Marcus Miller – Afrodeezia

7. duben 2015
03354824.jpeg

Není tomu dlouho, co byl všestranný Marcus Miller vybrán organizací UNESCO jako takzvaný Artist for Peace – hlavní umělec a mluvčí projektu zaměřeného na rozšíření povědomí o historii a následcích otroctví původních obyvatel Afriky. Začal se tudíž detailněji zabývat související migrací hudebních stylů, poznával stále více souvislostí mezi muzikou Afriky a Ameriky, až nakonec dostal nápad vytvořit tomuto fenoménu osobní poctu formou alba.

Výsledná nahrávka Afrodeezia pochopitelně nepřináší žádné etnomuzikologické objevy, pouze se snaží veřejnosti připomenout roli, jakou Afrika sehrála ve vývoji dnešní hudby. Myšlenka je to chvályhodná, plně korespondující s aktivitami UNESCO, a i když nijak originální, tak jako téma k hudebnímu zpracování ideální.

Miller ovšem nepředělává lidové písně, ani nevytváří plnohodnotnou etnicko-jazzovou fúzi jako donedávna například Joe Zawinul. Zůstává relativně svůj, jen výrazněji vychází ze žánrů, ve které (nebo ze kterých) se muzika Afriky přetvořila na jiných kontinentech.

Podívejte se na upoutávku k albu:

Umně podtrhuje jejich charakteristické prvky a svůj specifický výrazový jazyk tak obohacuje o názvuky gospelu (Preacher's Kid, Xtraordinary), funku (Hylife), samby (We Were There), blues a jazzu (Papa Was a Rolling Stone, Water Dancer) či dokonce nu-jazzu (I Can't Breathe). Detailní popis každé skladby lze ostatně nalézt v kapelníkově blogu.

Aby dostal na album autenticitu, natočil Miller album postupně během cest po obou stranách Atlantiku s lokálními muzikanty mj. z Ghany, Mali, Brazílie, Karibiku a Louisiany. Africkou tradici uslyšíme v podobě specificky zaranžovaných vokálů (à la Richard Bona), další etnické vlivy se podepsaly hlavně na rytmickém aspektu nahrávky.

Zvukově skladbám dominují běžné „jazzové“ nástroje, ačkoli občas dojde i na využití těch exotických. Ty hudbu ale vždy obohatí jen mírně, částečně proto, že na některé hraje basista sám a jeho technické schopnosti i znalost tradičního stylu jsou logicky limitované.

02620638.jpeg

Miller však zná hranice svých možností a ani se nepokouší o ryze autentickou world music. Fúze vlivů na albu Afrodeezia je vkusná, i když konzervativní a ne tak výrazná jako například na albech kytaristy Sterna.

Hlavní věc, za kterou si Miller ale zaslouží chválu, je konečně odklon od odkazu svého idola Milese Davise. Nic proti Davisovi, ale zdálo se, že Miller je poslední léta jak na koncertech, tak albech až fanaticky pohroužen do své dávné spolupráce s jazzovou legendou a svou vlastní tvář upozaďoval.

Byla to škoda, protože v devadesátých letech a na přelomu století basista vytvořil lepší hudbu než předtím s Davisem, ale zbytečně ji zastiňoval. A s takovým potlačování vlastního ega by Davis jistě nesouhlasil.

Marcus Miller – Afrodeezia

Marcus Miller – baskytara, basklarinet a další

Alex Han – alt saxofon

Lee Hogans – trumpeta

Brett Williams – klavír

Adam Agati – kytara

Louis Cato – bicí

Vybraní hosté:

Chuck D. – rap

Lalah Hathaway – zpěv

Robert Glasper – klavír

Keb' Mo' – kytara

Label: Blue Note Records, 2015

www.marcusmiller.com