli malé evropské turné, naposled spolu hráli v Míčovně Pražského hradu v roce 2003.

Spustit audio

Související