Rád vzpomínám na společný poslech desek, říká Jan Bálek

„Píseň vznikla trošku v depresi, ale působí pozitivně,“ představí Jan Bálek svoji hudební vizitku, smooth jazzovou instrumentálku z repertoáru kapely Quattro Formaggi, nazvanou vtipně Největší Pražák.

„Quattro Formaggi byla první kapela, ve které jsem hrál, když jsem přišel do Prahy na Ježkárnu, vznikla někdy na přelomu let 2003 a 2004,“ přibližuje host nahrávku. „Hráli v ní Míša Krásný, Marek Prokop, bubeníků se tam vystřídalo dost, tím posledním byl Dušan Černák, a já. Hráli jsme dlouho, dokud se Míša nerozhodl odjet zkusit štěstí do New Yorku.“

Jan Bálek sice mluví o kapele v minulém čísle, ale pohotově dodá, že „nikdy nezanikla, jenom spí, je u ledu, ale třeba ještě někdy něco bude.“

Jazzotéka má svá pravidla a následuje dotaz na rodinné muzikantské kořeny původem plzeňského, respektive třeštického hráče: „Děda, kterého jsem bohužel nikdy nepoznal, byl muzikant. Hrál na basu a na housle, a zároveň měl vztah k přírodě, učil přírodopis a hudební výchovu. A podle všeho si myslím, že měl absolutní sluch.“

Pianista přidá i další zajímavé rodinné historky o dědečkovi: „Když Američané osvobodili Plzeň, vytáhl basu a hrál s nimi. Ale uměl třeba utrhnout pouhý list a hrát melodii na něj.“

Dědou ale muzikantské příbuzenstvo nekončí: „Táta hrál na piano, teta hrála na piano a já jsem k tomu přišel, ani nevím jak, najednou jsem hrál na piano.“ Není divu, že ani neví jak: „Do hudebky nastoupil Bálek už v pěti, rok před základnou, a šel by tam ještě o rok dříve, tehdy ho ale škola odmítla jako moc malého.“

Od piana si desetiletý Jan ještě odskočil k bicím. „Nějak mě to tehdy fascinovalo. Tehdy také v Třešticích vznikla dechovka, se kterou jsem na bicí hrál. Je to teda nevděčný… Člověk toho tahá nejvíc z celý kapely.“ Možná i proto se vrátil k pianu. A teď musí tahat celou baterii kláves. 

Klávesista Jan Bálek|foto:Petr Vidomus

Když basa vypráví příběh

Na Ježkárně v době Bálkových studií ještě bylo zvykem studovat zároveň klasickou interpretaci a jazz. Na Martinův dotaz, zda studoval i komponování, odpoví host záporně: „Sice občas něco napíšu, ale spíš sporadicky. Spíš jsem přicmrdávač. Přispěju do skladeb nějakým nápadem.“

Poté už dojde na hostovy formativní nahrávky.

„Ještě v Plzni jsem přičuchl k žánrům jako funky, fusion, reggae, dub. Hodně jsem poslouchal třeba Boba Marleyho. Ale do toho třeba i nahrávky Victor Bailey Broup, Caribbean Jazz Project nebo Milese Davise, co se ke mně dostalo. Kompaktní disky teprve začínaly, kopírovali jsme si kazety…“

Jeden styl poslechu byl ale obzvláště důležitý, protože umožňoval rozšíření obzoru, tříbení vkusu a výměnu názorů. „Tehdy jsme si s klukama sedli, dali si třeba víno a společně poslouchali desky. To už se dnes bohužel moc nedělá, každý má iPad a poslouchá si svoje.“

Jelikož Jana Bálka hodně ovlivnilo reggae, vybral jako ukázku formativních nahrávek píseň Who The Cap Fit od Boba Marleyho, původně z alba Rastaman Vibration (1976). „Fascinovalo mě totiž, jak tuhle píseň utvářela basová linka. Ta basa normálně hraje příběh,“ prozradí pianista i důvod svojí volby.

A ještě pobaveně dodá: „Před lety jsem dokonce donutil Top Dream Company, abychom také udělali jedno reggae. Myslím, že mě za to Harmy (kapelník Petr Harmáček) nemá moc rád, ale myslím, že se ta písnička povedla. Mě prostě reggae baví.“

To vše je ale opět jenom výběr z úvodu pořadu. Bude se mluvit o gospelu a spoustě dalších témat, hrát zmíněný Caribbean Jazz Project „and many more“. Poslechněte si kompletní Jazzotéku v prosincové premiéře nebo kdykoliv později ze záznamu.