Nejlepší jazzové album roku 2019? Čtěte první díl odborné ankety!
Stanice Český rozhlas Jazz i letos oslovila odborníky z řad hudebních publicistů a promotérů a zeptala se jich, které české jazzové desky vydané v uplynulém roce je nejvíce zaujaly. Čtěte první část ankety!
Oslovené osobnosti měly vybrat nejlépe tři jazzová alba, která vyšla v roce 2019 a na nichž se podíleli čeští jazzoví hudebníci (sídlo vydavatele nebo poměr českých a zahraničních účinkujících nehrál roli). A jejich komentáře, jejichž první část vám dnes přinášíme, dokládají, že loňský rok byl na skvělé desky opět silný.
Pavel Víšek (Rock & All)
Jan Spálený & ASPM – Nemůžu popadnout tvůj dech
Po všech stránkách vyzrálé album, což potvrzuje zvláště srovnání s nově uchopenými skladbami staršího data. Třeba takové Mezi břehy nebo titulní Asi v tom bude nějakej háček měly na už pětatřicetiletém albu sevřenější bluesrockovou formu, ale obsahem snad ještě nikdy nezalézaly tak hluboko pod kůži.
Nikol Bóková – Inner Place
Klasicky školená pianistka na svém autorském debutu spojuje brilantní techniku s jazzovým cítěním, a to platí vlastně pro výkon celého tria. Album sice nedává odpověď na
Čtěte také
otázku, zda pro Nikol Bókovou představuje pouze jednorázové jazzové vybočení, ale každopádně je skvělé.
Beata Hlavenková & Oskar Török – Sně
Nejnovější a současně také první „písničkové“ album Beaty Hlavenkové už sice nemá podle mého soudu s jazzem příliš společného, ale jako žánrově příbuzné v anketě obstojí. Pozornost si zaslouží už jen za zhudebnění básní Bohuslava Reynka, do nichž se pouští hodně povolaných, ale málo vyvolených.
Tomáš S. Polívka (hudební publicista)
Na první dobrou mě nadchla skupina Muff. Jsou dvacet let na scéně a vůbec na nich není znát stopa únavy. Spíš naopak, Fatalust je možná jejich nejlepší deska. Díky drajvu, který muzikanti dokázali dostat do zvukové konzervy. Skvěle propojili živelnost a erudici.
Čtěte také
Ačkoliv nejde o jazz, rozhodně ne takový, jaký by odpovídal běžným definicím, z oněch „žánrově příbuzných“ alb nemohu vynechat Sně Beaty Hlavenkové. Je hezké nechat se pohltit snivou a básnivou atmosférou, upřímností projevu a přirozeně líbivými, přitom vůbec ne vlezlými melodiemi.
Souzním i s Čekáním na Toma Viléma Spilky a spol. Mám pocit, že trošku vím, o čem se tam hraje.
Vladimír Kouřil (hudební publicista)
NOCZ & Choir – Sailor on Dry Land
Mám v hudbě rád nebojácnost bez popírání základních atributů jazzové hudby, neboli při „zachování podstaty hmoty“.
Tomáš Hobzek – Supernatural Phenomena
Skvělý jazz současnosti k pozornému naslouchání!
Čtěte také
Libor Šmoldas – Silver
Vážím si nápadů vybočujících z běžné dobové stylové produkce. Bonus Šmoldasových kytarových sólových alb je v našem moderním jazzu vzácné hledání v historii – slyš také jeho Ježka.
Jan Hocek (Jazzport, HIS Voice)
Loňská úroda byla na vjemy a zážitky přebohatá. A věřím, že se konečně prosadí také malá vydavatelství. Jejich počiny jsou, nevím proč, přehlíženy, ačkoli jejich kvalita je nezpochybnitelná. Tím se nijak nechci dotknout Animal Music, před nímž smekám jako každý rok.
Čtěte také
Vilém Spilka Quartet – Čekání na Toma
Prostě silné album se silným tématem a úchvatným bookletem…
Phoenix – Live At Divadlo 29
Byl jsem na onom koncertě, na němž vznikl materiál pro toto album. Neztratilo se na něm nic z hudebních zázraků, které se na pódiu děly.
Muff – Fatalust
Muff přitvrzuje, zraje, vydává se na dobrodružnou cestu za hranice jazzu.
Jiří Švéda (Jazzbrno.cz, Jazz do regionů)
Vítězem u mne není konkrétní soubor, ale label Animal Music, který vydal loni ta nejlepší alba roku: Jaromír Honzák – Hard to Understand, Tomáš Hobzek Quartet –
Čtěte také
Supernatural Phenomena a Vertigo – Daleko. Zmínit je třeba i nahrávací počiny Viléma Spilky, Marka Novotného, Filipa Spáleného (Los Quemados), Muff, Petra Beneše a Jiřího Kotači. Pokud jde o další dění na jazzové scéně, opět se dále prohloubil rozdíl v návštěvnosti na koncertech mezi „hvězdnou“ a „nehvězdnou“ částí nabídky: zájem o interprety české jazzové scény (včetně jejích absolutních špiček) stále klesá, zájem o interprety s mezinárodním věhlasem a publicitou naopak dále roste. Menší jsou stále slabší a větší jména stále silnější, jako by publikum ztrácelo chuť objevovat nové, méně známé či dosud nepoznané.