Ondřej Zámečník v Jazzotéce: Stáhnout Davisovo sólo mi dalo pěkně zabrat

Pořad zahajuje Zámečníkova autorská kompozice Óda pro Elen. Nezvyklý sound kapely tu ještě umocňuje violoncello Pavla Čadka. Hned v úvodu také host zdůrazní, že se nepovažuje za pouze jazzového hudebníka.

„Říkám tomu hudební balíček. Hraju, skládám, učím. Ale ohledně hraní a skládání, nevěnuji se jenom jazzu. Právě v této skladbě se mnou vystupoval Pavel Čadek, což je folkový muzikant, i když posluchač v té muzice jazz najde. Nejde ovšem o improvizovanou hudbu. Všechno je v notách a skladba má vlastně klasicizující charakter.“

Na přímou otázku moderátora Martina Brunnera „kým je Ondřej Zámečník“ pak host odpoví: „Řekl bych, že muzikantem.“ Sympatická charakteristika, protože proč se omezovat škatulkami. „Psaná muzika a aranžování, což k věci patří, to mě lákalo vždy nejvíc. A aktivní muzikantství, i když učím také rád. Něčím se člověk živit musí,“ upřesňuje Zámečník.

Přes studia na JAMU a brněnské reálie dojde na zmínku o muzikantské rodině Zámečníků, kde „všichni už od dědečka hrají“. Rodině, která Ondřejovi nedopřála splnit si sen a stát se fotbalistou, to ovšem Ondřej žertuje a hned dodává, že hudba ho bavila odmalička. Do hodin chodil k tátovi, učiteli na ZUŠ, který mu dával dostatek volnosti, a který ho ostatně učil i na gymnáziu s uměleckým zaměřením. Pak už se stočí řeč na první opravdu jazzové album, které akordeonistu ovlivnilo.

„Aktivně poslouchat hudbu jsem začal až docela pozdě, tak v šestnácti. Do té doby to byly různé playlisty. Ale nebudu výjimkou, když řeknu, že první důležitá jazzová deska pro mě byla Kind of Blue. Navedl mě k ní Vítek Krišťan. Logicky následuje ukázka z přelomového titulu Milese Davise. S dobrou historkou jako navíc:

„K tomu se váže příběh, jak jsem se dostal na JAMU. Tehdy jsem toho o jazzu ještě moc nevěděl, ale nějakým zázrakem mě přijali. O albu Kind of Blue jsem měl nějakou potuchu, ale neměl jsem ho dobře naposlouchané. A tehdy mi Vítek řekl ‚hele, musíš začít stahovat nějaká sóla, takže si stáhni Freddie Freeloader, tam je jedno z nejlepších bluesových sól, co vůbec je‘. Tak jsem ho stáhl a doteď ho umím nazpaměť. Trvalo mi to strašně dlouho, minimálně dva týdny. Ale hrozně mě to bavilo.“

Tvrdost a nevybouřenost

U jazzu ale Zámečník nezačínal: „Když se vrátím do těch nácti- let, měl jsem rád třeba Linkin Park, bavila mě tvrdost a nevybouřenost zvuku. A zároveň se tam kombinovaly různé žánry, (vedle rocku) třeba rap a elektronika. Album Meteora jsem poslouchal pořád dokola.“

Tato informace přiměje moderátora Martina Brunnera k „přiznání“, že si nedávno pro sebe objevil rap-metalové Rage Against The Machine: „Skvělý rytmus, dobrá kapela!“

Záběru ČRo Jazz pak slouží ke cti, že ve vysílání skutečně zazní nápor Linkin Park. Doufejme, že ortodoxní jazzoví nadšenci nepřeladí, je přece užitečné rozšiřovat si obzory.

Ale nyní už se dostáváme k akordeonu a jazzu zároveň: „Jazz hraný na akordeon se mi strašně líbil. Prvně jsem ho slyšel v Itálii na soutěži, kde měl recitál Antonino de Luca, dnes už můj kamarád. Hrál standardy a mě to úplně uchvátilo.“

Inspirace to byla natolik silná, že se Ondřej Zámečník přihlásil ke studiu jazzu na JAMU i na konzervatoř do Pardubic a dělal dvě školy najednou.„Což bylo časově náročné, ale hodně zajímavé.“

I při výběru muziky už se host vrací k (pop) jazzu: „Jamie Cullum je také součást mého mládí, hudba, se kterou jsem začínal,“ uvede akordeonista swingující song Twentysomething.

Hned po písni se hostitel a host shodnou také na oblibě Franka Sinatry, protože Cullumova píseň prostě „sinatrovský“ elegantní styl trochu evokuje. „Líbí se mi, jak jde Sinatra za písničkou,“ říká Zámečník, a Brunner obdivuje Sinatrovo frázování a práci s rytmem. A podivuje se, že si někteří posluchači k legendárnímu šéfovi „krysí smečky“ nedokáží najít cestu.

Více už ale prozrazovat nebudeme, k poslechu je připravena kompletní Jazzotéka.