Petr Eichler v Jazzotéce: Pocit blues se z hudby vytrácí

Bubeník Petr Eichler (1954) hrál s celou plejádou muzikantů. S Konstantinem Ruchadzem, Apollobeatem, Janem Spáleným na legendární desce Edison, se Skupinou Františka Ringo Čecha, Karlem Zichem... Ale přes jaké nahrávky vedla jeho cesta k celoživotní lásce, k jazzu? Vše se dozvíte v Jazzotéce.

Mnoho o hudebním vkusu a hráčském směřování Petra Eichlera zjistíme už z úvodní nahrávky.

„Přinesl jsem náš rodinný projekt Fusion Eichler Trio, ve kterém můj starší syn Petr hraje na kytaru a mladší Marek, který žije ve Francii, na basu. Ve Francii jsme také tuhle desku natočili. Skladby zkomponoval Petr, tahle se jmenuje Pelican a inspirovala ji Petrova láska k přírodě. Ve skladbě se odehrává takový rozhovor pelikánů a má několik částí,“ uvede host svoji vizitku.

Dodejme, že celé album se jmenuje Continuity, vyšlo v roce 2020 a jde o druhý titul tria po desce Wanderer (2013).

V pomyslném scénáři pořadu následuje obvyklý dotaz, jak se vlastně host dostal k hudbě a ke svému nástroji:

„Bylo mi asi třináct, když jsem viděl film Perný den. Beatles, to tě praští, jako když se poprvé v životě zamiluješ do ženský. To bylo něco! Chtěl jsem být jako Ringo, tahal jsem se za nos, abych ho měl větší, za uši, abych je měl větší… Jasně, to je legrace, ale v tu chvíli jsem věděl, že tohle je moje poslání, že nic jiného dělat nebudu. Pak se změnilo akorát to, že jsem se chtěl stát nejlepším bubeníkem. Ale za moment, kdy jsem se rozhodl, mohou Beatles.“

Následuje diskuse o kvalitě Beatles, kteří ve svojí době přesahovali většinu okolí. O tom, že jazzmeni ji hned dobře rozpoznali a dodnes aranžují skladby Beatles. I o tom, že navzdory fámám, že vlastně neumějí hrát, členové Beatles vůbec nebyli špatní hudebníci.

„I když je jasné, že mezi jazzmeny se rodily jiná instrumentální esa. Ostatně když jsem se začal hudbě věnovat víc a začala 70. léta, na Beatles jsem zapomněl a už jsem měl v hlavě Santanu, Joe Zawinula a samozřejmě i Mahavishnu Orchestra.“

V životě i kariéře bubeníka tehdy nastal zásadní zvrat:

„V tu dobu jsme odtud vypadli, protože se tady už nedalo hrát, co bychom chtěli (pro později narozené, pochopitelně kvůli normalizaci a tvrdé komunistické cenzuře nejen rocku, ale celé kulturní sféry, pozn. aut.). S Konstantinem Ruchadzem jsme odjeli na dva a půl, tři roky do německých, rakouských, italských a švýcarských dancingů. Tam jsme šest hodin denně hráli a když jsme skončili, poslouchali jsme do rozednění desky Weather Report, Mahavishnu Orchestra, Edgar Winter‘s White Trash.“

Jako zvuková ilustrace následuje Joe Zawinul. „Ale už něco novějšího, co jsem měl v poslední době nejraději, a to je Syndicate.“

Brilance není vše

Na fusion naváží pánové Eichler a Brunner ódou na blues a postesknutím, že už to ‚není co bejvávalo‘:

„Pocit blues je důležitý, umožňuje sdílet něco ze svojí duše, svého momentálního rozpoložení… Což se samozřejmě promítne i v hudbě a v dnešní době to asi opravdu chybí. Všichni pracují na tom, aby byli brilantní. Což je samozřejmě dobře, když posloucháš (mladou muzikantskou generaci), žasneš, jak jsou všichni dobří. Ale trochu mi chybí, že by se měli více zabývat podstatou hudby. Sdělením, prožitkem, emocemi. Když jdeš z koncertu a jsi plný emocí, ohromený a nemůžeš to ze sebe ještě dlouho dostat, tak to je ono. Ale když jdeš oslněný pouze technikou… to je také dobré, ale za chvíli tě to pustí.“

V dotazu na hudební vzdělání Petr Eichler upřednostnil školu života:

„Začínal jsem jako samouk, měl jsem raketový start, střídal kapelu za kapelou až ke Kosťovi (Ruchadzemu), se kterým jsem začal jamovat blues. Pak jsem vyjel s Pavlem Sedláčkem do Rakouska, poté jsme udělali kapelu s Kosťou a vyjeli na dýl… Ale musel jsem rodičům slíbit, aby mě pustili ze zdravotní školy, že si udělám konzervatoř. Nynější Ježkovu. Tak jsem na ni nastoupil. Musel jsem ji zase přerušit, ale když jsem se vrátil ze zahraničí, konzervatoř jsem dokončil. Mám absolutorium ‚lidová škola umění – kurz pracujících‘,“ směje se host.

Za svoji další hudební lásku označí Eichler John McLaughlin Trio: „V 70. letech jsem obdivoval Mahavishnu Orchestra, ale teď mám hodně rád právě trio. Všechny skladby, které jsem vybral, jsou pochopitelně také bubenicky zajímavé, na téhle hraje Trilok Gurtu.“

Nahrávkou John McLaughlin Tria ale pořad zdaleka nekončí. Kompletní verzi poslouchejte buď v listopadové premiéře, nebo kdykoliv později ze záznamu.

autoři: Martin Brunner St. , Tomáš S. Polívka
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.